25 Cdo 1127/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) V. J., a b) K. J., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1)
M. H., a 2) G. P., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Liberci
pod sp. zn. 23 C 180/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. října 2006, č. j. 30 Co
306/2006-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně advokátky. Neshledal důvodným nárok
žalobkyně a) na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení a nárok žalobce b) na
náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením žalobkyně a). Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 22. 11. 2001 ve večerních hodinách
došlo ke střetu osobního automobilu, řízeného prvním žalovaným, s žalobkyní a),
která vstoupila do vozovky náhle a nečekaně ve vzdálenosti cca 11 metrů od
přijíždějícího vozidla, na což první žalovaný nemohl včas zareagovat a střetu
zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat; proto
není v příčinné souvislosti se vzniklou škodou skutečnost, že první žalovaný
před jízdou požil alkohol (0,39 g/kg). Ze znaleckých posudků znaleckého ústavu
A. E. a prof. PhDr. J. S., DrSc., z oboru kriminalistiky, specializace forenzní
biomechanika, totiž vyplynulo, že s ohledem na průměrnou reakční dobu řidiče a
vzdálenost žalobkyně a) v okamžiku vstupu do vozovky již nemohl první žalovaný
na žalobkyni a) zareagovat, a to ani při dodržení všech povinností plynoucích
ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Odtud soud
dovodil, že ke škodě došlo výlučně jednáním žalobkyně a), která porušila
povinnosti uvedené v § 54 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích, a proto je na ní, aby ji nesla sama (§ 441 obč.
zák.), resp. spolu s žalobcem b). Povinnost k pojistnému plnění z pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla tak nemohla vzniknout ani druhé žalované.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 11. 10. 2006, č. j. 30 Co 306/2006-83, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o odměně advokátky. Ztotožnil se
se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry a
zdůraznil, že pokud do střetu zbývala 1,4 až 1 sekunda v době, kdy měl první
žalovaný poprvé důvod reagovat na žalobkyni a), přičemž průměrná reakční doba
řidiče za zjištěných povětrnostních podmínek činila 1,3 až 1,5 sekund, bylo
vyloučeno, aby na vzniklou situaci reagoval jakýkoli řidič. Požití alkoholu
prvním žalovaným a jeho způsob jízdy před nehodou není proto v příčinné
souvislosti se vznikem škody na zdraví žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a podávají je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Namítají, že jejich nárok měl být zcela nebo v podstatné části
uspokojen druhým žalovaným z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla; pokud jde tedy o aplikaci § 428 obč. zák. a § 441 obč. zák.
má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní právní význam. Jsou
přesvědčeni, že důkazy byly provedeny v nedostatečném rozsahu a že chybným
postupem soudu nebylo jejich důkazním návrhům vyhověno. Žalobci mají dále za
to, že současný vývoj evropské legislativy směřuje ke konstrukci absolutní
odpovědnosti provozovatelů motorového vozidla ve vztahu k životu a zdraví obětí
dopravních nehod, a proto je vyloučeno, aby „chování chodce pohybujícího se
(nejvýše s běžnou neopatrností) v blízkosti přechodu pro chodce na
frekventovaném místě mohlo být posuzováno jako chování, jímž si výlučně zavinil
škodu na zdraví“. Navrhují proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, který je rozsudkem
potvrzujícím, a nejde o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl
jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání se proto řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání
je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině
prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), vše
za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu
skutečně spočívá. Právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Pokud dovolatelé namítají nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení
provedených důkazů, nejedná se o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o
otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o
skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou
námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou
zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Pochybení
při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce § 241a
odst. 3 o.s.ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci; stejně
tak k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], lze v dovolacím řízení přihlédnout,
jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.).
K dalším dovolacím námitkám lze pro úplnost doplnit jen tolik, že odpovědnost
za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků není odpovědností absolutní,
nastupující za jakýchkoliv okolností. Proto i zde podle § 441 obč. zák. platí,
že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně;
byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Znamená to, že
pokud je úkon poškozeného jen jednou z příčin vzniku škody, snáší poškozený
škodu poměrně; bylo-li však jednání poškozeného výlučnou příčinou vzniku škody,
škůdce se odpovědnosti za škodu zbaví a v plném rozsahu ji pak nese sám
poškozený (srov. např. zhodnocení NS SSR ze dne 23. 11. 1983, sp. zn. Cpj
10/83, publikované pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1984, s. 100–101, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo
43/2002, publikovaný pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2004). Odvolací soud v daném případě toto ustanovení aplikoval v souladu
s ustálenou judikaturou za situace, kdy z provedeného dokazování, zejména ze
znaleckých posudků, bylo zjištěno (přičemž - jak shora uvedeno - skutková
zjištění dovolacímu přezkumu s ohledem na přípustnost dovolání nepodléhají), že
s ohledem na průměrnou reakční dobu řidiče a vzdálenost žalobkyně a) v okamžiku
vstupu do vozovky řidič nemohl být objektivně schopen včas zareagovat a vyhnout
se střetu, a to ani při dodržení všech povinností plynoucích ze zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Na straně žalobkyně a) tak
bylo shledáno výlučné zavinění, a proto v souladu s § 441 obč. zák. nese škodu
sama, resp. společně s žalobcem b), a první žalovaný není za tuto škodu
odpovědný. Z tohoto důvodu je pak vyloučena i platební povinnost druhé žalované
jako pojišťovny, u níž měl první žalovaný pojištěnu odpovědnost z provozu
vozidla, a která nastupuje právě jen v případě odpovědnosti pojištěného prvního
žalovaného.
Protože není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo
po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a §
218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci nemají s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovaným v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu