25 Cdo 1116/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce JUDr. M. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ JUDr. J. H. a
2/ I. H., oběma zastoupeným advokátem, o 289.767,65 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 2/94, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 1999, č. j. 13 Co
280/99-133, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
78.601,15 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel
ze zjištění, že účastníci se písemně dohodli, že pokud žalobce uhradí náklady
na připojení jejich nově postavených sousedících domů na veřejnou kanalizaci,
žalovaní mu uhradí polovinu těchto nákladů. Žalobce zajistil vybudování
kanalizační stoky v délce 150,5 m, instalaci kanalizace a přívod vody a
dodavatelům zaplatil celkem 1.103.631,- Kč. Podle závěru znalce Ing. Č.
nezbytná délka kanalizační stoky činila 70,5 m, případně i méně; s názorem
znalce, že by stavební úřad vybudování stoky v délce 70,5 m nepovolil, se soud
prvního stupně neztotožnil, neboť znalec ani soud nemohou činit závěr o
výsledku správního řízení směřujícího k vydání stavebního rozhodnutí na stavbu
stoky. Soud prvního stupně dovodil, že ujednání účastníků, podle nějž ten, kdo
zajistí napojení na veřejnou kanalizaci, bude mít nárok na úhradu poloviny
nákladů, nelze vykládat tak, že by měl účastník zajišťující stavbu kanalizační
přípojky neomezenou volnost ve způsobu tohoto zajištění. Za situace, kdy
skutečné náklady jsou oproti nutným nákladům vyšší než 100 %, nelze od druhého
účastníka spravedlivě požadovat, aby se na nich podílel. Soud prvního stupně
proto dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na úhradu nákladů připadajících na
stavbu kanalizační přípojky v délce přesahující nezbytných 70,5 m, neboť by
bylo v rozporu s dobrými mravy požadovat na žalovaných navýšení nákladů vzniklé
vinou žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 1999, č. j. 13
Co 280/99-133, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným
povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 289.767,65 Kč s 3 % úrokem od
15. 11. 1993 do 14. 7. 1994 a se 14 % úrokem od 15. 7. 1994 do 11. 10. 1995, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně zejména ohledně obsahu
dohody uzavřené mezi účastníky, podle níž měli žalovaní zaplatit polovinu
nákladů spojených s vybudováním kanalizační přípojky. Vzhledem k tomu, že
stavební povolení na stavbu kanalizační stoky v délce 150 m bylo doručeno i
žalovaným, kteří tak věděli o rozsahu, v jakém mají být práce provedeny, a
vzhledem k tomu, že stavba byla podle tohoto povolení provedena, odvolací soud
nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce zavinil vybudování
kanalizační přípojky ve větším rozsahu, než bylo třeba. Žalovaní jsou vázáni
dohodou uzavřenou se žalobcem, která je určitá a srozumitelná, a jsou tedy
povinni zaplatit mu polovinu vynaložených nákladů, tj. zažalovanou částku.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř. Poukazují na to, že se ve smlouvě z 6. 4. 1992 výslovně
zavázali k úhradě poloviny nákladů spojených s napojením obou pozemků na
kanalizační síť. Namítají, že ve smyslu ust. § 35 odst. 2 obč. zák. bylo třeba
jejich ujednání vyložit též podle vůle účastníků, která nesměřovala k tomu, aby
budovali nebo platili stoku delší, než bylo nutné, a k žádné změně této dohody
nedošlo. Nesprávné právní posouzení spatřují zejména v tom, že odvolací soud v
souladu s ust. § 491 odst. 2 obč. zák. měl použít ustanovení zákona, která
upravují závazky danému ujednání nejbližší, tj. ustanovení § 724 a násl. obč.
zák. o příkazní smlouvě, a měl se zabývat tím, zda žalobce postupoval v souladu
se svými povinnostmi příkazníka a zda se neodchýlil od pokynů žalovaných bez
jejich souhlasu. Protože žalobce měl jejich zmocnění k vybudování nejvýše 35,25
m (tj. poloviny z 70,5 m) stoky, odmítají hradit náklady spojené se svévolným
vybudováním stoky v delší výměře. Namítají, že stavební povolení coby
veřejnoprávní rozhodnutí nemůže měnit smluvní ujednání mezi stranami a že ani
jejich vědomost o tom, že žalobce buduje síť v délce 150,5 m, nemění jejich
závazek ze smlouvy. Navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání je
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
I když dovolatelé uplatňují jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci
[§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], z obsahu jejich dovolání je zřejmé, že
nesouhlasí především se zjištěným skutkovým stavem, z něhož soudy obou stupňů
při svém rozhodnutí vycházely. To se týká jak námitky ohledně zjištění obsahu
dohody o úhradě nákladů na vybudování stoky, tak s tím související námitky, že
zmocnili žalobce k zajištění vybudování stoky v celkové délce jen 70,5 m.
Uplatňují tedy dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu
uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ust. § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu takové
skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení
najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení
důkazů pominul, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v
řízení najevo, je z logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
věrohodnosti apod.
Zjištění obsahu smluvního ujednání mezi účastníky, z něhož odvolací soud při
svém rozhodnutí vycházel, je kromě výpovědí účastníků podloženo i listinnými
důkazy, které byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně. Skutkové
zjištění o tom, že se žalobci zavázali uhradit náklady spojené s vybudováním
kanalizační a vodovodní sítě jednou polovinou, které z provedených důkazů po
jejich zhodnocení učinil soud prvního stupně, se tak stala součástí zjištěného
skutkového stavu věci, na jehož základě rozhodoval i odvolací soud. Skutečnosti
rozhodné pro posouzení závazku žalovaných byly tedy v řízení náležitě zjištěny
a mají oporu v provedeném dokazování.
Smlouva jakožto právní úkon je projevem vůle smluvních stran. Zanechává-li
projev vůle pochybnosti o tom, co bylo smluveno, přichází v úvahu výklad pomocí
§ 35 odst. 2 obč. zák.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje toto ustanovení
výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil
výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu podrobí
zkoumání i vůli jednajících osob. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového projevu vyjádřeného
slovně.
V dané věci se však nejedná o případ, že by obsah smluvního ujednání účastníků
byl nejasný a vyžadoval tak jeho výklad. Slovně vyjádřený obsah právního úkonu
(smlouvy) lze vykládat podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, jen za
předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem.
Nejenže obsah ujednání o úhradě nákladů na vybudování stoky byl mezi účastníky
nesporný, ale tvrzení žalovaných v dovolání, že bylo mezi nimi dohodnuto
vybudování stoky pouze v délce 70,5 m, je v rozporu s jazykovým projevem v
dohodě, jak byla zachycena i písemně. Výkladem podle ust. § 35 odst. 2 obč.
zák. pak nelze učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat.
Tvrzení žalovaných, že zmocnili žalobce k vybudování kanalizační stoky ke svému
pozemku nejvýše v délce 35,25 m, z provedených důkazů nevyplývá a je naopak s
nimi v rozporu. V této souvislosti lze poukázat i na obsah původní dohody ze
dne 6. 4. 1992, v níž se obě strany zavázaly k úhradě poloviny veškerých
nákladů vzniklých v souvislosti s napojením obou pozemků na inženýrské sítě; k
dodatečným výhradám žalovaných proti délce vybudované stoky lze shodně s
odvolacím soudem poznamenat, že žalovaní byli účastníky stavebního řízení,
takže už vzhledem k tomu k vybudování stoky podle stavebního povolení nemohlo
dojít proti jejich vůli.
Protože nelze přisvědčit tvrzení žalovaných v dovolání, že se zavázali k úhradě
nákladů na vybudování stoky pouze v délce 70,5 m, nelze ani dovodit, že by
žalobce postupoval v rozporu se smluvním ujednáním, které odvolací soud zcela
správně posoudil jako smlouvu nepojmenovanou. Je tedy jednoznačné, že žalovaní
jsou povinni splnit svůj závazek ze smlouvy, a za této situace je lichá námitka
žalovaných [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], že se soud měl věcí zabývat z
hlediska odpovědnosti žalobce za postup v rozporu se smlouvou a že věc měl po
právní stránce posoudit analogicky podle ust. § 724 a násl. obč. zák.,
upravujících smlouvu příkazní.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který vychází ze závěru, že
žalovaní jsou vázáni uzavřenou dohodou, a jsou proto povinni zaplatit žalobci
polovinu nákladů vynaložených na stavbu kanalizační přípojky, je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaných zamítl (§ 243b odst. 1 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu