25 Cdo 1152/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce JUDr. V. N., proti žalované Č. r. - Ministerstvu spravedlnosti, o
990.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
42 C 128/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
4. ledna 2007, č. j. 17 Co 320/2006-182, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 990.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; k
samostatnému řízení vyloučil věc o náhradu škody vedenou proti Městské části P.
Vyšel ze zjištění, že poté, co rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.
6. 1995, sp. zn. 15 C 486/92, byla žalobci uložena povinnost vyklidit byt v
P., soud na stejnopisu rozsudku vyznačil doložku právní moci, ačkoliv proti
němu bylo podáno odvolání. Městská část P. (navrhovatel v tomto sporu) žalobce
z bytu vyklidila a poté vzala žalobu zpět, proto odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Soud rozhodující o nároku žalobce na
náhradu škody způsobené vyklizením bytu neshledal splněnými podmínky
odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Dovodil, že sice byla nesprávně vyznačena doložka právní moci, avšak újma
žalobci vznikla v příčinné souvislosti s postupem Městské části P., která své
právo plynoucí z nepravomocného soudního rozhodnutí vymohla bez soudního výkonu
rozhodnutí. Stát proto žalobci za škodu neodpovídá.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 1. 2007, č. j. 17
Co 320/2006-182, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o
nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním
závěrem o nesprávném úředním postupu soudu, který vyznačil doložku právní moci
na dosud nepravomocném rozhodnutí. Nárok však nepovažoval za opodstatněný z
toho důvodu, že žalobce neprokázal vznik škody, která mu v důsledku tohoto
postupu vznikla. Žalobce totiž požaduje náhradu ve výši tržní kupní ceny,
kterou by musel zaplatit za nový byt po vyklizení z bytu předmětného. Takovou
částku však dosud nevynaložil, jeho majetkový stav se o ni nezmenšil, a není
tedy možno hovořit o tom, že by mu tak vznikla skutečná škoda. Navíc přišel o
právo nájmu k bytu, jemuž nemůže odpovídat hodnota bytu ve vlastnictví.
Žalobcem požadovaná náhrada proto nemá s nesprávným úředním postupem
souvislost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., tj. vady řízení, které
měly vliv na správnost rozhodnutí, a nesprávné právní posouzení věci. Vytýká
odvolacímu soudu závěr, že nevznikla škoda, neboť podle dovolatele nezákonným
vyklizením bytu mu bylo upřeno základní právo na bydlení a bylo tak zasaženo i
do jeho majetkové sféry (čl. 2 a 12 Listiny základních práv a svobod, § 663 a
násl. obč. zák.). Poukazuje v této souvislosti na podmínky výběrových řízení
prováděných Městskou částí P. k pronájmu obecních bytů, přičemž tvrdí, že jeho
finanční prostředky nepostačují k tomu, aby se vůbec v takovém řízení mohl o
byt ucházet. Namítá dále, že odvolací soud, dovodil-li, že nebyl prokázán vznik
škody, měl jej postupem podle § 118a a § 211 o.s.ř. vyzvat k doložení této
skutečnosti a k označení příslušných důkazů; odvolací soud tím, že zamítl
žalobu z jiného důvodu než soud prvního stupně, aniž se zabýval odvolacími
námitkami, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Konečně došlo i k vadám
spočívajícím v tom, že před soudem prvního stupně za žalobce jednal opatrovník,
ač k jeho ustanovení nebyly důvody, a že dosud nebylo rozhodnuto o dovolání
proti usnesení o nepřipuštění vstupu dalšího účastníka do řízení. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k
tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 4. 1. 2007, dovolání
projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č.
7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou
osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné pro otázku zásadního právního významu, jež spočívá v posouzení
náhrady za majetkovou újmu vzniklou v důsledku neoprávněného vyklizení
nájemního bytu, která v této podobě nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které
v dovolání uplatnil jako dovolací důvod žalobce, může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval. V dané věci jde o právní posouzení otázky, zda
žalobcem vyčíslená škoda ve výši hodnoty bytu, je odškodnitelnou újmou v
případě nezákonného vyklizení z nájemního bytu.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk). Podle odst. 2 škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to
poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého
stavu.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se)
v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy
napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou
je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu
poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové
hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk
je pak v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení
(rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné
události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
V posuzované věci bylo zjištěno (správnost těchto skutkových závěrů dovolání
nezpochybňuje), že žalobce byl bez soudního výkonu rozhodnutí vyklizen z bytu,
k němuž mu svědčilo právo nájmu, aniž by soudní rozhodnutí o vyklizení nabylo
právní moci. Není pochyb o tom, že v souvislosti s tím mohly mu vedle
imateriální újmy vzniknout i újmy majetkové, tedy škoda ve smyslu ustanovení §
442 obč. zák. Ke splnění podmínky vzniku škody, jakožto materiální újmy, je
však nutné, aby šlo o zásah projevující se v majetkové sféře poškozeného, tedy
aby byl negativním způsobem dotčen jaho majetkový stav (srov. obdobně např.
rozsudek NS ČR ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3184/2007, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 6329, C. H. Beck, podle nějž samotná
ztráta možnosti užívat nemovitost nepředstavuje odškodnitelnou újmu). Z obsahu
spisu a především ze žaloby samotné je zřejmé, že žalobce skutkově vylíčil
újmu, jejíž náhradu požaduje, jako náklady potřebné k pořízení bytu poté, co
byl z dosavadního nájemního bytu vyklizen. Představuje-li skutečná škoda újmu
projevující se ve snížení majetkového stavu, pak k němu vskutku dosud nedošlo,
neboť žalobce si náhradní byt neopatřil a ze svého majetkového stavu prostředky
nevynaložil. Kromě toho v dané věci žalobce přišel o možnost byt užívat z
titulu nájemního práva, nikoliv o byt samotný (jeho hodnotu), neboť ten
netvořil jeho majetkový stav před vznikem škodné události. Nelze přehlédnout
ani to, že zaplacením kupní ceny za byt, jak žalobce hodlá (předpokládá) újmu
napravit, by se mu dostalo protiplnění v podobě hodnoty vlastnického práva k
bytu, která by přibylo do jeho majetkového stavu.
Jestliže již z charakteru uplatněného nároku, jak byl popsán v žalobě a v
průběhu řízení upřesněn, je zřejmé, že žalobce neztratil vlastnické právo k
bytu (nevznikla mu škoda napravitelná pořízením bytu do vlastnictví), je
správný závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby, aniž by na to mělo vliv, že
nepostupoval podle § 118a o.s.ř. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení ukáže-li se
v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že
je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí
jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle odstavce 2 má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce
posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v
potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom
obdobně podle odstavce 1. Podle odstavce 3 zjistí-li předseda senátu v průběhu
jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých
sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a
poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Vzhledem k tomu, že podstata a
charakter uplatněného nároku jsou již ze žaloby zjevné, nenastala žádná ze
situací předvídaných ustanovením § 118a o.s.ř., a neuplatní se tak žádný z
postupů, které mají vést k tomu, aby pro právní posouzení věci soudem byl
vytvořen podklad založený na úplných skutkových tvrzeních a důkazech. Nelze-li
z uvedených důvodů žalobě vyhovět pro nedostatek hmotněprávního základu
(nesplnění podmínky vzniku žalobou specifikované škody), nemohou ani ostatní
dovolatelem vytýkané procesní vady nic změnit na správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu a je nadbytečné je řešit.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalobce z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů opodstatněné, proto Nejvyšší soud České republiky dovolání zamítl (§
243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalobce neměl ve věci úspěch, žalované však žádné náklady v této fázi řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2010
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu