I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se vůči státu domáhal zaplacení 500.000,- Kč jako náhrady
nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání vedeného proti němu
pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147
odst. 1 tr. zák.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 1. 2008, č. j. 27 C
154/2007-37, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 19.250,- Kč, ohledně
částky 480.750,- Kč žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobci bylo dne 21. 9. 1999 sděleno obvinění pro trestný čin
podle § 147 odst. 1 tr. zák. a že trestní stíhání skončilo zprošťujícím
rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 2. 2007, který nabyl
právní moci dne 28. 3. 2007. V rámci předběžného projednání nároku podle § 14
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) –
dále též jen „zákon“ - žalovaná uznala oprávněnost nároku žalobce, neboť
trestní stíhání trvalo 7 let a pět měsíců a průtahy v něm byly shledány v
období od 14. 11. 2002 do 1. 10. 2004, a přiznala žalobci zadostiučinění ve
výši 96.250,- Kč, jenž mu bylo vyplaceno dne 8. 6. 2007. Soud po zjištění, že
samotný průběh trestního stíhání nepříznivě zasahuje minimálně do pracovního a
společenského života žalobce, dovodil předpoklady pro poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění podle § 31a zákona. Při určení výše náhrady dospěl k závěru, že
ačkoli žalovaná v zásadě respektovala pravidla vyplývající z § 31a zákona i
judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), nelze
částku 96.250,- Kč vyplacenou žalobci považovat za přiměřenou. Soud vyšel z
celkové délky řízení, nehodnotil trestní věc jako mimořádně skutkově či právně
složitou, neboť rozhodnutí ve věci do značné míry záviselo na výsledku
znaleckého posudku, který měl být soudem opatřen podstatně dříve. Ačkoli
žalobce nevyužil všech dostupných prostředků ke zjednání nápravy, soud prvního
stupně s ohledem k dopadům délky trestního řízení do života žalobce částku
poskytnutou žalovanou jako náhradu nemajetkové újmy zvýšil o 20%, a přiznal mu
tak další plnění nad rámec poskytnutého žalovanou ve výši 19.250,- Kč. Ve
zbývajícím rozsahu však žaloba vybočuje z kriterií nastavených vnitrostátní
právní úpravou a judikaturou soudů a nemá oporu ani v judikatuře ESLP,
především v porovnání s částkami, které jsou soudy přiznávány za újmu na zdraví
nebo újmu způsobenou úmrtím blízké osoby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze 13. 8. 2008, č. j. 13 Co 187/2008-71,
k odvolání obou účastníků rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku
potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil jen tak, že uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci dalších 18.000,- Kč, a co do částky 462.750,- Kč jej potvrdil;
rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho závěrem o naplnění
předpokladů pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu
podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., nikoli však s určením jeho výše. Uvedl, že
výše odškodnění by měla být dána určitou konstantní částkou za každý rok trvání
nepřiměřeně dlouhého řízení, neboť nelze učinit závěr, že by v některých letech
vedeného trestního řízení žalobce utrpěl nemajetkovou újmu větší a v jiných
menší. S poukazem na závěry judikatury ESLP v obdobných věcech vyšel z částky
15.000 Kč za každý rok trvání řízení a stanovil základ odškodnění nemajetkové
újmy v dané věci ve výši 111.250,- Kč (délka řízení 7 let x 15.000,- Kč +
1.250,- Kč x 5 měsíců). Vzhledem ke zjištění, že se v daném případě nejednalo o
věc obtížnou ani časově výjimečně náročnou, a ačkoli šlo o trestný čin v
ekonomické oblasti, bylo možné rozhodnout na základě jediného znaleckého
posudku, jenž byl zadán až se značným a naprosto neodůvodněným časovým
odstupem, dospěl k závěru, že snížení základní výše odškodnění není namístě,
naopak s ohledem na okolnosti osobního a pracovního života, jež vyšly najevo v
průběhu dokazování, a dále na to, že průtahy a neodpovídající délka řízení se
týkala řízení trestního, jehož negativní dopady na osobnost člověka jsou
nepochybně vyšší, než je tomu v běžných občanskoprávních sporech, ve shodě se
soudem prvního stupně dovodil, že je dán důvod ke zvýšení základní výše
zadostiučinění o 20%, tj. o částku 22.250,- Kč. Dospěl tak k celkové částce
133.500,- Kč, tedy po odečtení částky 96.250,- Kč vyplacené žalobci již dne 8.
6. 2007 státem, náleží žalobci zadostiučinění ve výši 37.250,- Kč, a uložil
proto žalované zaplatit mu ještě 18.000,- Kč.
Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku ohledně částky 462.750,- Kč
podal žalobce dovolání, které odůvodňuje nesprávným právním posouzením [§ 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje
v řešení problematiky náhrady nemajetkové újmy poskytované za průtahy řízení v
jiném rozsahu, než je poskytována ESLP, což způsobuje nerovnost na straně
poškozených z jednotlivých členských zemí Evropské unie. Dovolatel je
přesvědčen, že jemu přiznaná výše odškodnění za nemajetkovou újmu je
nepřiměřeně nízká oproti výši odškodnění přiznávaných v obdobných věcech ESLP;
neexistuje žádný logický ani právní důvod pro to, aby nemajetková újma
přiznávaná občanům České republiky na národní úrovni byla nižší než náhrada
přiznávaná ESLP; taková praxe podle dovolatele jednoznačně odporuje zásadě
rovnosti, která je základní zásadou českého právního řádu. Nesouhlasí rovněž s
tvrzením žalované, které převzal soud bez dalšího do odůvodnění, že otázka
odškodnění byla projednána rychle, neboť Ministerstvo spravedlnosti ČR
reagovalo na jeho žádost o nemajetkovou újmu až na samém závěru zákonné lhůty
určené zákonem č. 82/1998 Sb. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s napadeným
rozsudkem odvolacího soudu, přičemž žalobci již uhradila přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 133.500,- Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky
462.750,- Kč, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka výše náhrady nemajetkové újmy
za průtahy řízení ve srovnání s rozsahem odškodnění, které poskytuje Evropský
soud pro lidská práva v obdobných věcech, nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Dovolání není důvodné.
Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich
činnosti, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem
podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí,
přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním
okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda
využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že výše odškodnění nemajetkové újmy,
jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení,
není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném
projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu
uvedenému v § 6 zákona č. 82/1998 Sb.), aby v každém jednotlivém případě
uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití
zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Právní úprava kromě vymezení
kritérií, k nimž je třeba přihlížet, postrádá vodítko, jak jednotlivá kriteria
i jejich vzájemnou kombinaci finančně ocenit a převést na peněžitou částku,
přičemž konkrétní mechanismus výpočtu nelze nalézt ani v Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen
„Úmluva“), ani v rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva.
Judikatura ESLP je nicméně jednoznačně konstantní v tom, že
upřednostňuje vyřešení nepříznivých důsledků nepřiměřené délky soudního či
správního řízení podle vnitrostátního práva národními soudy (orgány), přičemž
vzhledem k tomu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro
poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce
poškozeného, lze snadněji dosáhnout náhrady uvedené újmy. Proto ESLP považuje
za účinný prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) i
náhradu přiznanou vnitrostátním právem členského státu v rozsahu nižším, než k
jaké by ve smyslu čl. 41 Úmluvy dospěl on sám, nikoliv však nepřiměřeně.
Uvedené je akceptováno za předpokladu, že výše příslušných náhrad bude
stanovena na základě rozhodnutí, jež jsou v souladu s právní tradicí daného
členského státu, jsou rychlá, dostatečně odůvodněná a vykonávaná bez průtahů, a
to tak, aby korespondovala především s hladinou životní úrovně v jednotlivých
členských státech a částkami, které jsou v tom kterém státě vypláceny z titulu
různých újem (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29.
března 2006 ve věci A. proti I., popř. rozhodnutí ze dne 19. října 2004 ve věci
D. proti S.).
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k celkové částce
zadostiučinění ve výši 133.500,- Kč po pečlivém zohlednění existence a
intenzity jednotlivých kriterií stanovených v § 31a odst. 3 písm. a) – e)
zákona č. 82/1998 Sb., jež korespondují kritériím rozhodným podle judikatury
ESLP pro stanovování výše spravedlivého odškodnění ve smyslu čl. 41 Úmluvy za
nepřiměřenou délku řízení; přihlédl přitom rovněž k výši odškodnění poskytované
v České republice z titulu jiných újem (argumentoval zde srovnáním s
odškodněním újmy na zdraví či újmy způsobenou usmrcením blízké osoby). Je tedy
zřejmé, že z pohledu dovolacímu soudu předestřené otázky nelze dospět k závěru,
že by při stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy za průtahy v trestním
řízení odvolací soud po právní stránce pochybil. Na tom nic nemění ani dovolací
námitka, že žalovaná reagovala na žádost žalobce až v samém závěru zákonné
lhůty určené zákonem č. 82/1992 Sb. Zákon totiž v § 15 odst. 1 stanoví lhůtu
právě proto, aby v ní ústřední orgán věc projednal a případné odškodnění
poskytl; jestliže je tedy lhůta dodržena, je zcela bez významu, jak konkrétně
dlouho předběžné projednání (poskytnutí odškodnění) trvalo, resp. v jakém
období lhůty se tak stalo, jak namítá dovolatel. Podstatné je v této věci
především to, že převážnou část odškodnění (96.250,- Kč) obdržel žalobce do tří
měsíců od pravomocného skončení trestního řízení.
Protože Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soud
zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.),
posuzuje při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně
správné, jen takové právní otázky, které dovolatel označil. Jestliže je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu
správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem, odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou
bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu
jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu