25 Cdo 1158/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Českému úřadu z a k., o zaplacení částky 939.855,- Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 61/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2003, č. j. 35 Co 116/2003-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 939.855,- Kč s příslušenstvím na náhradě
škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Katastrálního úřadu
v M. B., a to vkladem vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch manželů M.,
ačkoliv kupní smlouva, jíž měli nemovitosti nabýt od M. B., obsahovala
nesplněnou odkládací podmínku. Následná kupní smlouva, kterou uzavřel s manžely
M. žalobce, byla rozhodnutím soudu označena za neplatnou a žalobci tak vznikla
škoda ve výši zaplacené kupní ceny, kterou mu prodávající nevrátili.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. 11. 2002, č. j. 13 C 61/2002-66,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že manželé
V. a I. M. (jako kupující) uzavřeli dne 19. 6. 1997 s prodávajícím M. B. kupní
smlouvu k rodinnému domu č. p. 36 se stavební parcelou č. 75, v katastrálním
území Z., s účinky vkladu vlastnického práva na základě rozhodnutí
Katastrálního úřadu v M. B. ke dni 20. 6. 1997; smlouva však nenabyla účinnosti
pro nesplnění sjednané podmínky, spočívající v povinnosti kupujících zaplatit
kupní cenu do 31. 12. 1997. Kupní smlouva ze dne 27. 11. 1997, kterou ohledně
stejných nemovitostí uzavřel žalobce (jako kupující) s manžely M., byla
rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 1. 1999, č. j. 8 C
84/98-47, prohlášena za neplatnou s odůvodněním, že manželé M. nemohli na
žalobce nemovitosti platně převést, neboť se v důsledku zrušení kupní smlouvy s
M. B. od počátku nestali jejich vlastníky; dne 13. 11. 2000 nabyl právní moci
rozsudek téhož soudu ze dne 8. 6. 2000, č. j. 10 C 4/2000-37, jímž byl
vlastníkem nemovitostí určen M. B. Žalobce pak bezvýsledně vyzval manžele M. k
vrácení kupní ceny. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 13
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) -
dále též jen „zákon“, a nesprávný úřední postup na straně Katastrálního úřadu v
M. B. neshledal z toho důvodu, že posouzení či výklad podmínky, obsažené v
kupní smlouvě ze dne 19. 6. 1997, nespadá do přezkumné činnosti tohoto úřadu,
vymezené v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2003, č. j. 35
Co 116/2003-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně a v zásadě i s jeho právními závěry, k nimž doplnil, že ujednání v kupní
smlouvě ze dne 19. 6. 1997 mezi manžely M. a M. B., podle nějž v případě
nezaplacení části kupní ceny ve výši 261.050,- Kč do 31. 12. 1997 se smlouva od
počátku ruší, není podmínkou odkládací, nýbrž typickou podmínkou rozvazovací (§
36 odst. 2 věta druhá obč. zák.), na jejímž základě již nastalé účinky zanikají
a která tedy nemá na povolení vkladu vlastnického práva žádný vliv. Jestliže
katastrální úřad vklad vlastnického práva podle smlouvy obsahující takovou
podmínku povolil, nedopustil se nesprávného úředního postupu. V důsledku
neplatnosti kupní smlouvy uzavřené následně mezi žalobcem a manžely M. vzniklo
převzetím kupní ceny manželům M. bezdůvodné obohacení, které jsou povinni podle
§ 457 obč. zák. vydat. Pouhou výzvu žalobce k vrácení bezdůvodného obohacení,
byť nebyla úspěšná, nelze považovat za nemožnost účinného uspokojení této
pohledávky vůči dlužníkům, a tedy za vznik škody, který je podmínkou
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvod podle §
241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v
určení, co lze považovat za „nemožnost účinného dosažení uspokojení pohledávky“
za situace, kdy žádný právní předpis nestanoví, že by poškozený byl nucen svůj
nárok vůči přímému dlužníku vymáhat soudně. Dovozuje proto, že je pouze na jeho
úvaze, jaký způsob zvolí, a jestliže mu manželé M. k jeho výzvě kupní cenu
nevrátili, vznikla žalobci škoda, která je v příčinné souvislosti s nesprávným
úředním postupem katastrálního úřadu. Odpovědnost státu za takovou škodu
považuje dovolatel ze primární s tím, že by neměla být přenášena „do
občanskoprávní sféry na soukromé subjekty“ stanovením povinnosti nejprve se
domáhat vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, komu vzniklo, a teprve poté se
obracet na stát. Takový přístup označuje dovolatel za diskriminační a v rozporu
se zákonem č. 82/1998 Sb. i s ustanoveními čl. 4 a 36 Listiny základních práv a
svobod, garantujících každému právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, které nemůže být soudním
rozhodnutím omezováno. Namítá dále, že odvolací soud nesprávně posoudil právní
povahu podmínky obsažené v kupní smlouvě manželů M. s M. B. ze dne 19. 6. 1997,
která nemohla být podmínkou rozvazovací (na jejímž splnění závisí, zda následky
již nastalé pominou), jinak by totiž Okresní soud v Mladé Boleslavi nemohl
vyslovit neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a manžely M. Ti by
jinak byli oprávněni nemovitosti na žalobce převést a následné zrušení kupní
smlouvy od počátku by nemohlo mít za následek pozbytí vlastnického práva
žalobce nabytého od tehdejších vlastníků manželů M. (srov. rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000). Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť
odvolací soud na základě správně zjištěného skutkového stavu posoudil věc
správně i z hlediska právního a důvodně dovodil, že nebyl prokázán nesprávný
úřední postup katastrálního úřadu ani vznik škody.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující
usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost
dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 41a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., podle nějž odvolací soud uplatněný nárok
správně posuzoval, zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost
mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Odvolací soud své rozhodnutí,
jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, odůvodnil jednak tím, že
obsahovala-li předmětná kupní smlouva podmínku, kterou soud považuje za
rozvazovací, nedopustil se Katastrální úřad v M. B. nesprávného úředního
postupu, jestliže bez ohledu na uvedenou podmínku provedl vklad vlastnického
práva do katastru, a jednak tím, že žalobci nevznikla škoda, pokud vůči
manželům M. doposud učinil pouhou výzvu k vydání bezdůvodného obohacení.
Podle ustanovení § 36 odst. 2 věty druhé o.s.ř. podmínka je rozvazovací,
jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.
Právní následky (účinky) právního úkonu mohou být učiněny závislými na
jakékoliv skutečnosti, o které subjekty právního úkonu v době jeho vzniku
nevědí, zda se vůbec splní, popř. kdy se splní, neboli na podmínce. Podmínka je
tak vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu,
tj. vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí
závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu neznámá. Splněním
rozvazovací podmínky již nastalé právní účinky právního úkonu zaniknou a právní
úkon ztrácí ex nunc právní účinky.
V posuzovaném případě bylo ve čtvrtém bodě kupní smlouvy ze dne 19. 6. 1997
mezi Milanem Benešem a manžely M. sjednáno, že nebude-li kupujícími zaplacena
část kupní ceny ve výši 261.050,- Kč ani ve lhůtě sedmi dnů od data splatnosti
(31. 12. 1997), kupní smlouva se od počátku ruší. Z toho je zřejmé, že
účastníci uzavřeli kupní smlouvu, aniž vznik jejích právních účinků vázali na
splnění nějaké skutečnosti, která měla v budoucnu nastat (tak by tomu bylo u
podmínky odkládací), nýbrž že vedlejším ujednáním sledovali, aby pouze v
případě, splní-li se podmínka nezaplacení části kupní ceny v dohodnuté době,
tyto (již nastalé) právní účinky pominuly. Jedná se tedy nepochybně o podmínku
rozvazovací, jak ve shodě se zákonem (§ 36 odst. 2 věta druhá obč. zák.), tak s
právnickou literaturou (srov. např. Občanský zákoník : komentář / Oldřich
Jehlička, Jiří Švestka, Marta Škárová a kolektiv – 9. vydání – Praha : C. H.
Beck, 2004, str. 217 – 218) dovodil odvolací soud. Jestliže není sporu o tom,
že pro rozhodování katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva
není rozvazovací podmínka významná (dovolatel ostatně tento závěr odvolacího
soudu ani nenapadá), nelze rozsudek z hlediska otázky existence nesprávného
úředního postupu katastrálního úřadu považovat za rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., které by zakládalo
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel dovozuje povinnost žalované k náhradě škody přímo z čl. 4 a 36
Listiny základních práv a svobod, zejména z ustanovení, podle nějž každý má
právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného
státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Dovolatel však přehlíží ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny, podle nějž podmínky
a podrobnosti stanoví zákon. Zákonným předpisem, který na základě tohoto
zmocnění blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem
veřejné moci, je právě zákon č. 82/1998 Sb., stanovící podmínky odpovědnosti,
včetně – jak shora uvedeno – nesprávného úředního postupu, který nebyl naplněn,
tak i vzniku škody. Protože tento zákon blíže nedefinuje pojem škody ani
neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení
občanského zákoníku, zejména z ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák., podle nějž
se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle této
úpravy se škodou míní újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno
rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného
oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým
prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného,
které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na
pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Je tedy možno považovat za správný rovněž závěr odvolacího soudu, že škoda,
jejíž náhrady se na žalované České republice žalobce domáhá za situace, kdy
prodávající z neplatné kupní smlouvy nevyhověli jeho výzvě vrátit mu kupní
cenu, dosud nevznikla. Vznik škody na straně kupujícího z neplatné kupní
smlouvy totiž předpokládá, že jeho právo na vrácení kupní ceny od prodávajícího
z titulu bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. není uspokojeno a že je
již nelze na povinném subjektu vymáhat. Tento závěr je ostatně v souladu s
obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený
úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen
plnit (srov. obdobně rozsudek NS SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84,
Výběr 1985, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Sv. 31,
pod C 3031). V případě existence nároku na vrácení předmětu bezdůvodného
obohacení to znamená, že škodu nelze odvozovat pouze od okolnosti, že osoby
povinné nereagovaly na výzvu k plnění. Ostatně i vzhledem k tomu, že nebyla
splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu (nesprávný úřední postup),
což obstojí samostatně jako důvod zamítnutí žaloby o náhradu škody, nemůže mít
otázka vzniku škody pro rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním
uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a
nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání
žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení
právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu