25 Cdo 1157/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce MUDr. J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. k. p.,
jednající Č. p., a.s. o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 25 C 184/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. prosince 2004, č. j. 53 Co 233/2004-65, takto:
I. Dovolání do výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2004,
č. j. 53 Co 233/2004-65, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žaloba byla co do částky 86.765,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, se co do
částky 68.297,- Kč zamítá, jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se na Č. k. p. domáhal zaplacení částky 86.765,- Kč s 10% úrokem z
prodlení od 12. 4. 2000 do zaplacení jako rozdílu mezi částkou 289.215,- Kč,
vypočtenou pojišťovnou na náhradu škody způsobené mu při dopravní nehodě dne
16. 8. 1997, a náhradou mu vyplacenou po krácení o 30% z důvodu jeho
spoluzavinění.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č. j. 25 C 184/2003-43,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 86.765,- Kč s 2,5% úrokem z
prodlení od 13. 7. 2003 do zaplacení, žalobu v části, pokud žalobce požadoval
úroky vyšší, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že z
celkového plnění ve výši 289.215,- Kč, jež byla mezi účastníky nesporná,
pojišťovna žalobci plnila pouze 70% s poukazem na jeho spoluzavinění. Na
základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že dopravní nehoda, při níž
byl žalobce zraněn, byla způsobena výlučně zaviněním řidičky vozu, a protože
žalobce neměl podíl na vzniku škody, nebyla shledána jeho spoluodpovědnost ve
smyslu § 441 obč. zák. Vzhledem k tomu, že obsahem dopisů z 12. 5. 2000 a 14.
6. 2000, jež pojišťovna zaslala žalobci, bylo odmítnutí plnění nad 70% z
celkové částky 289.215,- Kč, má žalobce podle § 9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991
Sb. právo přímo proti pojišťovně uplatnit nárok, aby mu škodu za pojištěnou
řidičku nahradila.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2004, č. j.
53 Co 233/2004-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu i
co do částky 86.765,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 13. 7. 2003 do zaplacení a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu soud
prvního stupně pochybil, když přímý nárok poškozeného proti pojistiteli osoby
odpovědné za škodu, způsobenou provozem motorového vozidla, dovodil bez dalšího
odkazem na ust. § 3 a § 9 vyhlášky č. 492/1991 Sb., aniž se dostatečně zabýval
tím, zda byl nárok odpovídajícím způsobem uplatněn. Odvolací soud vycházel z
toho, že ust. § 9 odst. 2 uvedené vyhlášky umožňuje poškozenému uplatnit u
soudu jak nárok na náhradu škody proti pojištěnému, jenž za škodu odpovídá, tak
i nárok na plnění proti jeho pojistiteli, který je za svého pojištěnce povinen
poskytnout poškozenému plnění. Jestliže však pojištěný neohlásil pojistnou
událost a o jeho odpovědnosti nebylo ani rozhodnuto, nezakládá ust. § 9 odst. 2
uvedené vyhlášky poškozenému přímý nárok proti pojistiteli škůdce na výplatu
plnění ze zákonného pojištění, a to ani v případě, že pojišťovna se písemně
odmítla jeho nároky zabývat. Vzhledem k tomu, že v odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně chybí zjištění, zda pojištěná řidička vozu splnila svou
oznamovací povinnost a uplatnila tak u pojistitele právo, aby za ni poškozenému
plnil, a protože ani přes výzvu odvolacího soudu ve smyslu § 118a odst. 1, 2 o.
s. ř. nebyla tato skutečnost nikým tvrzena ani prokazována, odvolací soud
dovodil, že nebyl založen předpoklad pro přímý nárok poškozeného žalobce vůči
žalované ve smyslu § 9 citované vyhlášky. Aplikace § 10 odst. 5 vyhl. č.
492/1991 Sb. ve znění vyhl. č. 321/1997 Sb. pak nepřichází v daném případě v
úvahu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s .ř., a podává je z důvodu podle ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud sice učinil výzvu, avšak je
přesvědčen, že se nejednalo o výzvu ve smyslu § 118 odst. 2 či odst. 1 o. s.
ř. a žalobci se nedostalo žádné vysvětlení, které by mu umožnilo pochopit, co
soud žádá. V průběhu řízení pak nevzešla jakákoliv pochybnost o hlášení
pojistné události, nárok vyjma jeho výše byl od počátku nesporný a je
nepochopitelné, jakou právní vazbu by mělo mít hlášení pojistné události na
krácené plnění, které je předmětem sporu. Nejasné je, na základě čeho učinil
odvolací soud závěr, že škůdkyně neuplatnila právo, aby žalovaná za ni plnila,
neboť k této skutečnosti nebyla vznesena žádná tvrzení ani k ní nebylo vedeno
důkazní řízení. Za zcela nesprávný považuje dovolatel právní názor odvolacího
soudu, že ke vzniku povinnosti pojišťovny plnit je třeba „uplatnění nároku“
pojištěným a že bez takového uplatnění je vyloučen nárok poškozeného vůči
pojišťovně ve smyslu § 9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. Dle názoru dovolatele
ust. § 9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. – na rozdíl od § 10 odst. 5
novelizované vyhlášky -nezakládá přímý nárok proti pojistiteli, ale za
stanovené podmínky (kterou je písemné odmítnutí pojistitele nahradit škodu)
zakládá pasivní legitimaci pojistitele vedle pasivní legitimace škůdce. Pro
aplikaci § 9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. považuje za zcela irelevantní,
zda byla pojistná událost hlášena škůdcem, a zda splnil své povinnosti dle § 10
odst. 1 až 3 cit. vyhl. Vzhledem k tomu, že od počátku nebyla mezi účastníky
sporná jakákoliv skutečnost, týkající se vzniku či existence povinnosti
žalované a nároku žalobce, žalovaná pouze měla pochybnosti o příp.
spoluzavinění žalobce, nebyl dán jakýkoliv věcný, či právní důvod, aby žaloba
byla podána i proti škůdkyni. Dle názoru dovolatele nelze dovodit nutnost v
případě aplikace ust. § 9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. žalovat obě pasivně
legitimované současně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že
dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je zčásti přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné, a ve zbývajícím
rozsahu není přípustné.
Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o částce
86.765,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 13. 7. 2003 do zaplacení. Jak vyplývá z
obsahu spisu, žalobcem požadovaná částka je součtem částek nárokovaných na
náhradě za ztrátu zisku ve výši 68.297,- Kč, na náhradě bolestného ve výši
990,- Kč, za jízdné k rehabilitacím v částce 10.690,- Kč a na náhradě věcné
škody v částce 6.788,- Kč. Jedná se o samostatné dílčí nároky, proto se
přípustnost dovolání posuzuje u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, zvlášť
bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom
řízení jedním rozsudkem. Předmětem řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé
nároky ve výši 68.297,- Kč, 990,- Kč, 10.690,- Kč a 6.788,- Kč. Přípustnost
dovolání proti rozhodnutí o peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč je
vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., byť celkový součet výše
požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku převyšuje.
Proto dovolání, pokud směřuje do rozhodnutí o nárocích na náhradu bolestného ve
výši 990,- Kč, za jízdné k rehabilitacím v částce 10.690,- Kč a na náhradu
věcné škody v částce 6.788,- Kč, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání
žalobce v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm.
c) o. s. ř.
Pokud jde o částku 68.297,- Kč nárokovanou na náhradě ušlého zisku, vychází
rozhodnutí odvolacího soudu ze závěru, že v daném případě řidička vozu, která
zranění žalobce způsobila, neohlásila pojistnou událost u své pojišťovny, a
proto nebyl splněn předpoklad pro uplatnění přímého nároku poškozeného přímo
proti její pojišťovně. Jde tedy o otázku práva poškozeného na plnění proti
pojistiteli ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla podle tehdy platné vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění před novelou
provedenou vyhl. č. 321/1997 Sb.
Touto otázkou se dovolací soud zabýval i ve svých předchozích rozhodnutích a
řešil ji např. v rozhodnutí ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/2005, dále v
rozhodnutí ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 499/2002, a ze dne 7. 6. 2000,
sp. zn. 25 Cdo 1094/98.
Již v těchto rozhodnutích bylo vysloveno, že nárok poškozeného na plnění přímo
proti pojistiteli osoby odpovědné za škodu je výjimkou ze zásady, že poškozený
nemá právo na plnění proti pojistiteli škůdce (srov. § 823 obč. zák., § 7 odst.
1 vyhlášky č. 492/1991 Sb.). Výjimky z této zásady stanovila vyhláška č.
492/1991 Sb. (ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 321/1997 Sb.) v
ustanoveních § 3 odst. 4, § 8 a § 9 odst. 2. Podle nich má poškozený přímo
proti pojišťovně právo, aby mu za pojištěného (tj. za škůdce) nahradila škodu v
případě smrti pojištěného, popř. zániku právnické osoby, nebo nebyla-li
zjištěna osoba odpovědná za škodu (§ 3 odst. 4 a § 8 odst. 2 vyhlášky). Ust. §
9 odst. 2 cit. vyhl. však nezakládalo poškozenému právo namísto nároku na
náhradu škody proti škůdci uplatnit nárok na výplatu plnění ze zákonného
pojištění přímo proti pojistiteli odpovědné osoby (tj. škůdce); toto ustanovení
tedy nezakládalo samostatný přímý nárok poškozeného vůči pojišťovně na výplatu
plnění ze zákonného pojištění.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 cit. vyhl. je pojišťovna povinna plnit do 15 dnů
po skončení šetření nutného ke zjištění její povinnosti plnit nebo po obdržení
pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody. Šetření je skončeno, jakmile se
pojišťovna s poškozeným dohodla o výši náhrady škody. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení dnem, kdy pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu nebo
její část, může poškozený uplatnit své nároky i proti pojišťovně u příslušného
soudu.
V ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky byla stanovena doba splatnosti plnění
pojistitele v závislosti na skončení šetření nebo na obdržení pravomocného
rozhodnutí o výši náhrady škody. Ustanovení § 9 odst. 2 cit. vyhl. navazovalo
na odstavec 1 a pro případ, že po skončení šetření nebo po obdržení
pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody pojišťovna písemně odmítla
poškozenému nahradit škodu v rozsahu, v jakém za ni pojištěný škůdce odpovídá,
dávalo poškozenému oprávnění uplatnit u soudu vedle nároku na náhradu škody
proti škůdci, který mu odpovídá za škodu, i nárok proti pojistiteli škůdce, aby
za svého pojištěného nahradil poškozenému jím prokázané nároky na náhradu
škody. Jestliže podmínky ustanovení § 9 odst. 2 cit. vyhlášky v návaznosti na
odst. 1 byly splněny, vznikl poškozenému - kromě nároku z titulu náhrady škody
proti škůdci - i nárok proti jeho pojistiteli podle ust. § 9 odst. 2.
Dokud nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o tom, v jakém rozsahu škůdce za
škodu odpovídá, ani nebylo dosaženo dohody mezi pojistitelem a poškozeným o
tom, v jaké výši mu pojišťovna za svého pojištěného škodu uhradí, nejsou dány
podmínky, za kterých by žalobci (poškozenému) vznikl přímý nárok na plnění
proti pojišťovně podle § 9 odst. 2 cit. vyhlášky, který by mohl být uplatněn
samostatnou žalobou proti pojišťovně.
Samostatně uplatněný nárok poškozeného proti pojistiteli škůdce přichází
samozřejmě v úvahu, jestliže o povinnosti škůdce nahradit poškozenému škodu již
bylo pravomocně rozhodnuto nebo byla uzavřena dohoda pojistitele s poškozeným o
výši plnění a pojistitel písemně odmítl poškozenému plnit. Není tedy samotné
odmítnutí plnění ze strany pojistitele škůdce jedinou podmínkou aplikace § 9
odst. 2 cit. vyhl., jak dovozuje dovolatel. V tomto případě však pojistitel
písemně odmítl poškozenému nahradit část škody za situace, že o povinnosti
osoby odpovědné k náhradě škody nebylo pravomocně rozhodnuto a ani nebyla
uzavřena dohoda pojistitele s poškozeným o výši náhrady, proto bylo třeba
uplatnit jak nárok na náhradu škody vůči škůdci, tak nárok na plnění proti jeho
pojistiteli.
Samotné odmítnutí pojišťovny plnit poškozenému bez toho, že by nastala
splatnost (15 dnů po skončení šetření či po obdržení pravomocného rozhodnutí o
výši náhrady škody), nezakládalo poškozenému nárok proti pojistiteli škůdce
podle § 9 vyhlášky. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že k zahájení
šetření pojišťovny je třeba, aby pojištěný ohlásil pojistnou událost a uplatnil
tak právo, aby pojišťovna za něho nahradila škodu, za kterou on odpovídá, avšak
v daném případě, kdy pojišťovna již za svého pojištěného částečně poškozenému
plnila a zbytek odmítla plnit, je evidentní, že šetření již proběhlo, i když
neskončilo uzavřením dohody o výši náhrady. Za této situace je otázka, zda
pojištěná škůdkyně splnila oznamovací povinnost vůči pojistiteli či nikoliv,
právně bezvýznamná. Proto ani posouzení, zda byla učiněna řádná výzva soudu
podle § 118a o. s. ř. k doplnění skutkového tvrzení v tomto směru, nemůže vést
k závěru, že by případná vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Jestliže žalobci nebyla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu náhrada škody
proti škůdci a ani s pojišťovnou neuzavřel dohodu o výši náhrady škody, je
zřejmé, že přímý nárok žalobce na plnění proti žalované nevznikl a žalovaná tak
není v tomto sporu pasivně věcně legitimována.
Protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, dovolací soud dovolání
žalobce v této části zamítl (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů
právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.