25 Cdo 1115/2021-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: statutární město Hradec Králové, IČO 00268810, se sídlem magistrátu Československé armády 408/51, 502 00 Hradec Králové, proti žalovanému: J. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Kpt. Jaroše 94, 339 01 Klatovy, o 110 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 174/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2020, č. j. 11 Co 146/2020-109, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 7 066 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Františka Steidla.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal náhrady škody 110 700 Kč sestávající z náhrady nákladů na odstranění (1 600 Kč) a uskladnění (109 100 Kč - 100 Kč/den za období od 23. 11. 2016 do 18. 11. 2019) motorového vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 11 Co 146/2020-109, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 4. 2020, č. j. 8 C 174/2019-82, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 110 700 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný dne 20. 1. 2016 prodal D. B. osobní motorové vozidlo tov. zn. XY, reg. zn. XY, avšak ke změně vlastníka v registru vozidel nedošlo z důvodů na straně kupujícího. Žalovaný, který neměl fyzicky vozidlo k dispozici, se snažil nastalou situaci řešit tak, že dočasně odhlásil vozidlo z provozu, a jelikož nemohl odevzdat původní registrační značky, byly mu dne 8. 4. 2016 vydány nové (XY) a ihned uloženy do depozita. Vozidlo tvořilo překážku provozu, proto bylo na základě rozhodnutí strážníka městské policie žalobce dne 23.
11. 2016 odtaženo z XY ulice v XY a umístěno na odstavné ploše žalobce. Žalovaný byl o tom informován dopisem ze dne 11. 9. 2017. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně vyložil § 2 písm. b), § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve spojení s § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, jestliže dovodil, že provozovatel vozidla nese objektivní odpovědnost za škodu, která je způsobena subjektu, který odstranil toto vozidlo za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci, přičemž provozovatelem je osoba, která je jako vlastník (resp. provozovatel) zapsána v registru vozidel.
Nesouhlasil však s jeho závěrem, že za daných okolností vozidlo nemělo žádného provozovatele (jen vlastníka, kterým nebyl žalovaný), neboť i když je vozidlo vyřazeno z provozu (§ 12 zák. č. 56/2001 Sb.) neztrácí provozovatele, kterým je i nadále osoba, která je jako vlastník zapsána v registru silničních vozidel. Shodně se soudem prvního stupně však odvolací soud uzavřel, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu (žalovaný, který již nebyl vlastníkem vozidla ani nebyl oprávněn je provozovat, učinil všechna opatření, aby vozidlo nebylo provozováno, současně byl žalobcem o odtažení vozidla upozorněn až po velmi dlouhé době, spolu s vysokými náklady na dlouhodobé parkování) a skutečnost, že žalovaný situaci vedoucí k odtahu vozidla nevyvolal ani nemohl ukončit (nebyl skutečným vlastníkem vozidla, a proto nebyl oprávněn ho od žalobce převzít), nelze uplatněný nárok podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o.
z.“) přiznat. Doplnil, že dané okolnosti by odůvodňovaly i použití § 2953 o. z. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (již však neuvádí) v otázce tzv.
moderace náhrady nákladů na umístění vozidla na parkovací ploše po jeho odtahu, kde Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že při stanovení povinnosti provozovatele k náhradě může soud využít moderačního práva ve smyslu § 2953 o. z. a náklady přiměřeně snížit, nikoli však nárok zcela zamítnout. Zdůraznil, že žalobce musel vynaložit nemalé náklady, přičemž k této skutečnosti a ani k tomu, že bez součinnosti žalovaného nebylo v silách žalobce narůstání dlužné částky zastavit, soud nepřihlédl. Dovolatel namítal, že z provedených důkazů nelze dospět ke skutkovému zjištění, že žalovaný postupoval ve spolupráci s příslušným správním úřadem a učinil vše, aby zabránil dalšímu provozování vozidla.
Soud pominul důkazy a skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce; nezohlednil pochybení žalovaného při převodu vozidla spočívající v tom, že nezajistil jeho přepis v registru, dále v tom, že při žádostech o vydání nových registračních značek a jejich uložení do depozita se choval jako vlastník vozidla, nepravdivě uvedl, že vozidlo je umístěno v jeho bydlišti, a pominul důkaz, že se žalovaný o odtahu vozidla dozvěděl již lednu 2017. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel rovněž v nesprávném právním posouzení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, zda žalovaný jakožto provozovatel vozidla (jenž není soukromoprávním vlastníkem) je oprávněn/povinen odtažené vozidlo od žalobce na základě výzvy převzít tak, aby se nenavyšovaly náklady na uložení odtaženého vozidla.
Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno, případně zrušení rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání, ve kterém dovolatel opakuje své původní argumenty, napadá skutková zjištění, případně pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o.
s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jeho zastoupení osobou, jež má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř.], shledal, že z důvodu vymezeného v dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v odklonu rozhodnutí odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky použití moderačního práva podle § 2953 o.
z., kterou však neuvádí, a dovolání tak neobsahuje zákonem požadované údaje. Měl-li dovolatel na mysli judikaturu uváděnou v rozsudku odvolacího soudu (bod 11), je třeba poukázat na to, že na užití moderačního práva odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Svůj potvrzující rozsudek opřel o závěr, že za daných skutkových okolností by vyhovění žalobě bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.). Pouze pro úplnost pak v rozsudku poznamenává, že jím zjištěné skutkové okolnosti by bylo možno považovat za důvody zvláštního zřetele hodné k použití moderačního práva podle citovaného ustanovení.
Jestliže odvolací soud na řešení právní otázky uplatněné v dovolání své rozhodnutí nepostavil, nemůže taková otázka založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ani pro řešení otázky, zda žalovaný jakožto provozovatel vozidla (jenž není soukromoprávním vlastníkem) je oprávněn/ povinen odtažené vozidlo od žalobce na základě výzvy převzít, aby se nenavyšovaly náklady na uložení takového vozidla.
Řešením této otázky se totiž odvolací soud v rozsudku vůbec nezabýval, a proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Námitky dovolatele dále směřují proti skutkovému stavu, z něhož soudy nižších stupňů vycházely. Předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich dovozuje odlišný závěr o skutkovém stavu. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatel nesouhlasí; v podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o nedůvodnosti jeho nároku.
Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Poukazuje-li dovolatel dále na to, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami a nebyl proveden jím navrhovaný důkaz, jedná se o námitky vad řízení, k nimž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.). Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je vyloučena ustanovením § 238 odst. 3 písm. h) o. s. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu