25 Cdo 1091/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. Z., proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
15, o 2.720.000, - Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 16 C 183/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2000, č. j. 25 Co 195/99-124,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobce
na náhradu škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Okresní
privatizační komise v H. K.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 2. 2000,
č. j. 25 Co 195/99-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o správnosti žalobcem
napadaného postupu privatizační komise.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a § 239 odst. 2 o.s.ř. a jež odůvodňuje podle
§ 241 odst. 3 písm. a) a d) o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že mu nesprávným
postupem odňal možnost jednat před soudem tím, že dne 2. 2. 2000 odvolání
projednal v jeho nepřítomnosti, ač žalobce požádal předchozího dne ze
zdravotních důvodů o odročení jednání a předložil průkaz o své pracovní
neschopnosti. Právní posouzení nesprávného úředního postupu Okresní
privatizační komise v H. K. považuje dovolatel za otázku zásadního právního
významu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu spolu s
rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žalobce své
tvrzení o nesprávném úředním postupu neprokázal. Především
však žalovaná poukazuje na to, že dovolání není přípustné, neboť žalobce
nepodal v průběhu odvolacího řízení žádost o připuštění
dovolání (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Rovněž nelze dovozovat, že mu postupem
odvolacího soudu byla odňata možnost jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f)
o.s.ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení části
dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů,
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále
jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou -
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zabýval se nejprve otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 238 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl a) změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, b)
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez
návrhu. Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, aniž by šlo o
případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co
by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno, a aniž byla vyslovena přípustnost
dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. Nepřipustí-li odvolací soud dovolání
přímo ve výroku rozhodnutí, je podmínkou toho, aby se dovolací soud zabýval
přípustností dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., že žalobce
vyslovení přípustnosti dovolání navrhl písemně či ústně do protokolu
nejpozději před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu
spisu však vyplývá, že dovolatel tak neučinil, proto je nedostatek návrhu na
připuštění dovolání překážkou přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
Protože je však přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů
uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatel výslovně uplatňuje jeden z těchto
důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání z hlediska
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přitom přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího
soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž
přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou
uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí. Žalovaný uplatňuje přípustnost
dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., podle nějž
je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku
řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil
účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává
(např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O
vadu ve smyslu uvedeného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o
postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem
nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu
projevil v průběhu řízení. Dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
f) o.s.ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud projednal věc v rozporu
s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Podle § 101 odst. 2 o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci
nečiní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z
důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho
nepřítomnosti.
K procesním právům účastníka řízení náleží mimo jiné právo, aby věc byla
projednána a rozhodnuta při jednání (nejde-li o případy, o nichž zákon stanoví,
že soud jednání nemusí nebo nesmí nařídit), aby se jednání mohl zúčastnit a aby
při jednání mohl činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným
důkazům atd. Práva zúčastnit se soudem nařízeného jednání účastník nemusí
využít; byl-li k jednání řádně předvolán a soud mu neuložil, aby se k
jednání dostavil, závisí jen na jeho úvaze, zda svého práva také využije a
jednání u soudu se zúčastní. Ustanovení § 101 odst. 2 o.s.ř. v návaznosti na
tyto zásady ukládá soudu, aby pokračoval v řízení, i když jsou účastníci
nečinní; nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník, který předtím
nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v jeho
nepřítomnosti. Hodlá-li však účastník svého práva využít, přičemž v účasti při
jednání mu brání důležitý důvod, může požádat o odročení jednání; soud je
povinen, jde-li skutečně o důležitý důvod, jeho žádosti vyhovět. Za odnětí
možnosti jednat před soudem se proto považují případy, kdy soud věc projednal a
rozhodl v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka,
tedy jestliže věc projednal a rozhodl, ačkoliv byly dány podmínky pro odročení
jednání, to znamená požádal-li účastník před jednáním o jeho odročení a učinil-
li tak z důležitého důvodu, který mu objektivně bránil jednání se zúčastnit.
Mezi důležité důvody, pro které účastník může požádat o odročení jednání,
se ve smyslu uvedeného ustanovení řadí zejména takové okolnosti
(události) zabraňující účastníku objektivně (nezávisle na jeho vůli) zúčastnit
se jednání, jako je například zdravotní indispozice, případně i okolnosti
účastníkem způsobené nebo jinak zaviněné, jestliže je lze považovat - zejména
za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka - za důležité.
Brání-li účastníku řízení v účasti u jednání před soudem onemocnění, žádá-li z
tohoto důvodu o odročení jednání soudu a důvodnost žádosti náležitě doloží, lze
v postupu soudu, který takové žádosti nevyhoví (ať již se jejím obsahem vůbec
nezabývá nebo ji posuzuje jen jako pouhou omluvu účastníkovy nepřítomnosti)
spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť tímto postupem soud nesplnil povinnost
poskytnout účastníkovi možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a
zasáhl tím do jeho zákonem garantovaného práva.
O takový případ odnětí možnosti jednat před soudem se však v dané věci
nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že k odvolacímu jednání nařízenému na
den 2. 2. 2000 byl žalobce řádně obeslán dne 21. 12. 1999. Dne 1. 2. 2000 sice
osobně doručil soudu žádost o odročení jednání s poukazem na svou nemoc, doklad
o pracovní neschopnosti, jakkoli jej v žádosti zmiňuje, ovšem nepřiložil (ve
spise se nenachází a podle podacího razítka nebyly k podání připojeny žádné
přílohy) a nepředložil jej ani později. I když odvolací soud o této žádosti
nerozhodl a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce, nelze mít zato, že
žalobci odňal možnost jednat před soudem. Žalobce totiž ani k dodatečné výzvě
dovolacího soudu nedoložil, že mu v účasti na předmětném jednání skutečně
bránila objektivní okolnost – nemoc. Jestliže tedy neprokázal existenci
tvrzeného důležitého důvodu, který měl opodstatňovat odročení jednání
odvolacího soudu, neprokázal ani dovolací důvod zakládající přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není přípustné, protože
dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by napadený rozsudek,
resp. řízení, které mu předcházelo, trpělo některou z dalších vad uvedených v §
237 odst. 1 o.s.ř., a protože přípustnost dovolání nelze dovodit ani podle §
238 a § 239 o.s.ř., je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud z
tohoto důvodu dovolání podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
Podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a §
142 odst. 1 věty první o.s.ř. Nejvyšší soud ČR podle výsledku dovolacího řízení
uložil žalobci, aby na účet advokáta JUDr. Jana Herdy (§ 149 odst. 1 o.s.ř.)
zaplatil žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč, která
sestává z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání [§ 11 odst.1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění předpisů pozdějších] a z
paušální částky náhrady výdajů (§ 13 odst. 3 vyhlášky). Podle § 8 odst. 1
věty před středníkem vyhlášky není-li stanoveno jinak,
považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo
práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se
právní služba týká. Ustanovení § 7 vyhlášky stanoví sazbu odměny podle
vymezených částek peněžitého plnění. Podle § 9 odst. 1 vyhlášky nelze-li
hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní
hodnotu částka 1.000,- Kč. Výši odměny proto stanovil dovolací soud z tarifního
základu 1.000,- Kč (odměna za zastoupení 500,- Kč), neboť k
dovolání, které bylo sice podáno ve věci žaloby na zaplacení částky 2.720.000,-
Kč, podala žalovaná vyjádření vztahující se především k řešení otázek čistě
procesního charakteru (nepřípustnost dovolání), které byly také jediným
předmětem dovolacího přezkumu, zatímco věc sama nebyla dovolacím soudem
přezkoumávána. Proto se ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky tento úkon
právní služby týká věci, jejíž hodnotu nelze penězi vyjádřit (§ 9 odst. 1
vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu