USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) J. B., b) K. N., c) M. B., všichni zastoupeni Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Lazaretní 925/9, 615 00 Brno, proti žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, o zaplacení 1 498 609 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 298/2020, o dovolání žalobkyně b) a žalobce c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 39 Co 345/2023-169, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 se každý z žalobců b) a c) domáhal po žalované zaplacení 590 080 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), která jim měla vzniknout v souvislosti s poškozením zdraví jejich matky [žalobkyně a), která se domáhala pojistného plnění na náhradu újmy na zdraví podle § 2958 o. z.] při dopravní nehodě, k níž došlo dne 11. 9. 2018.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 22 C 298/2020-145, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 222 110 Kč s příslušenstvím a ohledně 96 339 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky I a II), dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně b) a žalobce c) domáhali každý po žalované zaplacení částky 590 080 Kč s příslušenstvím (výroky III a IV), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou (výrok V), i mezi žalobkyní b), žalobcem c) a žalovanou (výroky VI a VII) a o zaplacení soudního poplatku (výrok VIII).
3. K odvolání žalobců b) a c) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 39 Co 345/2023-169, potvrdil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III, IV, VI a VII a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 11. 9. 2018 došlo k dopravní nehodě vozidla, ve kterém jako spolujezdkyně cestovala žalobkyně a) a které bylo pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem pojištěno u žalované. V důsledku nehody žalobkyně a) utrpěla rupturu sleziny, zhmoždění a rupturu jater, zhmoždění pravé plíce, nahromadění krve a vzduchu v pravé dutině hrudní, zlomeninu pravé klíční kosti, zlomeniny žeber, zlomeninu base lební – pravého kondylu – atlantookcipitální skloubení bez dislokace, zlomeninu oblouku prvního krčního obratle, výron krve pod tvrdou plenu mozkovou – malý bez klinické odezvy.
Z důvodu ruptury sleziny byla bezprostředně po nehodě žalobkyni a) odstraněna slezina, jinak léčba probíhala konzervativně. Žalobkyně a) byla tři a půl týdne hospitalizována v nemocnici, průběh léčení byl hladký, bez komplikací. Po propuštění do domácího léčení bylo nutno žalobkyni a) poskytovat značnou péči, kterou žalobci b) a c) zajišťovali. Po nehodě trpí žalobkyně a) trvalými následky – strabizmem pravého oka s poruchou prostorového vidění a diplopií (dvojité vidění), oslabením dutiny břišní po rozsáhlé laparotomii a poruchou integrity dutiny břišní s možností poruch motility střev, poruchou (lehkým omezením) hybnosti pravé horní končetiny (ramene a prstů) a poruchou hybnosti krční páteře lehčího rázu.
Soudy nárok žalobců b) a c) posoudily podle § 2959 o. z. a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, sp. zn. 25 Cdo 1887/2021 nebo sp. zn. 25 Cdo 1582/2022) jejich žalobám nevyhověly s odůvodněním, že u jejich matky [žalobkyně a)] nešlo o zvlášť závažné ublížení na zdraví. Při nehodě sice utrpěla vážná zranění, avšak ta ji po delší dobu na životě neohrožovala, léčba probíhala konzervativně a trvalé následky na jejím zdraví nejsou natolik vážné, aby ji vyřazovaly z většiny sfér společenského uplatnění.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci b) a
c) dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci a přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud řídil judikaturou Nejvyššího soudu představovanou rozhodnutími sp. zn. 25 Cdo 64/2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020 a sp. zn. 25 Cdo 1887/2021, ve které jsou právní otázky řešeny nesprávně a mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Namítají, že jejich matka byla v ohrožení života, neboť po roztržení sleziny nastalo riziko krvácení do dutiny břišní. Poté, kdy léčení pokračovalo v domácím prostředí, vyžadovala nepřetržitou péči po dobu několika měsíců. Závěr soudu, že zdravotní stav matky nebyl natolik vážný, když byla předána do domácího ošetření, je pak v rozporu se závěry znalce MUDr. Krále, z jehož znaleckého posudku vyplývá opak. Zdůraznili, že nemůže jít k tíži blízkých příbuzných poškozeného, pokud jeho trvalé následky nebudou velmi závažné. Mají za to, že takový závěr odporuje principům evropského deliktního práva (PETL) a požadavek na závažnost trvalých následků primární oběti při odškodnění duševních útrap sekundárních obětí je nepřiměřený. Judikatorní závěry nereflektují zásah do osobnostní sféry blízkých osob, jestliže je poškozený v ohrožení života, dlouhé měsíce se léčí, blízké osoby se o něj starají a nemohou mít jistotu, zda a nakolik se jeho stav zlepší; v takových případech mohou samy začít trpět psychickými problémy, neboť jsou dlouhodobě vystaveny stresu. Dovolatelé navrhli, aby byla rozhodnutí soudů nižších stupňů změněna tak, že jejich nárokům bude vyhověno. 5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 6. Dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu, že žalobkyně a) nebyla v tak závažném stavu, neboť byla převezena do domácí péče, a poukazují na to, že ze znaleckého posudku MUDr. Krále vyplývá opak. Tím ale zpochybňují skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a převzatá soudem odvolacím, takže neuplatňují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.), a proto jejich námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 7. Dále dovolatelé namítají, že obecně nemůže jít k tíži blízkých osob poškozeného, pokud bude mít štěstí a jeho trvalé následky nebudou tak závažné. Je však třeba připomenout, že občanský zákoník vychází ze zásady, že nemajetková újma se nahrazuje, pouze je-li to výslovně ujednáno nebo stanoví-li tak zvlášť zákon (§ 2984 odst. 2 o. z.). V případě § 2959 o. z. pak zákon spojuje náhradu nemajetkové újmy sekundárním obětem pouze s případy, kdy dojde k úmrtí poškozeného nebo poškozený utrpí zvlášť závažné ublížení na zdraví. Pojem „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, uveřejněném pod č. 52/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3449/19) tak, že půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Jedná se o duševní útrapy (smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach) spojené s vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. Stručně řečeno, ustanovení § 2959 o. z. přiznává právo na náhradu druhotným obětem pouze v případě úmrtí blízké osoby nebo takového jejího zdravotního stavu nebo postižení, které je natolik závažné, že je s úmrtím téměř srovnatelné. V tomto smyslu je dovolacím soudem § 2959 o. z. vykládán (a Ústavním soudem je tento výklad aprobován). Dovolací soud proto neshledal žádný důvod k tomu, aby své dosavadní judikatorní závěry (včetně závěrů uvedených v žalobci odkazovaných rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 64/2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020 a sp. zn. 25 Cdo 1887/2021) měnil. 8. Poukazují-li dovolatelé na čl. 10:301 Principů evropského deliktního práva (PETL), ani ten není s dosavadní ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž odvolací soud v posuzované věci postupoval, v rozporu. Nejvyšší soud v již citovaném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 na tento článek, který hovoří o nároku osob majících blízký vztah k poškozenému, který utrpěl smrtelnou nebo velmi vážnou nesmrtelnou újmu, odkázal. Z jeho dikce učinil závěr, že nesmrtelná újma musí být svou závažností srovnatelná s usmrcením blízké osoby. Nelze tedy dovolatelům přisvědčit ani v tom, že by výklad podaný dovolacím soudem odporoval tomuto nejvýznamnějšímu unifikačnímu dokumentu v oblasti deliktního práva. 9. Odvolací soud po skutkové stránce (skutková zjištění nepodléhají dovolacímu přezkumu) uzavřel, že žalobkyně a) byla v ohrožení života pouze po krátkou dobu, při léčení nenastaly žádné komplikace a trvalé následky ji nevyřazují z většiny sfér společenského života, neboť její trvalá omezení spočívají v poruše vidění a omezené hybnosti pravé horní končetiny. Závěr odvolacího soudu, že takový stav nelze považovat za zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z., je v souladu s výkladem tohoto ustanovení ustálenou judikaturou. Dovolací soud nepochybuje, že žalobci trpěli obavami o svou matku a útrapami při nezbytné péči o ni v době léčení [nároky spojené s péčí o osobu blízkou však byly žalobkyni a) v souladu s § 2960 o. z. odškodněny], avšak závěru odvolacího soudu, že vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem nelze průběh léčení žalobkyně a) ani trvalé následky po zranění hodnotit jako zvlášť závažné, nelze ničeho vytknout. Argumentují-li dovolatelé, že se u osob blízkých poškozenému mohou objevit psychické problémy, přehlíží, že sami nic takového v průběhu řízení ani netvrdili. K tomu lze doplnit, že pokud by se jednalo o lékařsky diagnostikovatelný zásah do zdraví, mohl by jim za splnění dalších podmínek vzniknout samostatný nárok podle § 2910 věty první o. z. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 14/24). 10. Dovolací soud uzavírá, že neshledal důvody, aby byla jím již dříve vyřešená otázka výkladu sousloví „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ posouzena jinak, a proto námitky dovolatelů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. 11. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 12. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 13. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu