25 Cdo 1094/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a/ S. P. a b/ P. J., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému L.
J., zastoupenému advokátem, o 68.750,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 306/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2001, č. j. 9 Co 231/2000 -
51, takto :
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
C 306/98 - 19, zamítl žalobu o zaplacení 68.750,- Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Za důvodný totiž neshledal uplatněný nárok žalobců, majitelů
autopůjčovny C., na náhradu škody, k níž došlo na osobním automobilu tov. zn. Škoda Favorit 135 L, řízeném řidičem M. J., jenž si auto vypůjčil, při dopravní
nehodě dne 15. 9. 1997 na silnici I/15 u obce Ú. tak, že kůň žalovaného do
tohoto vozu vrazil a poškodil jej, v důsledku čehož žalobcům vznikla škoda dle
znaleckého posudku ve výši žalované částky. Okresní soud vzal z provedeného
dokazování, v jehož průběhu vyslechl účastníky řízení, svědky a provedl důkaz
obsahem přestupkového spisu Policie ČR OŘ Litoměřice, sp. zn. ORLT
6-830/PDS-DI-97, za prokázané, že uvedeného dne jel žalovaný v katastru obce H. Ch. na své kobyle-huculce po polní cestě, na níž se setkal se dvěma jezdkyněmi
jedoucími na mladých hřebcích. Jeden z těchto hřebců zaútočil na kobylu
žalovaného a poté, co žalovaný i jezdkyně sesedli z koní, hřebec žalovaného
nakopl, a při dalším ataku hřebce na kobylu se žalovanému kobyla vytrhla a před
hřebcem utíkala po poli směrem k Ú. a vzápětí vběhla na silnici do jízdní dráhy
osobního vozidla řízeného M. J. V důsledku střetu došlo ke zdemolování vozidla
žalobců a ke zranění kobyly, která musela být utracena. Z výpovědi svědka J. a
přestupkového spisu PČR, zejména z přiložené fotodokomentace, plánku dopravní
nehody a protokolu o dopravní nehodě vzal soud dále za prokázané, že svědek J. řídil vozidlo na suché neznečištěné vozovce lemované po obou stranách krajnice
železnými svodidly; proto nelze mít za to, že koně spatřil náhle, když k nehodě
došlo po projetí mírné pravotočivé zatáčky na rovném úseku silnice. Dále bylo
zjištěno, že rozhodnutím dopravního inspektorátu v L. ze dne 19. 5. 1998, sp. zn. ORLT 6-830/PDS-DI-97, byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. b/
přestupkového zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 500,- Kč a povinnost
nahradit náklady řízení. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalovaného rozhodnutím
nadřízeného orgánu ze dne 12. 8. 1998 pro nepřezkoumatelnost a další vady
zrušeno a věc byla vrácena dopravnímu inspektorátu v L. k novému projednání;
posléze rozhodnutím ze dne 16. 9. 1998 bylo řízení o přestupku pro zánik
odpovědnosti za přestupek zastaveno. Soud prvního stupně s poukazem na ust. §
420 obč. zák. dovodil, že žalobci neprokázali porušení povinnosti ze strany
žalovaného vyplývající ze zák. ČNR č. 12/1997 Sb. a z § 60 odst. 5 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, ve znění pozdějších předpisů, ani
že žalovaný neučinil vše potřebné k tomu, aby své kobyle zabránil v pobíhání
bez dohledu po veřejné komunikaci. Podle jeho názoru totiž žalovaný za stavu,
kdy splašení jeho kobyly zavinili další koně, takovou situaci nemohl
předpokládat, navíc, když o koních huculech je obecně známo, že jde o koně
snadno ovladatelné. Kromě toho lze přepokládat - a to i za stavu, kdy Policie
ČR nezjistila vinu řidiče auta, jak z obsahu přestupkového spisu vyplývá - že
i řidič J.
dopravní nehodu spoluzavinil, neboť nepřizpůsobil jízdu stavu a
povaze vozovky a nezastavil na vzdálenost, na níž měl rozhled. Okresní soud
dospěl k závěru, že ke škodě došlo „ze zvláštních příčin bez zavinění
žalovaného, který učinil vše proto to, aby svého koně udržel a uklidnil“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 1. 2001,
č. j. 9 Co 231/2000 - 51, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobcům 68.750,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně, řízení doplnil opakovaným výslechem svědka M. J. a výslechem svědka M.
J., majitele jednoho z hřebců, na němž uvedeného dne jela jedna z jezdkyň.
Vycházeje z ust. § 415 a § 420 obč. zák., podle nichž je odpovědnost chovatele
za škodu způsobenou chovným zvířetem třeba posuzovat, dospěl na rozdíl od soudu
prvního stupně k závěru, že žalovaný porušil prevenční povinnost vyplývající z
ust. § 415 obč. zák. tím, že umožnil svému koni volný pohyb bez dozoru, neboť
právě v důsledku toho došlo ke střetu zvířete s osobním automobilem žalobců a
ke vzniku škody na vozidle. Podle názoru krajského soudu se žalovanému
nepodařilo prokázat, že škodu nezavinil (§ 420 odst. 3 obč. zák.). I když měl
žalovaný s chovem kobyly - huculy malé zkušenosti, neboť ji vlastnil jen
krátkou dobu, a ke splašení tohoto zvířete došlo v důsledku chování jiného koně
- hřebce, žalovaný měl a mohl předpokládat, že dojde-li k setkání kobyly s
hřebci (které ostatně znal a věděl o nich, že nejsou kastrovaní, jak bylo
zjištěno z výpovědi M. J.) může dojít k „nepřiměřenému chování zvířat“, a měl
být na takovou situaci teoreticky i prakticky připraven tak, aby ji zvládl.
Pokud se totiž někdo rozhodne k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil se
vším, co s chovem souvisí, a je povinen se vždy postarat o to, aby předcházel
možné škodě způsobené zvířetem a plnil tak svou preventivní povinnost danou
zákonem. V daném případě si však žalovaný počínal nedbale, neboť se
neodůvodněně spoléhal na to, že situaci zvládne a že k útoku hřebce na jeho
kobylu nedojde. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný vznik škody na vozidle
žalobců zavinil z tzv. vědomé nedbalosti, a je tudíž za její vznik odpovědný.
Naproti tomu řidič automobilu, který jel po silnici ve svém jízdním pruhu
rychlostí „umožňující mu dopravní předpisy v daném místě“, neporušil „žádné
předpisy“. Ztěží totiž lze po takovém řidiči požadovat, aby za situace, kdy
proti němu vyběhnou dva koně ze zatáčky na silnici, případné škodě na
automobilu zabránil; proto krajský soud na straně řidiče vozidla žádné
spoluzavinění na vzniklé škodě neshledal. Při stanovení výše škody odvolací
soud vycházel ze znaleckého posudku předloženého žalobci v přestupkovém řízení,
proti němuž žalovaný v řízení nevznesl žádné námitky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž
odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz obsahem protokolu o dopravní
nehodě, plánkem a fotodokumentací dopravní nehody, které jsou součástí
přestupkového spisu Policie ČR, že řízení nedoplnil znaleckým posudkem z oboru
silniční dopravy a že znalecký posudek o výši škody předložený žalobci v
přestupkovém řízení (jehož závěry žalovaný nezpochybňuje) hodnotil podle § 127
o.s.ř. a nikoliv jako důkaz listinný podle § 129 o.s.ř. Dovolatel dále
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětnou dopravní nehodu nezavinil
řidič vozidla, nýbrž žalovaný jako chovatel koně, s kterým se vozidlo střetlo,
aniž se soud zabýval otázkou „porušením jakých pravidel silničního provozu měl
žalovaný tuto nehodu zavinit“. Poukazuje na zjištění učiněná již soudem prvního
stupně, ze kterých vyplývá, že v daném případě se nejednalo o případ náhlého
vběhnutí koně do vozovky ze strany na vzdálenost, na níž by řidič již nebyl
schopen reagovat, a z toho dovozuje porušení povinností uvedených v § 5, § 7 a
§ 16 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, ze strany řidiče
automobilu J., kterých se dopustil tím, že jel nepřiměřenou rychlostí a vozidlo
nezastavil na vzdálenost, na kterou měl rozhled, v důsledku čehož došlo ke
střetu s jedním z koňů běžících v protisměru po silnici směrem na Ú. Naproti
tomu žalovaný v řízení prokázal, že žádnou právní povinnost neporušil a že
nezanedbal potřebný dozor nad chovným zvířetem, neboť kobyla se z jeho moci
dostala za situace, kterou nemohl předvídat, ani jí zabránit, a z jeho dozoru
se vymanila náhodou, ke které zaviněně nevytvořil podmínky. Ani jeho dosavadní
zkušenosti jako chovatele neumožňovaly dovodit závěr, že měl chování cizího
hřebce předvídat, neboť o něčem podobném dosud nikdy neslyšel ani nečetl.
Žalovaný tudíž postupoval tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody a proto za
ni neodpovídá. Kromě toho v řízení nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi
zaviněným porušením právní povinnosti ze strany žalovaného a vznikem škody na
vozidle žalobců. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a
aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu
ust. § 241 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242
o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1
písm. a/ o.s.ř., není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1
obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním
právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná
souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Zavinění se
předpokládá, avšak za podmínek ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může
odpovědnosti zprostit.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak
fyzická (či právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a
tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti
zákonné a smluvní zákon ukládá v ustanovení § 415 obč. zák. obecnou povinnost
(tzv. generální prevence) každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Je tedy obecnou povinností každého
počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil
škodu jinému. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti
ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. Dopustila-li se fyzická osoba (či
právnická) osoba jednání odporujícího povinnosti počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám (§ 415 obč. zák.), je splněn jeden ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., neboť i samotné
jednání v rozporu s § 415 obč. zák. je porušením právní povinnosti.
Protiprávnost se nepředpokládá, nýbrž musí být poškozeným prokázána, stejně
jako vznik škody a existence příčinné souvislosti (kauzálního nexu) mezi
porušením právní povinnosti jako příčinou a vznikem škody.
Z těchto zásad je třeba vycházet i v případě, že škoda byla způsobena domácky
chovaným zvířetem. I zde platí obecně předpokládané zavinění s možností
vyvinění se ve smyslu ust. § 420 odst. 3 obč. zák., jestliže občan jako
chovatel, který zvíře živí, opatruje a má nad ním dozor, prokáže, že škodu
nezavinil (např. že si ji způsobil sám poškozený anebo třetí osoba, nebo že
vznikla náhodou, pokud k uplatnění této náhody sám zaviněně nevytvořil podmínky
(srov. R 5/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě
jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou autopůjčovně
žalobců na jejich automobilu ve smyslu ust. § 415 a § 420 odst. 1 obč. zák. Za
stavu, kdy bylo prokázáno, že uvedeného dne pobíhal kůň žalovaného volně bez
jeho doprovodu po veřejné komunikaci (silnici), nelze než souhlasit s názorem
krajského soudu, že žalovaný porušil prevenční povinnost zakotvenou v ust. §
415 obč. zák., neboť jako majitel koně si nepočínal tak, aby se kůň nezaběhl
na silnici a aby chováním jeho zvířete nedošlo ke škodě na zdraví a majetku
jiného; již tím je z občanskoprávního hlediska dáno protiprávní jednání
(opomenutí) žalovaného podle ust. § 420 odst. 1 obč. zák. Forma prevenčního
opatření směřujícího k tomu, aby žalovaný měl náležitý dozor nad svým koněm,
záležela jen na žalovaném jako jeho chovateli s tím, že měl předpokládat a
předvídat i reakci zvířete v kritické situaci.
Správný je i závěr odvolacího soudu, že mezi porušením právní povinnosti ze
strany žalovaného a škodou vzniklou žalobcům je dána existence příčinné
souvislosti, neboť hlavní a jednoznačnou bezprostřední příčinou škody na
předmětném automobilu bylo protiprávní jednání (opomenutí) žalovaného
spočívající v jeho nedostatečném dozoru nad jeho kobylou, která volně bez
doprovodu pobíhala po veřejně komunikaci, kde čelně narazila do jedoucího
osobního automobilu řízeného řidičem J., čímž došlo ke vzniku škody.
Ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. vykládá teorie i soudní praxe tak, že znění
zákona vyjadřuje zásadu předpokládaného (presumovaného) zavinění; škůdce tedy
musí prokázat, že vzniklou škodu nezavinil (vyvinění neboli exkulpace), a to
ani z tzv. nevědomé nedbalosti; nestačí, že prokáže, že učinil vše podle svých
subjektivních schopností a znalostí. Kritérium tohoto hodnocení musí být
objektivní, tedy rozhodující musí být míra úsilí, kterou je možno požadovat od
každého občana. Toto měřítko přitom musí být aplikováno konkrétně (tedy s
přihlédnutím k určité situaci) a diferencovaně. Zavinění bývá definováno jako
psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě. Tento
vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá nebo
nevědomá nedbalost. Presumpce zavinění se týká pouze nedbalosti, při níž vůle
nesměřuje ke škodlivému výsledku; při vědomé nedbalosti škůdce neprojevil
dostatečné úsilí k zamezení vzniku škody, při nevědomé nedbalosti nepředvídal
možnost způsobení škody, i když měl. U vědomé nedbalosti jde tedy o to, že
škůdce věděl o možnosti způsobení škody, ale bez přiměřených důvodů spoléhal,
že škodu nezpůsobí. Nevědomá nedbalost předpokládá, že škůdce nevěděl, že může
způsobit škodu, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět
měl a mohl.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit i v tom, žalovanému se v řízení nepodařilo
prokázat, že škodu nezavinil (§ 420 odst. 3 obč. zák.). S ohledem na okolnosti
posuzovaného případu je nutno dovodit, že žalovaný jako chovatel koně, i když
nevěděl, že se jeho kobyla při setkání s hřebcem může vymknout jeho dozoru a
stát se nezvládnutelnou a způsobit případně škodu, to vědět měl a mohl. Proto
dovolací námitka žalovaného, že kobyla se z jeho moci dostala za situace,
kterou nemohl předvídat ani jí zabránit, a že se z jeho dozoru vymanila
náhodou, ke které zaviněně nevytvořil podmínky, není důvodná. Vytvořením
podmínek v daných souvislostech totiž neznamená jen náhodné setkání kobyly s
hřebcem, při němž může dojít k případnému ataku zvířat, nýbrž např. i
nezkušenost s chovem koně, neznalost biologických procesů u zvířat,
nedostatečná informovanost o jejich momentálním stavu apod., kteréžto
nedostatky by chovateli koně měly případně zabránit v tom, aby se svým zvířetem
vyjížděl na veřejné prostranství mezi obcemi, kde k setkání s jinými zvířaty a
event. též k jejich reakci v kritické situaci může dojít.
Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný
neunesl důkazní břemeno ani ohledně jeho tvrzení, že škodu nezavinil z důvodu,
že ji způsobil řidič automobilu M. J., neboť tato tvrzení žalovaného nebylo v
řízení prokázáno žádným z provedených důkazů. Jen ze samotné okolnosti, že v
posuzované věci se nejednalo o případ náhlého vběhnutí koně do vozovky ze
strany silnice do jízdní dráhy jedoucího automobilu, nelze dovozovat porušení
povinností uvedených ve vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu,
ve znění pozdějších předpisů, ze strany řidiče automobilu J., což ostatně
nevyplývá ani ze spisu dopravního inspektorátu Policie ČR, jenž předmětnou
dopravní nehodu vyšetřoval.
Nelze proto než uzavřít, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
naplněn nebyl, neboť odvolací soud na danou věc správně aplikoval ust. § 415 a
§ 420 obč. zák., která též správně v souladu se zákonem i ustálenou
judikaturou vyložil.
Podle § 120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání
svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Nedůvodně
proto dovolatel krajskému soudu vytýká, že řízení nedoplnil znaleckým posudkem
z oboru silniční dopravy, neboť žalovaný provedení tohoto důkazu k prokázání
svých tvrzení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení nenavrhl, jak z
obsahu spisu vyplývá.
Správná není ani výtka dovolatele, že odvolací soud neprovedl důkaz obsahem
protokolu o dopravní nehodě, plánkem a fotodokumentací dopravní nehody, které
jsou součástí přestupkového spisu Policie ČR, neboť tyto důkazy byly provedeny
již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud z nich při svém
rozhodování vycházel.
Za stavu, kdy žalovaný v odvolacím řízení uvedl, že proti znaleckému posudku o
stanovení výše škody na předmětném vozidle vyžádaném žalobci před zahájením
řízení nemá žádné námitky a že s vyčíslenou výší škody souhlasí, neměl odvolací
soud důvod k tomu, aby řízení doplňoval dalším znaleckým posudkem. Žalovaným
tvrzená okolnost, že odvolací soud tento posudek hodnotil podle § 127 o.s.ř. (a
nikoliv jako důkaz listinný podle § 129 o.s.ř.) z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu nevyplývá.
Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo
jinou vadou řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný neměl v
dovolacím řízení úspěch a žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu