25 Cdo 1085/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) J. F. a b) Ing. J. F., obou zastoupených JUDr. Oldřichem Skalákem,
advokátem se sídlem v Čáslavi, Náměstí Jana Žižky z Trocnova 79, proti žalované
Nemocnici Havlíčkův Brod, příspěvkové organizaci, se sídlem v Havlíčkově Brodu,
Husova 2624, IČO 179540, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Vodičkova 28, o zaplacení částky 3.500.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu pod sp. zn. 7 C 248/2007, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.
září 2010, č. j. 17 Co 247/2010-441, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
domáhal zaplacení částky 1.750.000,- Kč s úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení; odvolací soud rozhodl dále o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Vyšel ze zjištění, že dne 24. 9. 2006 v havlíčkobrodské nemocnici zemřela těžce
nemocná pacientka M. F., manželka žalobce a) a matka žalobce b), a to poté, co
jí byl P. Z., zaměstnancem žalované s pracovním zařazením zdravotní sestra,
neoprávněně aplikován lék proti srážení krve Heparin, hypnotikum Dormicium a
chlorid sodný. Za uvedené jednání byl P. Z. mimo jiné uznán vinným pokusem
trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona s tím, že mezi jeho
jednáním a úmrtím poškozené nelze dovodit příčinnou souvislost. I z důkazů
provedených soudem prvního stupně ve sporu o náhradu škody vyplynul závěr
totožný, neboť podle znaleckého posudku nemohla aplikace 5 ml Heparinu ohrozit
život poškozené; podle lékařské dokumentace příčinou jejího úmrtí bylo srdeční
selhání se zástavou srdce při těžkém zánětu plic a krvácivé stavy se u ní po
celou dobu před smrtí neprojevily. Žalovaná nemocnice proto žalobcům neodpovídá
za škodu podle § 415 ve spojení s § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. za zanedbání
povinností zdravotnického zařízení pro neunesení břemene důkazního ohledně
příčinné souvislosti mezi jednáním zaměstnance žalované a smrtí poškozené.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná
nemocnice neodpovídá za škodu také proto, že její zaměstnanec nezpůsobil škodu
při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi ve smyslu § 420 odst. 2
obč. zák., nýbrž že jednal v tzv. excesu. Podle § 444 odst. 3 obč. zák. by
nadto případný nárok pozůstalých žalobců mohl být úspěšný pouze co do částky
240.000,- Kč každému z nich.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, neboť jsou
přesvědčeni, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejich osobnostních práv,
jestliže nesprávně dovodil, že žalovaná neporušila žádnou svou povinnost a že
neprokázali příčinnou souvislost mezi trestným činem P. Z. a smrtí M. F.
Namítají vady řízení spočívající zejména v absenci poučení účastníků podle §
118a a § 119 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku a absenci hodnocení porušení
povinností žalovanou nemocnicí; soudy také nepřihlédly k námitkám žalobců
vzneseným v průběhu řízení a spokojily se pouze s výsledky trestního řízení. S
ohledem na zásady trestního práva spočívající v odpovědnosti fyzické osoby a
pouze za zavinění, tj. odlišné než v řešeném případě, dovozují nesprávné právní
hodnocení věci ze strany soudů obou stupňů. Nárok žalobců nebyl rovněž posouzen
podle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která má vyšší právní sílu než
občanský zákoník a poskytuje pacientům i pozůstalým širší právní ochranu, zejm.
s ohledem na důkazní nouzi poškozených v případech pochybení při poskytování
zdravotní péče. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že pokud dovolatelé brojí
proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, není jejich dovolání
přípustné, a není ani důvodné, neboť újma poškozené nebyla způsobena
zdravotnickým zákrokem, ale trestnou činností zaměstnance bez souvislosti
činností žalované nemocnice; šlo o exces z plnění povinností zaměstnance v
rozporu s pokyny i zájmy zaměstnavatele. Občanský zákoník je navíc zcela v
souladu s článkem 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která se na
řešenou věc vůbec nevztahuje. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců
odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnými
osobami (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde
o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak
může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Namítají-li žalobci, že v průběhu řízení prokázali, že k úmrtí jejich příbuzné
došlo z důvodu zanedbání prevenční povinnosti žalované při poskytování
zdravotnické péče či jako následek protiprávního jednání jejího zaměstnance,
pak napadají závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi
jednáním zaměstnance žalované a úmrtím pacientky v její péči. Nezpochybňují
tedy právní posouzení věci, nýbrž skutkové zjištění, že kriminální jednání P.
Z. v daném případě nevedlo ke škodlivému následku, neboť smrt poškozené nastala
z jiných příčin, totiž pro její celkový špatný zdravotní stav bez ohledu na
aplikaci léčiv pachatelem. Je tedy zřejmé, že uplatňují dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento
důvod je však uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Obdobné platí pro namítané vady řízení (absence poučení účastníků podle § 118a
a § 119 o.s.ř., nedostatky v rámci odůvodnění rozsudku, převzetí závěrů
trestního řízení ohledně nedostatku příčinné souvislosti), které nezakládají
přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen
pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze připisovat zásadní právní význam ani z
pohledu dovolací námitky, že věc měla být posouzena podle Úmluvy o lidských
právech a biomedicíně, publikované pod č. 96/2001 Sb. m. s., která podle
dovolatelů poskytuje poškozeným širší právní ochranu při důkazní nouzi ve
sporu. Dovolatelé totiž přehlížejí, že Úmluva zaručuje úctu k integritě bytosti
pacienta a ostatní práva a základní svobody při aplikaci biologie a medicíny
(Čl. 1), a netýká se tak nároků případných obětí trestné činnosti, byť měla
souvislost s poskytováním léčebné péče. Úmluva navíc ani neobsahuje speciální
úpravu podmínek odpovědnosti či důkazního břemene, neboť v Čl. 24 (Osoba, která
utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za
podmínek a postupů stanovených zákonem.) odkazuje na zákonný předpis, jímž je v
tomto případě občanský zákoník.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, neboť vzhledem k tomu, že dovolání není
přípustné, nelze náklady, jež vznikly žalované v dovolacím řízení za odměnu
advokáta a za sepis vyjádření k dovolání, považovat za potřebné k účelnému
bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu