25 Cdo 1147/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně J. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. M., za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalovaného Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 168/97, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince
1999 č. j. 12 Co 473/99, 12 Co 489/99-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 1999 č. j. 12 Co
473/99, 12 Co 489/99-66 v části výroku pod bodem I., pokud jím byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby na zaplacení
částky 7.778,- Kč s 26 % úrokem od 13. 8. 1997 do zaplacení a na zaplacení
částky 240.711,- Kč s 26 % úrokem z částky 102.939,- Kč od 13. 8. 1997 do
zaplacení, z částky 2.880,- Kč od 25. 6. 1998 do zaplacení, z částky 73.038,-
Kč od 27. 6. 1998 do zaplacení a z částky 61.854,- Kč od 9. 2. 1999 do
zaplacení, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve
výroku o soudním poplatku, jakož i ve výroku pod bodem II. o náhradě nákladů
odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 4. 1999 č.
j. 13 C 168/97-46 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15.
4. 1999 č. j. 13 C 168/97-56 ve výrocích o zamítnutí žaloby na zaplacení částky
7.778,- Kč s 26 % úrokem od 13. 8. 1997 do zaplacení a na zaplacení částky
240.711,- Kč s 26 % úrokem z částky 102.939,- Kč od 13. 8. 1997 do zaplacení, z
částky 2.880,- Kč od 25. 6. 1998 do zaplacení, z částky 73.038,- Kč od 27. 6.
1998 do zaplacení a z částky 61.854,- Kč od 9. 2. 1999 do zaplacení, a ve
výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o povinnosti žalovaného
zaplatit státu soudní poplatek, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví, kterou utrpěla dne 15.
9. 1995 při dopravní nehodě zaviněné žalovaným. V žalobě bylo přihlédnuto k
tomu, že vedlejší účastník uznal nárok žalobkyně v částce 32.530,- Kč (věcnou
škodu v plné výši 8.575,- Kč, bolestné v částce 3.412,50 Kč, náhradu za ztížení
společenského uplatnění v částce 16.710,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti v částce 3.832,- Kč) a v tomto rozsahu žalobkyni
dobrovolně plnil. Po změnách žaloby v průběhu řízení vyčíslila žalobkyně své
nároky částkami ve výši 1.499,- Kč s 26% úrokem od 13. 8. 1997 do zaplacení za
bolestné, 40.710,- Kč s 26% úrokem od 13. 8. 1997 do zaplacení za ztížení
společenského uplatnění, 7.778,- Kč s 26% úrokem od 13. 8. 1997 do zaplacení za
ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, 240.711,- Kč s 26% úrokem z
částky 102.939,- Kč od 13. 8. 1997 do zaplacení, z částky 2.880,- Kč od 25. 8.
1998 do zaplacení, z částky 73.038,- Kč od 27. 6. 1998 do zaplacení a z částky
61.854,- Kč od 6. 2. 1999 do zaplacení za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti a požadovala i úrok z prodlení z částky 32.530,- Kč za
dobu od 13. 8. 1997 do 5. 11. 1998 ve výši 26%.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 4. 1999 č. j. 13 C
168/97-46 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 15. 4. 1999 č. j. 13 C
168/97-56 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na bolestném částku
1.499,- Kč s 26% úrokem od 29. 10. 1997 do zaplacení a pokud se žalobkyně
domáhala zaplacení úroku z prodlení z této částky ve výši 26% za dobu od 13. 8.
1997 do 28. 10. 1997, žalobu zamítl, dále uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni za ztížení společenského uplatnění částku 12.000,- Kč s 26% úrokem od
29. 10. 1997 do zaplacení a pokud žalobkyně z tohoto titulu požadovala
zaplacení částky 28.710,- Kč s 26% úrokem od 13. 8. 1997 do zaplacení a úroku z
prodlení z částky 12.000,- Kč ve výši 26% za dobu od 13. 8. 1997 do 28. 10.
1997, žalobu zamítl; zamítl i žalobu na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti ve výši 7.778,- Kč s 26% úrokem od 13. 8. 1997 a žalobu
na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši
240.711,- Kč s 26% úrokem z částky 102.939,- Kč od 13. 8. 1997 do zaplacení, z
částky 2.880,- Kč od 25. 6. 1998 do zaplacení, z částky 73.038,- Kč od 27. 6.
1998 do zaplacení a z částky 61.854,- Kč od 9. 2. 1999 do zaplacení, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 32.530,- Kč za
dobu od 29. 10. 1997 do 30. 10. 1998 ve výši 26% a pokud se žalobkyně domáhala
zaplacení úroku z prodlení z téže částky za dobu od 13. 8. 1997 do 28. 10. 1997
a za dobu od 31. 10. 1998 do 5. 11. 1998, žalobu zamítl, rozhodl o náhradě
nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek. Vyšel
ze zjištění, že dne 15. 9. 1995 večer v P. – R. žalovaný vyjížděl svým
automobilem od čerpací stanice na vozovku ulice V., nedal přednost v jízdě
automobilu žalobkyně a při střetu vozidel jí způsobil vážné zranění. Soud
dospěl k závěru, že dopravní nehodu a následné poškození na zdraví žalobkyně
zavinil výlučně žalovaný a odpovídá proto za škodu podle § 431 obč. zák.;
žalobkyni náleží především právo na náhradu bolestného a ztížení společenského
uplatnění ve výši vyplývající z konečné verze posudku MUDr. A. K. Ohledně
náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která trvala od 18.
9. 1995 do 22. 11. 1995, soud dovodil, že za rozhodné období pro výpočet výše
náhrady je třeba ve smyslu § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 1/1992 Sb. považovat
poslední kalendářní čtvrtletí předcházející úrazu; ze srovnání hrubé mzdy
žalobkyně ve druhém čtvrtletí roku 1995 (po odečtení nemocenských dávek) s
částkou proplacenou z tohoto titulu vedlejším účastníkem je pak zřejmé, že
žalobkyni již byl tento dílčí nárok ve výši 3.832,- Kč uhrazen. U náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu § 447 odst. 1
obč. zák. došel soud výpočtem podle § 17 odst. 5 zákona č. 1/1992 Sb. k
výsledku, že průměrný hrubý měsíční příjem žalobkyně od prosince 1995 do
prosince 1998 podstatně překračoval její průměrný hrubý měsíční příjem před
úrazem dne 15. 9. 1995. Nepřihlédl přitom k doloženému tvrzení žalobkyně, že od
1. 11. 1995 měla být zaměstnána u nového zaměstnavatele (B. spol. s r. o.) s
nástupním hrubým měsíčním příjmem 14.000,- Kč s předpokládaným zvýšením po
uplynutí dvouměsíční zkušební doby na 16.000,- Kč, avšak z důvodu nenastoupení
do zaměstnání tato společnost od pracovní smlouvy odstoupila. Soud totiž
vyložil ustanovení § 445, § 446 a § 447 obč. zák. tak, že pro účely rozsahu
náhrady a jejího výpočtu se počítá pouze s průměrným výdělkem poškozeného,
kterého dosahoval před poškozením, a že proto nelze při výpočtu výše náhrady
vyjít z výdělku jiného, tedy ani z výdělku, kterého by žalobkyně dosahovala,
pokud by k 1. 11. 1995 nastoupila do pracovního poměru u spol. s r. o. B.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 1999
č. j. 12 Co 473/99-66 a 11 Co 489/99-66 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení části náhrady za ztížení
společenského uplatnění, na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti a po jejím skončení, na zaplacení úroku z prodlení z částek
32.350,- Kč a 1.499,- Kč, jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení
a o soudním poplatku, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl
návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti svému rozsudku. Odvolací soud se
ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně náhrady za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti a s tím, že soud prvního stupně za
rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku považoval ve smyslu § 17 odst. 2
zák. č. 1/1992 Sb. druhé kalendářní čtvrtletí roku 1995, utrpěla-li žalobkyně
úraz dne 15. 9. 1995, tedy ve třetím čtvrtletí. Skutečnost, že žalobkyně mohla
nastoupit od 1. 11. 1995 do jiného pracovního poměru, není ani podle odvolacího
soudu ve vztahu ke zjištění průměrného výdělku pro výpočet náhrady za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti rozhodná, lze-li průměrný výdělek zjistit
stanoveným způsobem, přičemž ani pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po
ukončení pracovní neschopnosti není možné vycházet ze srovnání jiného
průměrného výdělku než toho, kterého dosahovala žalobkyně před poškozením a
kterého skutečně dosahuje po skončení pracovní neschopnosti; ustanovení § 447
odst. 1 obč. zák. použití jiného výdělku neumožňuje. Odvolací soud proto za
rozhodné období pro výpočet považoval třetí kalendářní čtvrtletí roku 1995,
protože žalobkyně ukončila pracovní neschopnost k 21. 11. 1995, a dospěl k
závěru, že jí ve srovnání s příjmy, které skutečně dosahovala po ukončení
pracovní neschopnosti v novém zaměstnání, žádná ztráta za vymezené období do
31. 12. 1998 nevznikla. Odvolací soud bez bližšího zdůvodnění uvedl, že
neshledal důvody pro připuštění dovolání proti svému rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku, a to pouze do výroků, jimiž byl potvrzen
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 7.778,- Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti a částky 240.711,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 239 odst. 2 o.s.ř. a které odůvodňuje podle § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatelka vytýká soudům obou stupňů, že pominuly, že
k ustanovením § 445 - § 447 obč. zák. se vztahuje § 2 nařízení vlády č.
258/1995 Sb., podle kterého se průměrným výdělkem rozumí průměrný výdělek
zjišťovaný podle zvláštního zákona, přičemž odkaz směřuje k § 275 zákoníku
práce a k § 17 zák. č. 1/1992 Sb. Nelze-li průměrný výdělek určit stanoveným
způsobem, vychází se pak z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového
přiznání. Dovolatelka namítá, že pokud neodpracovala v rozhodném období zákonem
stanovený počet dnů (§ 17 odst. 4 zák. č. 1/1992 Sb.), je třeba použít místo
průměrného výdělku pravděpodobný výdělek a ten se v posuzovaném případě zjistí
z hrubé mzdy, které by dosahovala od 1. 11. 1995 u zaměstnavatele B. spol. s r.
o., kde měla pracovní poměr prokazatelně sjednán již v době před poškozením.
Dovolatelka dále poukazuje na rozsáhlou judikaturu z této oblasti, např.
rozsudek NS ČR ze dne 8. 4. 1999 č. j. 21 Cdo 350/98, z nějž plyne, že
východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku nemůže být průměrný
výdělek zaměstnance stanovený z příjmů, které pobíral od tohoto zaměstnavatele,
ale průměrný výdělek před vznikem škody, který by prokazatelně dosáhl u jiného
zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k pracovnímu úrazu
nedošlo. Protože podle dovolatelky je podobná argumentace využitelná nejen u
odpovědnosti za pracovní úraz, je rozsudek odvolacího soudu pro odchylný způsob
výpočtu průměrného výdělku při zjištění výše náhrady škody po skončení pracovní
neschopnosti i po dobu pracovní neschopnosti rozhodnutím zásadního právního
významu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních
právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Jelikož podle § 29 odst. 1 věty první a druhé
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, práva a
povinnosti Č. p. a. s. vzniklé ze zákonného pojištění přecházejí dnem 1. ledna
2000 na Č. k. p. a že tato práva a povinnosti uplatňuje a vykonává jejím jménem
a na její účet Č. p. a. s., jednal Nejvyšší soud na straně žalované s Č. k. p.
zastoupenou Č. p., a. s. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou
oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl dovolací soud k
závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř.].
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno,
jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci - kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost
dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu posuzovat toliko podle §
239 odst. 2 o.s.ř. vzhledem k tomu, že nejde o případ přípustnosti podle § 238
odst. 1 písm. b) ani podle § 239 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyně včas (tj. ještě
před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu) navrhla vyslovení přípustnosti
dovolání a také dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. podala.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je
závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek
v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam.
Dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o
otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí zásadní význam (nejde tedy o posouzení takové právní
otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu
musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na obdobné případy). Rozhodnutí
odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže
řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího
soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře
těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou
právní otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v
konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v
tomto směru odlišné \"nové\" řešení této právní otázky).
Žalobkyně, která v odvolacím řízení navrhovala připuštění dovolání,
specifikovala otázku zásadního právního významu pouze obecně ve vztahu k
„posouzení průměrného výdělku u náhrady škody podle občanskoprávních předpisů\"
a odvolací soud její žádosti nevyhověl. Z hlediska právní otázky, jak ji
žalobkyně vymezila v dovolání, zvažoval dovolací soud přípustnost dovolání
podle § 239 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k závěru odvolacího soudu (pro jeho
rozhodnutí určujícímu), že při určení výše náhrady škody na zdraví formou
náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení
pracovní neschopnosti se vychází pouze z průměrného měsíčního výdělku
poškozeného před vznikem úrazu, aniž by bylo možno přihlížet k tomu, zda
poškozený měl pro dobu po úrazu předem sjednán pracovní poměr s vyšším příjmem.
Podle § 445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se
hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného,
kterého před poškozením dosahoval.
Podle § 446 náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a
nemocenským.
Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem
před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného
invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Ztráta na výdělku představuje zvláštní kategorii škody, kterou není
možné z hlediska platné právní úpravy podřadit pod pojmy skutečné škody nebo
ušlého zisku, obsažené v ustanovení § 442 obč. zák. Při škodě na zdraví se
kromě jednorázového odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (§ 444
obč. zák.) nahrazují poškozenému formou peněžitého důchodu (v případě náhrady
za již uplynulé období jednorázovou částkou) i ztráty na výdělku (§ 445 obč.
zák.) vznikající mu v souvislosti s dočasnou či trvalou ztrátou či snížením
pracovní schopnosti vlivem újmy na zdraví. I pro ztráty na výdělku však platí,
že škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Proto
se podle § 445 obč. zák. neodškodňuje samotná ztráta či snížení pracovní
způsobilosti, nýbrž až majetková újma projevující se tím, že v důsledku dočasné
pracovní neschopnosti či trvalou ztrátou (snížením) pracovní způsobilosti
vlivem újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by
jinak dosáhl. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je tedy majetkovou újmou,
která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před
poškozením a nemocenskými dávkami po dobu trvání pracovní neschopnosti (§ 446
obč. zák. - náhrada za dobu pracovní neschopnosti) nebo rozdílu mezi průměrným
výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození (§ 447 obč. zák. -
náhrada po pracovní neschopnosti), k němuž je třeba připočítat případný
invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto
způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti
poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného
výdělku jako před poškozením. Jedná se o dílčí nároky, které jsou podle
hmotného práva zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné
a také k nim dochází v jinou dobu.
I z toho, že ustanovení § 445 až § 447 odst. 1 obč. zák. neužívají pojmu \"před
úrazem\" a \"po úrazu\", nýbrž pojmu \"před poškozením\" a \"po poškození\",
lze dovodit, že smyslem úpravy u obou těchto institutů (§ 446 i § 447 obč.
zák.) je poskytnout odškodnění v rozsahu vztahujícím se k výdělku, kterého
poškozený dosahoval předtím, než byla jeho pracovní způsobilost vlivem úrazu
snížena a než se v důsledku toho (tím, že po dobu pracovní neschopnosti pobíral
pouze nemocenské dávky či po skončení pracovní neschopnosti snížený výdělek,
příp. invalidní nebo alespoň částečný invalidní důchod) snížil jeho příjem.
Zároveň je třeba přihlédnout i k případným změnám, k nimž došlo v mezidobí od
škodné události (úrazu) do poškození, tj. do částečné nebo úplné ztráty na
výdělku, který poškozený měl v době, kdy k jeho ztrátě došlo. Jsou-li totiž
takovéto trvalé závažné změny důvodem, aby byla změněna i úprava peněžitého
důchodu přisouzeného již pravomocným rozsudkem (§ 163 odst. 1 o. s. ř.), musí
být tím spíše k těmto změnám přihlédnuto, když se o peněžitém důchodu za
existence těchto změn teprve rozhoduje (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 21. 6. 1971, sp. zn. 4 Cz 5/71 publikovaný pod č. 44 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že za použití ustanovení § 2
odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, se
při splnění podmínek odpovědnosti stanoví výše náhrady zásadně výpočtem podle §
17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění pozdějších předpisů. Způsob výpočtu založený na zjištění
průměrného výdělku poškozeného, kterého dosahoval v kalendářním čtvrtletí
předcházejícím vzniku škody, se u odškodňování ztráty na výdělku za dobu trvání
pracovní neschopnosti (§ 446 obč. zák.) bez problémů uplatní v obvyklých
případech, kdy pracovní poměr u téhož zaměstnavatele trvá po celou dobu
pracovní neschopnosti. Právní úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu na
zdraví však žádným zákonným ustanovením nepodmiňuje nárok na náhradu za ztrátu
na výdělku trváním výdělečné pracovní činnosti poškozeného v době úrazu či po
dobu trvání pracovní neschopnosti. Právní řád naopak vychází z možnosti
poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která
je v okamžiku úrazu pouze předpokládána a jejíž výkon by začal později, nebýt
úrazu a poškození zdraví z něho vyplývajícího. Proto k odškodnitelné ztrátě na
výdělku ve smyslu ustanovení § 445 a násl. obč. zák. může dojít i tehdy, když
poškozený v době úrazu sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání
nastoupit a jen v důsledku úrazu se tak nestalo (srov. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č.
10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991). Náhradě
odpovídající skutečné ztrátě na výdělku (odvíjené od vyššího příjmu z
předpokládaného zaměstnání) tedy nemůže bránit ani okolnost, že poškozený byl v
době úrazu zaměstnán v pracovním poměru, který skončil v průběhu jeho dočasné
pracovní neschopnosti, pro kterou poškozený do již sjednaného zaměstnání s
vyšším příjmem nemohl nastoupit. Odškodnitelná ztráta na výdělku ve smyslu
ustanovení § 445 a násl. obč. zák. musí v takovém případě od data původně
předpokládaného nástupu do nového zaměstnání reflektovat vyšší příjem, o nějž
poškozený přišel pouze v důsledku úrazu.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění (skutkové závěry
dovolatelka nezpochybňuje a nejsou tedy předmětem dovolacího přezkumu), že
žalobkyně utrpěla zranění při dopravní nehodě zaviněné žalovaným dne 15. 9.
1995, tedy v průběhu výpovědní lhůty z pracovního poměru u ing. O. D. (výpověď
dala v srpnu 1995), po jejímž uplynutí hodlala nastoupit ke dni 1. 11. 1995 do
zaměstnání u spol. s r. o. B. na základě již uzavřené pracovní smlouvy; v
důsledku pracovní neschopnosti vyvolané úrazem do zaměstnání nenastoupila a
zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupil. Z toho je zřejmé, že z titulu
ztráty na výdělku podle § 446 obč. zák. náleží žalobkyni v době do 31. 10. 1995
náhrada odpovídající rozdílu mezi příjmem dosahovaným u dosavadního
zaměstnavatele a dávkami nemocenského (při výpočtu konkrétní výše za toto
období se uplatní § 17 zákona č. 1/1992 Sb.), zatímco za období od 1. 11. 1995
do skončení pracovní neschopnosti musí výše náhrady odpovídat rozdílu mezi
předpokládaným příjmem, kterého by dosahovala u nového zaměstnavatele, pokud by
k němu mohla od tohoto data nastoupit, a dávkami nemocenského (§ 2 odst. 2
nařízení vlády č. 258/1995 Sb.).
Obdobně platí i u náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) podle § 447 obč.
zák., že nárok na náhradu ve výši odpovídající předpokládanému výdělku z
pracovního poměru, který měl začít v době připadající na dobu pracovní
neschopnosti, není vyloučen pouhou okolností, že poškozený v době úrazu působil
v pracovním poměru jiném. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu podle citovaného
ustanovení vzniká dnem, kdy došlo po skončení pracovní neschopnosti k poklesu
(ztrátě) výdělku, není pro výpočet náhrady rozhodující průměrný výdělek před
samotným úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody;
východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku proto v takovém případě
nemůže být průměrný výdělek poškozeného, stanovený z příjmů, které pobíral od
zaměstnavatele, u nějž byl v pracovním poměru v okamžiku úrazu. Výše náhrady se
tedy musí stanovit rozdílem mezi výdělkem dosahovaným po skončení pracovní
neschopnosti a výdělkem, jehož by poškozený prokazatelně dosáhl v pracovním
poměru u nového zaměstnavatele, kdyby k úrazu (poškození na zdraví úrazem
způsobeného) nedošlo a on mohl do zaměstnání nastoupit (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 350/98, publikovaný v
časopise Soudní judikatura 12/1999 pod č. 132).
Závěr odvolacího soudu, že při určení výše náhrady škody na zdraví formou
náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení
pracovní neschopnosti se vychází pouze z průměrného měsíčního výdělku
poškozeného před vznikem úrazu, aniž by bylo možno přihlížet k tomu, zda
poškozený měl pro dobu po úrazu předem sjednán pracovní poměr s vyšším příjmem,
neodpovídá ustálené judikatuře vyšších soudů týkající se obdobné problematiky.
Proto dovolací soud dospěl k závěru, že z pohledu uvedené právní otázky má
rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam a že dovolání žalobkyně je proto
podle § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné; z totožných důvodů je pak i opodstatněné.
Kromě toho je třeba upozornit, že dílčí nárok na náhradu škody vzniklé po
skončení pracovní neschopnosti nebyl odvolacím soudem správně právně
kvalifikován. O náhradě ztráty na výdělku podle § 447 obč. zák. ve smyslu výše
uvedených závěrů je možno uvažovat pouze tehdy, byl-li snížený příjem
poškozeného odrazem snížení či ztráty pracovní způsobilosti, tedy nemohl-li
poškozený nadále vykonávat své dosavadní zaměstnání, příp. vůbec nastoupit
sjednané zaměstnání proto, že pro zhoršení zdravotního stavu vyvolaného úrazem
nebyl schopen zastávat tomu odpovídající práci. Zůstala-li naopak po skončení
dočasné pracovní neschopnosti zachována pracovní způsobilost poškozeného v
rozsahu odpovídajícím stavu před úrazem, nelze o odškodnění podle § 447 obč.
zák. uvažovat. Vznikla-li tedy poškozenému újma tím, že přišel o možnost
nastoupit do výhodnějšího zaměstnání pro dočasnou pracovní neschopnost
zaviněnou škůdcem, aniž by po skončení pracovní neschopnosti byla jeho pracovní
způsobilost snížena, příp. aniž se na nemožnosti vykonávat sjednané zaměstnání
podílela, odškodňuje se při splnění podmínek odpovědnosti za škodu nikoliv
ztráta na výdělku podle § 447 obč. zák., nýbrž ušlý zisk ve smyslu ustanovení §
442 obč. zák.
V posuzovaném případě žalobkyně netvrdila, že po skončení pracovní neschopnosti
byla její pracovní schopnost trvale snížena a že právě v důsledku toho nemohla
nastoupit do zaměstnání u spol. s r. o. B.; ze skutkového vylíčení její žaloby
se podává, že pracovní poměr u této společnosti zanikl odstoupením
zaměstnavatele od pracovní smlouvy pro nenastoupení zaměstnance ve stanovený
den do zaměstnání; na nemožnost výkonu sjednaného zaměstnání s vyšším příjmem
neměla vliv pracovní způsobilost žalobkyně po skončení její pracovní
neschopnosti, nýbrž okolnost, že pro dočasnou pracovní neschopnost zaviněnou
žalovaným nemohla do nového zaměstnání nastoupit. Nemůže jít proto o ztrátu na
výdělku podle § 447 obč. zák., ale o ušlý zisk ve smyslu ustanovení § 442 obč.
zák.
Jelikož dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je
naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
dotčených výrocích (žalobkyně podala dovolání pouze do výroků, jimiž byl
potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 7.778,- Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti a částky 240.711,- Kč s příslušenstvím za ušlý zisk po skončení
pracovní neschopnosti) zru-šil podle § 243b odst. 1 část věty za středníkem
o.s.ř. Vzhledem k tomu, že stejnými vadami, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek v
odpovídající části zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu
pro Prahu 5 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního ří-zení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2001
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu