K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 2. 2002,
č. j. 21 Co 7/2002-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry s tím, že
odpovědnost za škodu způsobenou v souvislosti s úpravou prodejny potravin v S.
posoudil podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Odvolací námitky žalobce neshledal
opodstatněnými, neboť otázku oprávnění stavebního úřadu a státního požárního
dozoru přezkoumat požárně bezpečnostní řešení obsažené v projektu vyřešil soud
prvního stupně správně. Ustanovení zákona č. 133/1985 Sb. ani vyhlášky č.
21/1996 Sb., na něž žalobce poukazuje, nevyvrací to, co vyplývá z ustanovení §
126 stavebního zákona (ve znění do 30. 6. 1998 i po tomto datu) a z ustanovení
§ 31 zákona č. 133/1985 Sb., která okresní soud při posouzení věci použil a
správně je vyložil.V odvolání nově uplatněnými konkrétními skutkovými
tvrzeními, jež se týkají věcné správnosti výhrad a požadavků stavebního úřadu a
státního požárního dozoru, se odvolací soud s odkazem na ustanovení § 205a o.
s. ř. nezabýval.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., v němž oběma soudům vytýká nesprávný právní
názor a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Soud prvního stupně, který své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce neprokázal
vznik škody a že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu státních orgánů, i
odvolací soud, který toto rozhodnutí potvrdil, nesprávně interpretovaly § 126
odst. 1 stavebního zákona. Zatímco podle zákona č. 133/1985 Sb. se státní
požární dozor vyjadřoval ke všem technickým zprávám požární ochrany, podle
později platného zákona č. 203/1994 Sb. jsou státní orgány požární ochrany tzv.
„dotčeným orgánem“ ve stavebním řízení podle § 126 stavebního zákona jen
omezeně, a to jen na podkladě zákona o požární ochraně. Dovozuje, že v daném
případě Okresní úřad v J. dotčeným orgánem nebyl. Ze strany státních orgánů
došlo k porušení právních povinností, když bez náležité právní opory aplikovaly
ust. § 126 a § 63 stavebního zákona, v důsledku čehož byl žalobce poškozen;
protože škoda mu vznikla až za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., mají se jeho
nároky posuzovat podle tohoto zákona. Soudy se nevypořádaly s tím, že ČSN,
podle kterých žalobce zpracoval požární bezpečnostní řešení, jsou nezávazné.
Dále namítá, že nebyly provedeny výslechy všech navržených svědků a další
důležité důkazy, zejména znalecký posudek, který by určil úplnost a odbornost
žalobcem zpracovaných požárních zpráv. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou
stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle
jejího názoru správné a dovolání žalobce zjevně bezdůvodné. Vyvracela důvody
dovolání s tím, že Okresní požární rada v J. při vydávání stanoviska pro
stavební úřad postupoval v souladu se zákonem. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2001 a po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a vzhledem k tomu, že předchozím rozsudkem soudu
prvního stupně, který byl odvolacím soudem zrušen, byla žaloba rovněž
zamítnuta, nejde ani o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl
jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá
proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl jako věcně správný potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, vychází shodně s ním ze závěru, že uplatněný nárok na
náhradu škody není důvodný, neboť žalobce neprokázal vznik tvrzené škody, ani
to, že v souvislosti s posuzováním stavebně technických řešení vypracovaných
žalobcem došlo k nesprávnému úřednímu postupu okresního úřadu.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím
důvodem námitka, že skutkový stav věci, z něhož vychází rozhodnutí odvolacího
soudu, nebyl správně zjištěn (srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolacímu
přezkumu proto nemůže být podroben skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že
žalobce v řízení neprokázal vznik škody, neboť jde o otázku skutkových
zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem podle zák. č. 58/1969 Sb. i podle zákona č. 82/1998 Sb. jsou
nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným
úředním postupem a vznikem škody. Předpoklady vzniku odpovědnosti musí prokázat
ten, kdo je tvrdí, tedy důkazní břemeno tíží v tomto směru žalobce, a není-li
jeho tvrzení prokázáno, stíhají jej nepříznivé následky z toho plynoucí.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je
zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných
(obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především -
významné pro věc samu. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o
nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých
důvodech, neboť sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na
správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy,
nemůže-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že zákon jeho
přezkoumání vylučuje. V takovém případě není ani zapotřebí se správností
důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího
soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17,
případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Tak je tomu i v dané
věci.
Jestliže v dovolacím řízení lze v dané věci po právní stránce přezkoumat jen
otázku, zda vrácením požárně bezpečnostních řešení žalobci k přepracování došlo
ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., popř. zákona č. 82/1998 Sb., k nesprávnému
úřednímu postupu (jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu) ze
strany Okresního úřadu v J., a nikoliv též závěr, který je součástí skutkového
stavu, z něhož napadené rozhodnutí vychází, že vznik tvrzené škody (jako
dalšího z uvedených předpokladů odpovědnosti státu za škodu) nebyl prokázán,
nemůže řešení uvedené otázky, tedy nesprávnosti úředního postupu, ovlivnit
výsledek dovolacího řízení ve vztahu dovolatele a žalované; proto tuto otázku
nelze míti za zásadně významnou podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. tak
nejsou v daném případě splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není přípustné. Z tohoto důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani k
namítané vadě řízení (neprovedení některých důkazů), jíž je vyhrazen dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud žalobce dovoláním napadl také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této
části nutno řízení zastavit. Z ust. § 236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je
dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního
stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu
prvního stupně je odvolání (§ 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také
neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního
stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud
proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104
odst. 1, § 243c o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř.,
neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu