25 Cdo 1160/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a) S. K., a b) M. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1)
F. K., a 2) M. K., oběma zastoupeným advokátem, o 95.135,- Kč s příslušenstvím
a uložení povinnosti strpět stavební úpravy, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 16 C 62/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č. j. 27 Co 118/2004-189, takto:
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o platební
povinnosti žalovaných v částce 4.200,- Kč se 6,5% úrokem z prodlení od 19. 4.
2002 do zaplacení a pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně
částky 4.200,- Kč se 6,5% úrokem z prodlení od 19. 4. 2002 do zaplacení, se
odmítá.
Ve zbývajících výrocích se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. května
2004, č. j. 27 Co 118/2004-189, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se po změnách žaloby a jejím částečném zpětvzetí domáhají, aby
žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jim částku 95.135,-Kč s 6,5% úrokem
od 19. 4. 2002 do zaplacení (sestávající z částky 86.735,- Kč za část sanačních
prací potřebných k odstranění důsledků zavlhnutí nemovitosti a z částky 8.400,-
Kč představující 10% nákladů vynaložených na systém Hydropol, sloužící k
zabránění dalšího vlhnutí nemovitosti) a strpět podrobně specifikované stavební
úpravy domu žalovaných čp., pozemku č. parc. a domu žalobců čp. s pozemky č.
parc. a, vše v kat. území a obci P. Odkazují přitom na pravomocný rozsudek OS
v Příbrami ze dne 21. 3. 2001, č. j. 5 C 105/2000-73, jímž byli žalovaní uznáni
povinnými zdržet se zatékání vody z pozemku parc. č. do zdiva domu žalobců čp.
na pozemku č. parc. , což nesplnili. Žalobcům tak na nemovitosti vznikla škoda,
kterou znalec vyčíslil jako náklady, které bude třeba vynaložit na odstranění
zvlhnutí, a náklady na systém Hydropol, který již žalobci k omezení vlhnutí
zdiva zakoupili.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, č. j. 16 C 62/2002-162,
uložil žalovaným, aby žalobcům zaplatili částku 95.135,- Kč s 2% úrokem od 9.
8. 2003 do zaplacení, ohledně úroku z prodlení ve výši 6,5% z částky 95.135,-
od 19. 4. 2002 do 8. 8. 2003 a 4,5% z téže částky od 9. 8. 2003 žalobu zamítl a
zamítl rovněž žalobu, aby byli žalovaní uznáni povinnými strpět stavební úpravy
specifikované ve výroku rozsudku na domu čp. a pozemku parc. č. a domu čp. s
pozemky č. parc., a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i
vůči státu. Vyšel ze zjištění, že na základě stavebního povolení a v jeho
mezích provedli žalovaní se souhlasem žalobců stavební úpravy: stavební sutí z
demolice zvýšili úroveň svého pozemku, odstranili původní dvorní objekt, čímž
změnili vlhkostní režim domu žalobců čp. – do zdiva začala vnikat voda jednak
vzlínáním, jelikož tento objekt nemá svislou izolaci, jednak jako tlaková voda
z přívalových srážek. Žalovaní pak nesplnili povinnost zdržet se zatékání vody
z pozemku parc. č. do zdiva domu žalobců čp. na pozemku č. parc., která jim
byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 3. 2001, č. j. 5 C
105/2000-73. Podle znaleckého posudku Ing. H. se žalovaní podíleli na vlhnutí
objektu s tím, že zatékání lze omezit, nikoliv však zabránit, navržené práce
žalovaní provedli, tyto úpravy však znalec Ing. H. neshledal dostačujícími a
dovodil, že v důsledku stavební činnosti žalovaných dochází k poškození zdiva
vlhnutím ze 40-50% a v důsledku nedostatečné izolace domu samotných žalobců v
rozsahu 50-60%. Náklady na práce potřebné k zabránění poškozování objektu
vyčíslil na 216.838,- Kč s tím, že se žalovaní podílejí ze 40%, tj. 86.735,- Kč
a 8.400,- Kč za systém Hydropol (původní cena 84.000,-Kč). Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že k porušení právní povinnosti, jakožto podmínky odpovědnosti
podle § 420 obč. zák., došlo tím, že žalovaní se podle pravomocného rozsudku
nezdrželi zatékání vody na pozemek a do objektu žalobců. Dovodil i příčinnou
souvislost a rovněž nedbalostní zavinění žalovaných. Soud prvního stupně
přiznal úroky z prodlení od 9. 8. 2003, nikoliv od podání žaloby 19. 4. 2002, s
tím, že teprve doručením dodatku znaleckého posudku žalovaným jim byla známa
výše škody (doručen byl 8. 8. 2003). Žalobu s nárokem směřujícím k uložení
povinnosti strpět ve výroku konkretizované stavební úpravy soud prvního stupně
zamítl s odůvodněním, že je zde překážka věci pravomocně rozhodnuté, založená
rozsudkem ze dne 21. 3. 2001, č. j. 5 C 105/2000-73, jímž bylo rozhodnuto o
povinnosti žalovaných zdržet se zatékání vody, a tudíž nelze toto rozhodnutí
nahrazovat jiným rozhodnutím, které pouze konkretizuje povinnosti, jež mají být
ze strany žalovaných učiněny (stavební úpravy).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č. j. 27 Co 118/2004-189, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 90.935,- Kč s 6,5%
úrokem od 19. 4. 2002 zamítl, uložil žalovaným povinnost zaplatit částku
4.200,- Kč s 6,5% od 19. 4. 2002 do zaplacení a potvrdil jej ve výroku o
zamítnutí žaloby, aby žalovaní byli povinni strpět stavební úpravy; rozhodl
rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil porušení právní
povinnosti vyplývající z ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. na straně
žalovaných, neboť opatření, která učinili, nebyla dostačující, a navíc
nerespektovali pravomocný rozsudek; odpovídají tak za škodu podle 420 odst. 1
obč. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že škoda sice vznikla na nemovitosti v
důsledku zvlhnutí zdiva domu (tj. snížením hodnoty domu), žalobci však nárokují
škody jiné, vzniklé v důsledku budoucího hrazení nákladů na sanaci zdiva. Tato
újma žalobcům dosud nevznikla, neboť kromě částky 84.000,- Kč na zakoupení
systém Hydropol (žalovaná částka v konečném návrhu činila 8.400,- Kč, tj. jen
10% z pořizovací ceny, neboť systém mohl zmírnit vlhkost jen z 10%) další
náklady nevynaložili. Vzhledem k tomu, že žalovaní odpovídají jen ze 40% - 50%,
uložil soud žalovaným povinnost zaplatit 50% tj. 4.200,- Kč. Úrok z prodlení
přisoudil ode dne podání žaloby, neboť v té době již byli žalovaní v prodlení
(§ 563 obč. zák.) na základě výzvy k zaplacení ze dne 18. 3. 2002. Neztotožnil
se se závěrem soudu prvního stupně ohledně překážky věci rozsouzené, jde-li o
nárok žalobců na uložení povinnosti strpět stavební práce na nemovitostech
žalovaných. Podle jeho názoru žádné ustanovení občanského zákoníku, které je
možné na tuto věc aplikovat, nedává možnost žalobcům žalovat na uložení
povinnosti žalovaným strpět stavební zásahy, aby bylo zabráněno zatékání do
jejich nemovitosti. Podle § 127 odst. 1 obč. zák. jde o zdržení se
nepřípustných zásahů a ani podle § 417 odst. 2 obč. zák. odvracení vážné
hrozící škody není nárokem na strpění, nýbrž nárokem na uložení vhodných a
přiměřených opatření k odvracení škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům,
podali žalobci dovolání, v němž vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení otázky vzniku škody. Podrobně zdůvodňují, že jim vznikla škoda na
nemovitosti částečně v důsledku stavebních úprav prováděných žalovanými, které
měly za následek zatékání do domu a jeho poškozování (vlhnutím). Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že uplatňují nárok na náhradu škody, která jim dosud,
s výjimkou částky vynaložené na systém Hydropol, nevznikla, a že uplatnili jiný
nárok, než který mohou uplatnit na základě skutkového základu vymezeného
žalobou. Dovolatelé rekapitulují nároky, které postupně v řízení uplatnili, a
zdůrazňují, že škoda v důsledku vlhnutí činí 216.838,- Kč a spočívá v ceně,
kterou budou muset vynaložit na sanaci objektu. S odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 552/2003 vytýkají odvolacímu soudu, že
nerozlišil podmínku vzniku škody od vyčíslení její výše. Dovolatelé dále
podrobují kritice závěr odvolacího soudu, že žádné ustanovení občanského
zákoníku neumožňuje uložit vlastníku nemovitosti povinnost strpět zásahy do
jeho vlastnického práva; dovozují, že ignoruje-li vlastník povinnost zdržet se
určitého jednání, uloženou mu dokonce soudním rozhodnutím, je v souladu s
ustanoveními § 126, 127, 415 a 417 odst. 2 obč. zák., aby mu byla uložena
povinnost strpět určité úpravy, neboť jde o vhodné a přiměřené opatření k
odvrácení hrozící škody. Ve vztahu ke všem výrokům rozsudku odvolacího soudu
uplatňují vadu řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí, spočívající v
tom, že je odvolací soud nepoučil podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. k
doplnění vylíčení rozhodných skutečností, měl-li zato, že jsou dosud
nedostatečná. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili ve všech řešených otázkách se
závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání proti měnícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., je důvodné, dovolání proti potvrzujícímu výroku o povinnosti žalovaných
strpět stavební úpravy je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a je
důvodné a ve zbývající části pak dovolání směřuje proti rozhodnutí, vůči němuž
zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští.
V první řadě je třeba zmínit, že žalobci podle obsahu dovolání napadají
rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, aniž zřejmě rozlišili, že
jeho součástí je i výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně o platební povinnosti žalovaných v částce 4.200,- Kč s příslušenstvím. K
dovolání proti tomuto výroku ovšem nejsou žalobci subjektivně legitimováni. Z
povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může
podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu
plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma
na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud potvrzením uvedeného výroku nevyhověl odvolání žalovaných a tím,
že v tomto rozsahu byla požadovaná povinnost žalovaným uložena, nevznikla
žalobcům újma odstranitelná zrušením této části rozhodnutí. Protože dovolání
žalobců v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k
nárokům na peněžité plnění jedním výrokem (zamítl žalobu ohledně celkové částky
90.935,- Kč s příslušenstvím), je jednoznačné, že rozhodnuto bylo o dvou
samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobci
požadovaná částka z titulu náhrady škody je totiž součtem částek
představujících skutečnou škodu na jejich nemovitosti ve výši 86.735,- Kč a
skutečnou škodu spočívající v části nákladů vynaložených na zařízení schopné
zabránit dalšímu poškozování nemovitostí ze strany žalovaných ve výši 8.400,-
Kč. Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu se pak týká jak prvního z uvedených
nároků v celém rozsahu, tak poloviny druhého nároku, tj. peněžitého plnění ve
výši 4.200,- Kč s příslušenstvím. Protože jde o samostatné nároky, je
přípustnost dovolání třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez
ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto
jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně druhého nároku
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost
dovolání proti této části měnícího výroku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2
písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že
součet výše plnění z obou těchto samostatných nároků přesahuje částku 20.000,-
Kč.
Dovolání tak směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto
ohledně celkové částky 4.200,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Napadají-li žalobci rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu, řídí se přípustnost dovolání ustanovením § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň
o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle § 127 odst. 1 obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad
míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho
práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami
pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné
opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům
obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy,
pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná
zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době
odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující
na jeho pozemek. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení vlastníci sousedících
pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své
pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba
a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku
nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této
odpovědnosti se nemůže zprostit.
Podle § 417 odst. 2 obč. zák. jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se
domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení
hrozící škody.
Z této úpravy je zřejmé, že potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu o
zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovaným strpět konkrétně vymezené
stavební úpravy se opírá o jinak správný obecně platný právní názor, že
vlastníku nelze uložit povinnost strpět zásahy do vlastnického práva ani podle
ustanovení § 126 odst. 1 a § 127 odst. 1 obč. zák. ani podle ustanovení § 417
odst. 2 obč. zák. Žaloby na ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 a §
127 odst. 1 obč. zák. směřují k povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení,
tj. ve vztahu k žalobcům obtěžovat nad míru přiměřenou imisemi - vodou,
přičemž příčinu škody mají ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák.
odstranit sami žalovaní. Na základě žaloby podle § 417 odst. 2 obč. zák. se
vlastníku neukládá povinnost strpět jednání cizí osoby, nýbrž zákon umožňuje
uložit mu aktivní povinnost, aby sám učinil vhodné a přiměřené opatření k
odvracení hrozící škody. Tento výklad uvedených ustanovení odvolacím soudem sám
o sobě je v souladu se zněním zákona i ustálenou judikaturou soudů (srov. např.
Zhodnocení bývalého NS SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, publikované
pod č. 65 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, zejména str.
494, či rozsudek NS SSR ze dne 3. 6. 1970, sp. zn. 6 Cz 42/70, publikovaný
tamtéž pod č. 3, ročník 1971, případně též rozsudek NS ČR ze dne 2. 4. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 1599/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 4, pod C
383) a nic na tom nemění ani okolnost, že žalovaní nesplnili povinnost zdržet
se určitého jednání, uloženou jim předchozím pravomocným soudním rozhodnutím.
Ochrana vlastnického práva žalobců v tomto směru vede přes soudní výkon tohoto
rozhodnutí, nikoliv přes ukládání jiných povinností dalším soudním rozhodnutím.
Z dosavadních výsledků řízení a z obsahu žaloby týkající se tohoto nároku však
zatím nelze jednoznačně dovodit, zda a nakolik se popsané právní závěry v dané
věci skutečně uplatní, neboť žaloba, zejména její petit, není v tomto ohledu
dostatečně určitá ani srozumitelná.
Žalobci se v posuzované věci domáhají, aby žalovaným byla uložena povinnost
strpět stavební úpravy na domu č.p. a pozemku parc. č. (nemovitosti žalovaných)
a domu č.p. s pozemky parc. č. (nemovitosti žalobců), přičemž z popisu následně
konkretizovaných stavebních úprav v žalobním petitu není zřejmé, ke kterým
nemovitostem se mají vztahovat. Není proto jisté, zda a v jakém rozsahu má jít
o povinnost žalovaných strpět úpravy na jejich vlastních nemovitostech nebo zda
mají strpět to, že žalobci si provedou úpravy na svých nemovitostech. Mohlo by
tedy jít o dva odlišné právní vztahy, odvíjející se od požadavku žalobců vůči
žalovaným jako vlastníkům sousedních nemovitostí, aby strpěli úpravy jednak na
svých vlastních nemovitostech, jednak na nemovitostech žalobců. Pouze k prvnímu
případu lze přitom vztáhnout shora uvedené závěry o aplikaci ustanovení § 126
odst. 1, § 127 odst. 1 a § 417 odst. 2 obč. zák., zatímco v případě druhém se
tato východiska neuplatní, neboť vlastník nemovitosti je zásadně oprávněn
provádět na svých nemovitostech stavební úpravy, aniž by k tomu potřeboval, aby
jeho sousedovi byla uložena povinnost strpět tuto činnost. Povinnost žalovaných
jako vlastníků sousedních nemovitostí (ve smyslu něco strpět) by se mohla týkat
umožnění vstupu jejich souseda (žalobců) na nezbytnou dobu a v nezbytné míře na
pozemky či nemovitosti žalovaných, pokud to v intencích ustanovení § 127 odst.
3 obč. zák. nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a
staveb žalobců.
Odvolací soud rozdíl mezi oběma nároky nerozlišil a tím, že právní závěry k
prvnímu z nich vztáhl i k nároku druhému, posoudil věc v rozporu s hmotným
právem. Protože takový postup není v souladu ani s ustálenou judikaturou soudů
ve věcech ochrany vlastnických práv, shledává dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v této části zásadně právně významným, dovolání pak podle § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o.s.ř. přípustným a rovněž důvodným. Je zřejmé, že nesprávný
právní názor odvolacího soudu se odvinul od okolnosti, že sama žaloba nebyla
formulována tak, aby bylo možno tyto nároky odlišit. Nepřesnost, neurčitost,
nesrozumitelnost apod. je nedostatkem náležitostí podání (§ 79 odst. 1 o.s.ř.),
který je odstranitelný. Brání-li taková vada podání tomu, aby bylo pokračováno
v řízení a aby žaloba byla věcně projednána, může to být důvodem k odmítnutí
žaloby podle § 43 odst. 2 o.s.ř., jestliže ani přes výzvu soudu nebyly
nedostatky odstraněny a účastník byl o těchto následcích poučen. Neurčitost
žalobního petitu však není důvodem k zamítnutí žaloby.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti
žalovaných strpět stavební úpravy nemovitostí není správné, proto je Nejvyšší
soud České republiky zrušil ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku týkajícím se této povinnosti (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.), a vrátil věc v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení, v němž bude nejprve třeba pokusit se odstranit zmíněné
nedostatky žaloby, zejména žalobního petitu.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé uplatňují jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] ve vztahu k měnícímu výroku ohledně
částky 86.735,- Kč s příslušenstvím, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., které odvolací
soud na daný případ aplikoval, jsou vznik škody, porušení právní povinnosti a
příčinná souvislost mezi nimi, které musí být současně (kumulativně) splněny.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcům se sice v důsledku nečinnosti
žalovaných snížila hodnota domu, náklady na opravu však dosud nevynaložili,
proto jim škoda tak, jak ji požadují nahradit, dosud nevznikla.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda se hradí v penězích;
požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda
uvedením do předešlého stavu.
Za škodu, jejíž vznik je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu podle § 420
odst. 1 obč. zák., se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v
majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným
ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou
újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před
škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit
k uvedení věci do předešlého stavu. Jde-li o škodu způsobenou na věci, v
důsledku jejího poškození či zničení se majetkový stav vlastníka věci snižuje
(srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Bez ohledu na to, že
občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 (po novele provedené zákonem č.
509/1991 Sb.) upřednostňuje náhradu v penězích před tzv. naturální restitucí
(uvedením v předešlý stav), jsou i nadále uplatnitelné závěry citovaného
stanoviska, neboť vyjadřuje-li se škoda srovnáním majetkového stavu poškozeného
před a po poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši
prostředků (vyjádřenou v penězích) nutnou k obnovení původního majetkového
stavu. Není přitom podstatné, zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv,
neboť výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy
např. zda ji opraví či ponechá ve zhoršeném stavu či zda ji dokonce někomu
daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu); tyto okolnosti jsou
totiž nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88 publikovaný pod č.
25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990). Zásada, že při určení
výše škody je třeba vycházet ze skutečné ceny opravy, pokud byla provedena (jak
dovodil odvolací soud), platí za předpokladu, že oprava byla provedena a že šlo
o účelně vynaložené náklady potřebné k uvedení věci do předešlého stavu bez
zhodnocení věci. Okolnost, že oprava provedena nebyla, nemá vliv na to, zda
škoda vznikla či nikoliv, a její výši je možno určit též tak, aby odpovídala
předpokládaným nákladům na nutnou opravu, potřebnou k uvedení věci do stavu
před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1961, sp. zn. 4
Cz 96/61, publikovaný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1962).
Jestliže jsou podmínky vzniku odpovědnosti za škodu splněny, nemůže důvodem pro
zamítnutí žaloby být okolnost, že i když škoda vznikla (základ nároku je dán),
výše škody nebyla žalobci vyčíslena v souladu s představou soudu. Výše škody
totiž není předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu a ke zjišťování výše škody
soud přistoupí, pokud je základ nároku dán (jsou zároveň splněny všechny
předpoklady odpovědnosti za škodu); rozsah náhrady se pak odvíjí od té
okolnosti, jež byla příčinou vzniku škody, přičemž při určení rozsahu náhrady
škody není soud vázán způsobem, jaký žalobce navrhuje ke stanovení její výše
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo
552/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 29,
C 2353). Dospěl-li tedy v dané věci odvolací soud k závěru, že při splnění
podmínky vzniku škody neodpovídalo její vyčíslení v žalobě zákonným požadavkům
na rozsah její náhrady, byl povinen provést k tomu potřebné důkazy podle § 120
odst. 3 o.s.ř. sám, případně v součinnosti s účastníky řízení (§ 118a odst. 2
o.s.ř.), nemohl však věcně rozhodnout tak, že žalobu z tohoto důvodu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu proto z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] není správný; Nejvyšší soud České republiky jej
tudíž ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu k
částce 86.735,- Kč s 6,5% úrokem od 19. 4. 2002, a ve výrocích závislých
(náhrada nákladů řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.)
a vrátil věc v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu