25 Cdo 1086/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobců A) O. Z., a B) M. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované
České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp.
zn. 4 C 463/2001 a 4 C 466/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 22. února 2002, č. j. 15
Co 67/2002, 69/2002-59, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích - pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a rozsudkem ze dne 30. 11.
2001, č. j. 4 C 466/2001-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci B)
částku 56.860,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel
ze zjištění, že dne 14. 4. 1999 vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu
vyšetřování v P., zahájil trestní stíhání obou žalobců sdělením obvinění (sp.
zn. OVV-69/99) pro trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. Protože se jednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr.
řádu, zvolili si žalobci pro obhajobu v trestní věci advokáta JUDr. P. T.,
který se zúčastňoval vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení a kterému každý ze
žalobců zaplatil odměnu a hotové výdaje podle advokátního tarifu (vyhlášky č.
177/1996 Sb.) v celkové výši 56.860,- Kč. Protože v průběhu vyšetřování vyšlo
najevo, že skutek, pro který bylo žalobcům sděleno obvinění, není trestným
činem, vyšetřovatel Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Jč, pracoviště P.,
usnesením ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. KVJc-13/20-2000, trestní stíhání obou
žalobců podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil. Soud posoudil uplatněné
nároky podle ustanovení § 1 - § 4 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním
postupem, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že žalobcům bylo sděleno
obvinění, jejich trestní stíhání bylo následně zastaveno a nárok na náhradu
škody byl uplatněn u ministerstva spravedlnosti. Rozsah náhrady je představován
náklady vynaloženými na obhajobu; není přitom rozhodné, že si žalobci obhájce
zvolili (nebyl jim ustanoven), neboť vzhledem k trestnému činu, který jim byl
kladen za vinu, šlo o nutnou obhajobu. Z vyšetřovacího spisu vyplývá, že
trestní stíhání bylo zahájeno na podnět organizací (dodavatelů), kterým nebylo
placeno za zboží - žalobci sami podnět k trestnímu stíhání nedali a svou
trestnou činnost od počátku popírali. Nebylo tedy prokázáno, že by si žalobci
vznesení obvinění zavinili sami, a nešlo ani o případ zproštění obžaloby nebo
zastavení trestního stíhání jen proto, že obviněný není za spáchaný trestný čin
trestně odpovědný, byla mu udělena milost, nebo byl trestný čin amnestován.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 22. 2. 2002, č. j. 15 Co 67/2002, 69/2002-59, oba rozsudky
soudu prvního stupně změnil tak, že obě žaloby na zaplacení částky 56.860,- Kč
s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Vytkl soudu prvního stupně, že aplikoval nesprávný právní předpis
(zákon č. 58/1969 Sb.), neboť ke sdělení obvinění došlo v roce 1999, tedy již
za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád). Tento zákon, na rozdíl od předchozí právní úpravy, obsahuje
speciální ustanovení (§ 31) o způsobu a rozsahu náhrady škody zahrnující i
náhradu nákladů, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno
nezákonné rozhodnutí nebo v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, avšak
pouze za předpokladu, že vznikla škoda a že náhrada nákladů již nebyla přiznána
podle procesních předpisů. Ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. lze
podle odvolacího soudu vyložit jedině tak, že nárok na náhradu nákladů řízení
přísluší pouze tehdy, je-li poškozeným tvrzeno a prokazováno, že mu rozhodnutím
(nebo nesprávným úředním postupem) vznikla vedle vynaložených nákladů řízení i
jiná škoda. Odvolací soud se vzhledem k tomuto závěru již nezabýval dalšími
námitkami žalované s konstatováním, že právní úprava odpovědnosti podle zákona
č. 82/1998 Sb. se v základních rysech příliš neliší od úpravy zákonem č.
58/1969 Sb. a lze proto použít stávající judikaturu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které odůvodňují podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítají, že v ustanovení § 31 odst.
1 zákona č. 82/1998 Sb. se jednoznačně stanoví, že náhrada škody zahrnuje
náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno
zrušující nebo zprošťující rozhodnutí nebo rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení
zastaveno. Žalobcům bylo ve sdělení obvinění ze dne 14. 4. 1999 a 26. 10. 1999
dáno poučení o nutné obhajobě, proto využili své právo zvolit si obhájce, a
bylo-li dne 10. 5. 2002 vydáno usnesení o zastavení trestního stíhání, je
zřejmé, že jsou naplněny podmínky pro náhradu škody obsažené v ustanovení § 31
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.; v řízení byla dostatečně prokázána i příčinná
souvislost podle ustanovení § 31 odst. 2 cit. zákona, neboť uplatňovaná škoda
souvisí s řízením, ve kterém bylo mj. vydáno rozhodnutí o zastavení trestního
řízení. K výkladu ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. odvolacím
soudem dovolatelé podotýkají, že z textu zákona nelze dovodit závěr, že by k
právu na náhradu škody spočívající v nákladech řízení byla vyžadována i tzv.
blíže neurčená „jiná škoda“. Nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady
škody vznikne tehdy, pokud rozhodnutím vznikla škoda. Žalobci byli z důvodu
sdělení obvinění nuceni zajistit si advokáta, za obhajobu zaplatili značné
finanční částky, aniž by však bylo prokázáno, že se dopustili trestné činnosti.
Rozhodnutím vyšetřovatele tak vznikla každému z nich škoda ve výši 56.860,- Kč.
Nebýt tohoto rozhodnutí, nebyli by nuceni hradit náklady zastoupení advokátem,
které jsou podle § 31 odst. 4 cit. zákona součástí nákladů řízení. Žalobci
spatřují v této situaci analogii s případem ustanovení obhájce z moci úřední,
kdy po zastavení trestního stíhání nemá obviněný povinnost k náhradě nákladů
řízení. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s výkladem ustanovení § 31
zákona č. 82/1998 Sb. odvolacím soudem. Tvrdí, že podle tohoto ustanovení, ve
znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu, nelze v řízení o náhradu
škody přiznat náhradu nákladů obhajoby vynaložených v trestním řízení osobou,
proti níž bylo trestní stíhání zastaveno, nebo která byla zproštěna obžaloby,
bez toho, aby byla prokázána existence majetkové újmy vzniklé na základě škodní
události v zákoně vymezené; záměna pojmů náklady řízení a škoda je vyloučena.
Žalovaná dále namítá, že zákon č. 82/1998 Sb. ani jiný právní předpis
neupravují fikci nezákonnosti sdělení obvinění poté, co bylo trestní stíhání
pravomocně zastaveno, nebo došlo k pravomocnému zproštění obžaloby. Žalovaná
navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání žalobců, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou
(účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po
přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které
bylo uplatněno jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně
zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Odvolací soud obě žaloby zamítl s odůvodněním, že podle ustanovení § 31 odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb. se nelze v rámci náhrady škody úspěšně domáhat pouze
náhrady nákladů řízení, aniž by poškozený tvrdil a prokázal, že mu rozhodnutím
(nebo nesprávným úředním postupem) vznikla i jiná škoda.
Zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu
způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody, která se uhrazuje, a
zásadně neupravuje (kromě ustanovení § 27 o nákladech na výživu po poškozeném,
který zemřel, a nákladech spojených s léčením a nákladech pohřbu a ustanovení §
28 až 30 o určení výše ušlého zisku) ani rozsah její náhrady. Podle § 26 zákona
je třeba vycházet z obecného pojetí způsobu a rozsahu škody podle občanského
zákoníku (srov. § 442 obč. zák.), přičemž náhradu nákladů řízení v rámci
náhrady škody upravuje ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb.
Podle § 31 odst. 1 zákona náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které
poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo
rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž bylo
vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní
řízení zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle odst. 3 tohoto ustanovení účinného do 5. 6. 2002 nárok na náhradu nákladů
řízení v rámci náhrady škody vznikne pouze tehdy, pokud rozhodnutím vznikla
škoda a pokud náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů.
Zákon č. 82/1998 Sb. tedy výdaje poškozeného v trestním řízení nepovažuje za
pouhý procesní nárok, který vzniká až na základě konstitutivního rozhodnutí
soudu v trestním řízení, nýbrž za škodu, tedy za nárok hmotněprávní. Na rozdíl
od předchozí úpravy (zákon č. 58/1969 Sb.) totiž výslovně náhradu nákladů
řízení zahrnuje do náhrady škody. Jazykovým výkladem daného ustanovení lze
dovodit, že nárok na náhradu nákladů řízení může být odškodněn pouze v případě,
že náhrada nákladů nebyla v původním řízení poškozenému přiznána podle
procesních předpisů a že náklady řízení, jejichž náhrady se poškozený podle
zákona č. 82/1998 Sb. domáhá, již skutečně vynaložil, tedy že v jeho majetkové
sféře došlo zaplacením nákladů řízení k majetkové újmě (ke vzniku škody).
Znamená to, že nárok na náhradu nákladů řízení nemá např. obviněný, v jehož
případě nesl náklady na nutnou obhajobu (§ 151 odst. 1 věty druhé trestního
řádu) stát.
Je proto správný názor dovolatelů, že ze znění ustanovení § 31 odst. 3 zákona
nelze dovodit ještě další podmínku pro vznik nároku na náhradu nákladů řízení,
a to vznik jiné další škody, a že náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody
podle zákona č. 82/1998 Sb. lze přiznat, i když jiná další škoda rozhodnutím
nevznikla. Pro úplnost je třeba uvést, že ustanovení § 31 odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002,
uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 234/2002 Sb., a to dnem vyhlášení nálezu ve
Sbírce zákonů (částka 88/2002 Sb., kde byl nález publikován, byla rozeslána dne
6. 6. 2002).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10.dubna 2003
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu