25 Cdo 1117/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. F. proti
žalované M. C., spol. s r. o., o určení neplatnosti smlouvy o půjčce, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 171/2000, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. září
2000, č. j. 6 Co 2289/2000-35, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
účastníky ze dne 19. 2. 1999 označené jako smlouva o půjčce, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 19. 2.
1999 účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, podle které žalovaná jako věřitel
poskytla žalobkyni půjčku ve výši 50.000,- Kč, vyplacenou v hotovosti při
podpisu smlouvy, a žalobkyně se zavázala úroky dohodnuté v článku čtvrtém, tj.
30.000,- Kč, vrátit žalované společně s jistinou podle splátkového kalendáře ve
smlouvě uvedeného. Poskytnutá půjčka byla kromě smluvní pokuty zajištěna kupní
smlouvou s odkládací podmínkou, uzavřenou ve stejný den, podle níž žalobkyně
prodala žalované nemovitosti (dům čp. 626 se stavební parcelou č. 1416 a
pozemkovou parcelou č. 1417 v k. ú. Č.) za kupní cenu 80.000,- Kč, která měla
být zaplacena formou zápočtu na pohledávku žalované vzniklé z půjčky. Kromě
tohoto řízení se u Okresního soudu v Českých Budějovicích vede pod sp. zn. 14 C
195/2000 řízení o návrhu žalobkyně na určení jejího vlastnictví k nemovitostem,
které byly předmětem výše uvedené kupní smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že vzhledem k současně probíhajícímu řízení o určení vlastnictví k
nemovitostem není dán naléhavý právní zájem na této určovací žalobě ve smyslu
ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto řízení bude soud jako předběžnou
otázku posuzovat též platnost či neplatnost smlouvy o půjčce ze dne 19. 2.
1999; z uvedeného důvodu byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.
9. 2000, č. j. 6 Co 2289/2000-35, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně o tom, že na straně žalobkyně není dán naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o půjčce, když ta má úzkou
souvislost s kupní smlouvou, a v probíhajícím sporu o určení vlastnictví by se
měla řešit otázka platnosti obou smluv. Naléhavost právního zájmu žalobkyně
nelze dovozovat ani z toho, že by její postavení zůstávalo nejistým, neboť
pokud by se žalovaná domáhala plnění ze smlouvy o půjčce, má žalobkyně možnost
bránit se v řízení o žalobě na plnění námitkou neplatnosti smlouvy o půjčce, a
tato otázka by byla řešena jako otázka předběžná. Za situace, kdy se žalovaná
žádného plnění ze smlouvy o půjčce nedomáhá, není dán na straně žalobkyně
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o půjčce. Odvolací soud
současně nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání k otázce, zda je dán
naléhavý právní zájem na požadovaném určení z důvodů uvedených v odvolání,
neboť tato otázka již byla v obecné rovině judikaturou řešena, a dále ani k
otázce, že soud prvního stupně nespojil obě související věci ke společnému
projednání, neboť takové rozhodnutí je rozhodnutím, kterým se upravuje vedení
řízení, a není proti němu přípustné odvolání ani dovolání.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž uvádí, za jakých
okolností získala předmětné nemovitosti a za jakých podmínek uzavřela smlouvu o
půjčce s žalovanou. Poukazuje na to, že předmětné nemovitosti byly ihned po
zápisu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí převedeny za
400.000,- Kč na nového vlastníka, s nímž pod hrozbou vystěhování uzavřela
nájemní smlouvu. Pokud jde o souběžně probíhající spor o určení vlastnictví k
těmto nemovitostem, dovolatelka uvádí, že její žaloba byla okresním soudem
zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace žalované, neboť v době podání
žaloby nebyla žalovaná již vlastníkem nemovitostí. Namítá, že závazky ze
smlouvy o půjčce nezanikly žádným ze způsobů předpokládaných zákonem, a
nepovažuje za správné, že odvolací soud odkázal řešení otázky platnosti smlouvy
o půjčce na jiný spor, když navíc od řešení této otázky se odvíjí i odpověď na
to, zda byla řádně zaplacena cena uvedená v kupní smlouvě. Ve sporu o určení
vlastnictví také nebyla řešena otázka platnosti smlouvy o půjčce ve vztahu k
nynějšímu vlastníku nemovitostí. Podle názoru dovolatelky byl soud prvního
stupně povinen včas a řádně o jejím návrhu na spojení obou věcí rozhodnout
písemným usnesením. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda
soud může ignorovat návrh účastníka na spojení věcí ve smyslu § 112 o. s. ř., a
zda lze žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu za situace,
kdy otázka neplatnosti smlouvy může a nemusí být řešena jako prejudicielní v
souběžném řízení, a její vyřešení v odůvodnění rozhodnutí je právně nezávazné.
Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po přezkoumání věci dospěl k
závěru, že v dané věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak
než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239
odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací
soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelkou
tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani
podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního
stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání
je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy,
jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla
pro rozhodnutí ve věci zásadní význam a která má současně po právní stránce
zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad
na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která
judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře
těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou
právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení
uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle § 80 písm. c) o. s.
ř. je nezbytnou podmínkou přípustnosti určovací žaloby. Žalobce má právní zájem
na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo
právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez
tohoto určení stalo nejistým. Určovací žaloba je prostředkem umožňujícím
poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení
bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany před
narušením nebo ohrožením práva nebo právního vztahu. Jestliže soud dospěje k
závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž
by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního
zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba
obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí.
Žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o půjčce
v tom, že bez tohoto určení by se její postavení stalo nejistým, protože
žalovaná by se mohla kdykoliv domáhat splnění závazků z této smlouvy, a zejména
v tom, že rozhodnutí soudu o určení neplatnosti smlouvy o půjčce má být
podkladem pro řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, které byly kupní
smlouvou převedeny na žalovanou.
Vzhledem k tomu, že pravomocný rozsudek o kladné či záporné určovací žalobě
netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené k žalobě na plnění založené na
tomtéž právu, nemůže ani příp. rozhodnutí o neplatnosti smlouvy o půjčce
založit překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na splnění
závazku, jenž z této smlouvy vznikl, a zabránit tak možnosti žalované domáhat
se plnění z této smlouvy. Takové rozhodnutí neřeší totiž otázku řádného splnění
závazů z kupní smlouvy. V případném řízení o žalobě na plnění ze smlouvy o
půjčce by pak otázka platnosti této smlouvy byla řešena jako otázka předběžná,
nehledě k tomu, že absolutní neplatnost smlouvy působí přímo ze zákona a právní
úkon je absolutně neplatný bez ohledu na to, zda došlo k vydání soudního
rozhodnutí určujícího jeho neplatnost či nikoliv. K absolutní neplatnosti se
přihlíží z úřední povinnosti a není tedy k tomu třeba výslovného rozhodnutí ve
výroku, jako je tomu např. v některých případech relativní neplatnosti.
Pokud žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že
rozhodnutí soudu by mělo být podkladem pro řízení o určení jejího vlastnického
práva k nemovitostem, je třeba uvést, že k odstranění nejistoty či poskytnutí
ochrany vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem neslouží jí požadované
určení neplatnosti smlouvy o půjčce, nýbrž určení vlastnického práva, a taková
určovací žaloba je způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o
skutečných právních vztazích k nemovitému majetku, zatímco požadované určení
neplatnosti smlouvy o půjčce nemůže nic změnit na právním postavení žalobkyně
ve vztahu k nemovitostem (nezaloží její vlastnické právo). Proto ani vzhledem k
tomuto tvrzenému účelu není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení
neplatnosti smlouvy o půjčce, které ve svých důsledcích neřeší povinnost k
plnění z předmětné smlouvy ani k určení či obnovení vlastnického práva
žalobkyně k nemovitostem, které na základě kupní smlouvy byly převedeny na
žalovanou.
Námitka, že soud prvního stupně nerozhodl o spojení věcí ke společnému řízení,
není otázkou právního posouzení dané věci, z něhož vychází potvrzující
rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto otázku po
právní stránce neřešil a jeho rozhodnutí na jejím právním posouzení nespočívá,
nemá tato právní otázka, pro níž byl návrh na připuštění dovolání učiněn, vliv
na posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže v daném případě
bylo řízení o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o půjčce vedeno samostatně,
a nikoliv podle návrhu žalobkyně společně s řízením o určení vlastnictví k
nemovitostem, nezakládá tento procesní postup soudu v řízení vadu ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a jinými (tj. v ust. § 237 o.s.ř.
neuvedenými) vadami řízení podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.,
pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se může dovolací soud
zabývat, jen pokud je dovolání přípustné.
O takový případ se však v dané věci nejedná. Jestliže odvolací soud - právě s
odkazem na nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení
- rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, je jeho právní posouzení věci ve
smyslu ustanovení § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. správné.
Dovolacímu přezkumu předložená právní otázka proto nezakládá důvod pro závěr,
že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem
není dovolání proti tomuto rozsudku přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl
podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalované
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu