25 Cdo 1158/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně TRENDCAR, spol. s r.o., se sídlem v Šenově u Nového Jičína, Dukelská
91, IČO 49611062, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, proti žalovanému K. K.,
zastoupenému JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě –
Mariánských Horách, Prostorná 4, o 535.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 179/2004, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2011, č. j. 11 Co
460/2007-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel
ze zjištění, že žalující společnost dne 22. 11. 2003 při reklamní akci dovozce
terénních vozidel umožnila zákazníkům absolvovat krátkou předváděcí jízdu s
jejím osobním motorovým vozidlem Toyota RAV 4 MC 2.0 TD-5D. Žalovanému a M. H.
bylo vozidlo předvedeno zaměstnancem žalobkyně Petrem Kováčikem, který následně
nechal oba zákazníky řídit. Žalovaný na jeho pokyn sjel na neupravenou blátivou
účelovou komunikaci vedoucí ke statku v katastru obce Kobeřice při průjezdu
zatáčkou vyjel z vozovky a převrátil vůz na střechu, čímž způsobil škodu, jejíž
výše byla vyčíslena částkou 693.850,- Kč jako rozdíl pořizovací ceny vozu a
ceny, za kterou byl prodán jeho vrak. Podle soudu prvního stupně žalobkyně
prokázala všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu § 420
obč. zák., tj. že nepřizpůsobením rychlosti jízdy povaze a stavu vozovky
zavinil dopravní nehodu, při níž bylo předváděné vozidlo ve vlastnictví
žalobkyně poškozeno.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 2008, č.
j. 11 Co 460/2007-155, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební
povinnosti v částce 52.700,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně částky
641.150,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. V okolnosti, že vozidlo havarijně pojištěno
nebylo, neshledal spoluzavinění žalobkyně, označil to však za jeden z důvodů
pro použití moderačního práva soudu podle § 450 obč. zák. Odvolací soud
považoval za zásadní, že se jednalo o škodu způsobenou při předváděcí jízdě za
situace, kdy žalovaný mohl důvodně předpokládat, že vozidlo bude havarijně
pojištěno, neboť zaměstnanec žalobkyně jej o pojištění vozidla informoval (aniž
by zmínil druh pojištění). Prodejce automobilu pak v zájmu prezentace jízdních
schopností vozidla musel nepochybně ovlivňovat i styl jízdy žalovaného, přičemž
nelze odhlédnout ani od délky předváděcí jízdy, která činila 1 - 2 kilometry.
Uvedené okolnosti spolu s věkem žalovaného považoval odvolací soud za důvody
zvláštního zřetele hodné, pro které snížil náhradu škody na deset procent.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2011, č. j. 25 Cdo
4506/2008-181, zrušil rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 52.700,- Kč s
příslušenstvím, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud
uvedl, že odvolací soud správně zahrnul do svých úvah o přiměřeném snížení
náhrady škody výraznou výši požadované náhrady za škodu způsobenou při
předváděcí jízdě ve srovnání s minimální délkou absolvované trasy, s mírou
ovlivnění způsobu jízdy žalovaného zaměstnancem žalobkyně i s důvodným
předpokladem žalovaného o havarijním pojištění předváděného vozidla. Dovolací
soud však vytkl soudu odvolacímu, že při neobvykle razantním snížení nezvažoval
též majetkové poměry odpovědné osoby (žalovaného), které zákon výslovně (byť
demonstrativně) uvádí jako kritérium pro použití § 450 obč. zák.
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, č. j. 11 Co
460/2007-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o platební
povinnosti v částce 105.400,- Kč s příslušenstvím, a změnil jej tak, že žalobu
na zaplacení částky 535.750,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Doplnil dokazování k
majetkovým poměrům žalovaného a vázán právním názorem dovolacího soudu o
okolnostech odůvodňujících mimořádné snížení náhrady škody podle § 450 obč.
zák. uvedl, že žalovaný v době vzniku škody ve svých dvaceti pěti letech
působil na pozici obchodního ředitele a měl-li skutečně zájem o koupi
předváděného vozidla, měl pro svůj záměr i odpovídající finanční zajištění a
při reklamní jízdě měl lépe zvážit své řidičské schopnosti a zkušenosti právě s
ohledem na svůj nízký věk a charakter předváděného vozidla. Odvolací soud vyšel
z toho, že i po založení rodiny disponuje žalovaný roční částkou kolem
500.000,- Kč, nikoliv pouhými 8.000,- Kč měsíčně, jak tvrdil. Ze všech těchto
důvodů soud přiměřeně snížil náhradu škody podle § 450 obč. zák. nikoliv na
deset, nýbrž na třicet procent, tj. celkem na částku 158.100,- Kč, z níž již
bylo žalobkyni pravomocně přiznáno 52.700,- Kč.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odůvodňuje podle §
241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že odvolací soud sice doplnil
řízení o zjištění osobních poměrů žalovaného, nicméně je nevyhodnotil
odpovídajícím způsobem; důvod pro aplikaci moderačního práva soudu ve smyslu §
450 obč. zák. v rozsahu, k němuž odvolací soud dospěl, není dán. Ani odvolací
soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že jeho rodina má dlouhodobě k dispozici
pouhých 8.000,- Kč měsíčně, přesto nevyhověl důkazním návrhům dovolatelky,
která toto tvrzení od počátku zpochybňovala. Proto navrhuje, aby bylo napadené
rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., vzhledem k datu vydání
napadeného rozhodnutí přezkoumal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov.
čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Dovolání není
důvodné.
Dovolatelka sice výslovně označuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
(rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak konkrétní výhrady ke
skutkovým zjištěním nevznáší, naopak se ztotožňuje se závěrem, že žalovaný
neměl v době vzniku škody finanční potíže. Bezpředmětná je i námitka, že
odvolací soud neprovedl navrhované důkazy k vyvrácení tvrzení žalovaného o jeho
finančních limitech ve výši 8.000,- Kč měsíčně pro celou rodinu, neboť odvolací
soud právě toto tvrzení nepovažoval za prokázané a vyšel z výrazně lepších
majetkových poměrů žalovaného.
Předmětem dovolacího přezkumu tak je pouze správnost právního závěru, že
vzhledem k majetkovým poměrům žalovaného a okolnostem vzniku škody je namístě
snížení náhrady na třicet procent.
Podle § 450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody
přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož
i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne
přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze
provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil porušení povinnosti
žalovaného při předváděcí jízdě vozidla žalobkyně a zcela správně odlišil
naplnění podmínek odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. od
okolností odůvodňujících aplikaci ustanovení § 450 obč. zák. Není pochyb o tom,
že žalovaný nese odpovědnost za škodu způsobenou žalobkyni tím, že při řízení
jejího vozidla, o jehož koupi měl zájem, nepřizpůsobil rychlost jízdy povaze a
stavu vozovky a zavinil dopravní nehodu, při níž bylo předváděné vozidlo
zničeno. Na druhé straně je zřejmé, že délka absolvované trasy byla pouhé
necelé dva kilometry, že žalovaný sjel na špatně sjízdnou účelovou komunikaci
na pokyn zaměstnance žalobkyně a že jím byl před absolvováním jízdy informován
o pojištění předváděného vozidla, což mohlo ovlivnit jeho rozhodování k jízdě a
počínání při ní. Uvedené okolnosti jsou relevantním kritériem z pohledu
hodnocení okolností, za nichž ke škodě došlo ve smyslu ustanovení § 450 obč.
zák., a při soudním rozhodování o rozsahu náhrady škody odůvodňují možnost tzv.
moderace (srov. předchozí rozsudek NS v této věci ze dne 30. 3. 2011, sp. zn.
25 Cdo 4506/2008), a to ve svém celkovém souhrnu i v dosti výrazném rozsahu.
Odvolací soud současně do své úvahy zahrnul další okolnosti, které jsou v tomto
ustanovení vyjmenovány a k nimž má soud přihlédnout, tj. osobní a majetkové
poměry účastníků na obou stranách sporu, a vázán právním názorem dovolacího
soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozhodnutí vzal v potaz i celkové
majetkové poměry žalovaného, které promítl do korigovaného závěru, že razantní
snížení náhrady na pouhých deset procent není opodstatněno, neboť žalovaný není
osobou, která by trpěla hmotnou nouzí.
Odvolací soud řádně odůvodnil (§ 157 odst. 2 o.s.ř.) své úvahy, že zejména
charakter okolností spojených se vznikem škody odůvodňuje výrazné snížení
rozsahu náhrady škody na třicet procent, proto mu nelze vytýkat, že by
vymezením těchto konkrétních hledisek vybočil ze zákonné úpravy podmínek
moderačního práva soudu podle § 450 obč. zák. V souladu se závěry dovolacího
soudu obsaženými v odůvodnění citovaného rozsudku tak odvolací soud naplnil
smysl zmírňovacího práva soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je
její skutečný rozsah tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v
konkrétním případě lze po odpovědné osobě spravedlivě požadovat.
Je tedy zřejmé, že dovolání není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
opodstatněné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2
část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně ve věci úspěch
neměla a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu