25 Cdo 1090/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně J. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. D., spol. s r. o.,
zastoupenému advokátem, pro 87.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 409/96, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 9 Co
446/2002-98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 9 Co
446/2002-98, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústní nad Labem mezitímním rozsudkem ze dne 30. 5. 2002,
č. j. 14 C 409/96-84, rozhodl, že uplatňovaný nárok žalobkyně je co do základu
opodstatněný. V řízení bylo zjištěno, že osobní automobil zn. Fiat Uno – DS, ,
který žalobkyně koupila dne 10. 7. 1995 za částku 87.000,- Kč, byl od 6. 9.
1995 do 16. 9. 1995 v opravě u žalovaného. Dne 22. 9. 1995 z důvodů reklamace
opravy předala dcera žalobkyně automobil i s klíči a malým technickým průkazem
k reklamační opravě žalovanému, jejíž zaměstnanec P. S. jí o tom vydal
potvrzení. Z parkoviště u opravny žalovaného se auto ztratilo. Soud dospěl k
závěru, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni ztrátou automobilu
podle ust. § 421 obč. zák., neboť jej převzal do opravy a byl povinen učinit
všechna opatření k zamezení ztráty vozidla. Žádný důvod, který by jej zprostil
odpovědnosti, neprokázal. Soud proto návrhu žalobkyně vyhověl mezitímním
rozsudkem s tím, že o výši škody a o nákladech řízení bude rozhodnuto v dalším
řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 11.
2003, č. j. 9 Co 446/2002-98, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se
však s jeho závěrem právním. Shodně s ním nárok na náhradu škody posoudil podle
ust. § 421 obč. zák., dovodil však, že žalobkyně podle hmotného práva není
aktivně legitimována k uplatnění nároku podle tohoto ustanovení. K jeho
uplatnění je oprávněna osoba, s níž došlo k uzavření smlouvy o provedení
služby, neboť právní vztah z odpovědnosti za škodu na věci převzaté ke splnění
závazku podle tohoto ustanovení vzniká mezi účastníky smlouvy o této službě.
Dojde-li však k předání věci bez uzavření smlouvy o provedení služby, bude ten,
kdo věc převzal, odpovídat v případě ztráty věci tomu, kdo mu věc do opravy
předal. Vzhledem k tomu, že automobil předala žalovanému dcera žalobkyně, není
žalobkyně účastníkem právního vztahu, z něhož by jí mohlo svědčit oprávnění k
podání žaloby na náhradu škody za převzatou věc podle § 421 obč. zák.
Žalobkyně jako vlastník věci může sice uplatnit právo na náhradu škody podle
obecných ustanovení o náhradě škody, avšak v tomto směru neuvedla žádné
rozhodné skutečnosti ani nenavrhla důkazy.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud
nesprávně věc posoudil podle hmotného práva, když dospěl k závěru o její
chybějící aktivní legitimaci. Uvádí, že z publikované judikatury a literatury
nevyplývá, že by k podání žaloby mohl být aktivně legitimován pouze ten, kdo
věc předal jinému do dispozice za účelem splnění závazku, naopak podle R
29/1966 při ztrátě věci se může náhrady škody domáhat osoba, s níž podnik
uzavřel smlouvu o provedení služby, i když tato osoba není vlastníkem věci. Z
toho pak vyplývá, že nároku se může domáhat zejména vlastník věci. S poukazem
na předložené důkazy dovozuje, že zmocnila svou dceru, aby jejím jménem a na
její účet dala vozidlo do opravy a případně reklamovala vady opravy, navíc v
zadání opravy ze dne 6. 9. 1995 a v daňovém dokladu je jako zákazník uvedena
žalobkyně. Její dcera po provedení vadné opravy pak jen opět jménem své matky
provedla reklamaci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobkyně není aktivně
legitimována k uplatnění nároku a náhradu škody podle ust. § 421 obč. zák., a
tento závěr dovolatelka napadá.
Podle ust. § 421 obč. zák. každý, kdo od jiného převzal věc, jež má být
předmětem jeho závazku, odpovídá za její poškození, ztrátu nebo zničení, ledaže
by ke škodě došlo i jinak.
Odpovědnost za škodu podle tohoto ustanovení je odpovědností objektivní, která
se odvíjí od existence závazkového vztahu mezi účastníky právního vztahu, na
jehož základě byla věc - coby předmět závazku - předána. Typicky jde o předání
věci do opravy, k níž se zhotovitel zavázal, o předání materiálu ke zhotovení
věci na zakázku apod. V právním vztahu vzniklém ze smlouvy, jakou je např.
smlouva o dílo (§ 631 a násl. obč. zák.), odpovědným subjektem za poškození,
ztrátu nebo zničení věci je zhotovitel, který věc převzal ke splnění svého
závazku, oprávněným je objednatel, a to i když není vlastníkem věci, jež má být
předmětem závazku (srov. R 29/1966). Nebyl-li vlastník věci účastníkem smlouvy
se zhotovitelem (nebyl objednatelem), pak v případě poškození, ztráty nebo
zničení věci převzaté za účelem splnění závazku by zhotovitel odpovídal
vlastníkovi věci pouze podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu na
principu presumovaného zavinění (§ 420 obč. zák.). Totéž platí o odpovědnosti
toho, kdo věc převzal, za její poškození, ztrátu nebo zničení vůči vlastníkovi
věci, jestliže smlouva o provedení určité služby nebyla vůbec uzavřena; avšak
vůči tomu, od koho bez uzavření smlouvy věc převzal např. k provedení opravy,
by odpovídal za škodu na této věci způsobenou obdobně podle § 421 obč. zák.,
tedy objektivně (srov. závěry uvedené v R 12/1989 k ust. § 237 obč. zák. před
novelou, které jsou použitelné i v současné době).
Odvolací soud v podstatě z uvedených zásad ve své úvaze o aktivní legitimaci
žalobkyně vycházel. Jeho pochybení při právním posouzení věci však spočívá v
otázce vymezení účastníků právního vztahu ze smlouvy o opravě věci.
Z dosavadních důkazů, zejména z dokladu o převzetí vozidla do opravy ze dne 6.
9. 1995 (č. l. 65) a z rekapitulace zakázky ze dne 16. 9. 1995 (č. l. 66)
vyplývá, že objednatelem opravy vozidla byla žalobkyně, byť smlouvu o opravě
jejím jménem uzavřela její dcera. Smlouvou o opravě automobilu, uzavřené 6. 9.
1995 mezi žalovaným jakožto zhotovitelem a žalobkyní coby objednatelem opravy
vozu vznikl závazkový právní vztah, v jehož rámci byla 22. 9. 1995 uplatněna
reklamace provedené opravy. Práva z odpovědnosti za vady provedené opravy
(stejně jako práva z odpovědnosti za vady věci prodané, zhotovené na zakázku
apod.) vůči zhotoviteli (či prodávajícímu) uplatňuje zásadně objednatel (či
kupující), tedy jedna smluvní strana vůči druhé smluvní straně. Pokud smluvní
strany jsou ve smlouvě o opravě věci jednoznačně jako zhotovitel a objednatel
označeny, je zřejmé, kdo je ve vzájemném závazkovém smluvním vztahu. Bez ohledu
na to, zda reklamace je důvodná či nikoliv, předpokladem jejího uplatnění není
uzavření nějaké nové smlouvy či navázání nového smluvního vztahu.
Jestliže objednatelem opravy vozidla ze dne 6. 9. 1995 byla žalobkyně, byla ona
v závazkovém právním vztahu se zhotovitelem a ona měla právo v rámci tohoto
právního vztahu vady provedené opravy později reklamovat (srov. § 652 a násl.
obč. zák.). Úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně není ve smluvně založeném
právním vztahu k žalovanému a není proto věcně legitimována k uplatnění nároku
na náhradu škody za věc žalovaným převzatou ke splnění jeho závazku ze smlouvy
o opravě vozu (§ 421 obč. zák.), není tedy správná. V právním vztahu se
žalovaným, vyplývajícím z uplatněné reklamace, je žalobkyně coby objednatelka
provedené opravy, a to bez ohledu na to, kdo v rámci tohoto vztahu auto k
reklamační opravě přivezl.
Odpovědnost zhotovitele za škodu podle § 421 obč. zák. by nebyla dána pouze v
rozsahu případného zavinění poškozeného ( § 441 obč. zák.) a zprostit se této
odpovědnosti lze jedině z důvodu, že ke škodě na věci by došlo i jinak, buď z
vnitřních příčin (spočívajících např. v povaze věci a v jejich vadách) nebo z
vnějších příčin (např. při živelné pohromě), jejichž vliv by se stejnou měrou
projevil, i kdyby zhotovitel věc ke splnění závazku nepřevzal.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, proto
jej dovolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta
za středníkem, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243d odst. 1, věta
první za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu