25 Cdo 1164/2000

25 Cdo 1164/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci

žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti

žalovanému J. P., zastoupeného advokátem, o 33. 287,80 Kč s příslušenstvím,

vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 129/97, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 1999, č.

j. 17 Co 531/98 - 40, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 1.675,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.

do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že

účastníci uzavřeli dne 3. 12. 1993 pod č. 647662 kupní smlouvu ohledně nádobí D

-120 Universal, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal kupní cenu ve výši

1.798,- DEM zaplatit ve 24 měsíčních splátkách od 25. 12.1993 do 25.

11.1995 v přepočtu na Kč podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuty - prodej

v den placení zálohy, a prodávající se zavázal dodat předmět koupě do 28 dní po

zaplacení celé dohodnuté kupní ceny. Účastníci dále ujednali, že „v případě

zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní

pokutu dle § 544 obč. zák. ve výši 25 % smluvní ceny zboží“; podle přílohy ke

kupní smlouvě bylo dohodnuto, že jakékoliv změny v kupní smlouvě musí být

provedeny písemnou formou a žádost o zrušení smlouvy kupujícím musí být podána

pouze písemně a to na centrálu firmy. Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno,

že žalovaný na kupní cenu ničeho nezaplatil. Tuto smlouvu posoudil okresní soud

jako platně uzavřenou smlouvu kupní, od níž žalovaný odstoupil konkludentně (§

48 a 497 obč. zák.), neboť sdělil-li žalobci telefonicky po uzavření smlouvy,

že „si vše rozmyslel“, a žalobce „neučinil žádné kroky k vymáhání splátek“,

byla smlouva zrušena. Z přílohy ke kupní smlouvě nelze totiž dovodit, že by

odstoupení od smlouvy bylo podmíněno předchozím souhlasem žalobce; požadavek

písemné formy takového úkonu pak nevyplývá ani ze smlouvy, ani ze zákona.

Žalobě nelze podle soudu vyhovět ani z toho důvodu, že se jedná o

synallagmatický závazek, z čehož vyplývá, že žalobce se může domáhat zaplacení

kupní ceny jen oproti dodání zboží. Kromě toho vymáhání kupní ceny po více než

dvou letech po uzavření kupní smlouvy, kdy druhý z účastníků má za to, že

závazek zanikl, odporuje dobrým mravům ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák.,

neboť nelze akceptovat takový výkon práva, který je činěn nikoliv za účelem

dosažení hospodářského cíle, nýbrž za účelem využití kupujícího.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 11.1999, č. j. 17 Co

531/98 - 40, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil

povinnost zaplatit žalobci 33. 287,80,- Kč s 19 % úrokem od 26. 11.1995 do

zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení

dále doplnil opakovaným výslechem žalovaného, kupní smlouvou uzavřenou mezi

účastníky dne 3. 12. 1993 a dopisem žalobce adresovaným žalovanému ze dne 1. 8.

1996. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se krajský soud

ztotožnil se závěrem okresního soudu o platnosti uzavřené kupní smlouvy, avšak

nepřisvědčil jeho názoru, že smlouva byla zrušena a že došlo k zániku

povinnosti žalovaného zaplatit žalobci kupní cenu.V řízení totiž nebylo

prokázáno, že žalovaný od smlouvy odstoupil, a to ani telefonicky; kromě toho

ze smlouvy vyplývá, že jakékoliv její změny musí být učiněny písemně, a navíc

je pochybné, zda žalovaný jako kupující měl právo od smlouvy jednostranně

odstoupit, když z přílohy ke kupní smlouvě je zřejmé, že jakékoliv změny

smlouvy musí být odsouhlaseny oběma stranami. Za správný nepovažoval odvolací

soud ani názor soudu prvního stupně, že v dané věci se jedná o synallagmatický

právní vztah; byla-li totiž splatnost závazku každého z účastníků smlouvy

dohodnuta k jinému časovému okamžiku, kdy žalovaný se zavázal plnit předem,

nelze na danou věc aplikovat ust. § 560 věta první obč. zák. Za stavu, kdy

závazek žalovaného ze smlouvy trvá a žalovaný jej nesplnil, nelze ani dovodit,

že by vymáhání kupní ceny bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud

nepřisvědčil názoru žalovaného, že smlouva účastníků je podle § 145 odst. 1

obč. zák. neplatná pro absenci souhlasu manželky žalovaného s jejím uzavřením,

a stejně tak odmítl i jeho tvrzení, že smlouvu uzavřel v omylu, neboť toto jeho

tvrzení nebylo v řízení prokázáno, a navíc by se žalovaný musel neplatnosti

tohoto právního úkonu dovolat, což však neučinil. Konečně nebylo prokázáno ani

to, že žalovaný předmětnou smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných

podmínek. I kdyby tomu tak bylo, měl by žalovaný pouze právo od smlouvy

odstoupit. Navíc vznesl žalobce námitku promlčení práva dovolaní se relativní

neplatnosti smlouvy.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž odkazuje na námitky

uplatněné v odvolání, které zřejmě uplatňuje i v dovolacím řízení. Dovolatel

nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uzavřená kupní smlouva je platným

právním úkonem, a namítá, že koupě zboží v hodnotě 33. 287,80,- Kč není ve

smyslu ust. § 145 odst. 1 obč. zák. běžnou záležitostí, a jestliže jí

nepodepsala manželka žalovaného, je neplatná. Dále dovolatel poukazuje na to,

že nebyl seznámen s obsahem smlouvy, ani s tím, že od ní nemůže jednostranně

odstoupit bez souhlasu prodávajícího, a rovněž že nebyl poučen o následcích

zakotvených ve smlouvě pro případ jednostranného odstoupení. Z toho dovozuje,

že smlouvu uzavřel v omylu (§ 49a obč. zák.), a proto je neplatná. Podle

dovolatele je uzavřená smlouva neplatná i podle ust. § 39 obč. zák., když

předmět koupě mu má být dodán až po zaplacení kupní ceny, dále i z toho

důvodu, že kupující nemá možnost od smlouvy odstoupit bez souhlasu

prodávajícího, a že výše smluvní pokuty, která byla sjednána pro případ

odstoupení od smlouvy, je nepřiměřeně vysoká. Kromě toho nelze podle jeho

názoru žalobě vyhovět ani proto, že žalovaný od smlouvy telefonicky

odstoupil a že se jedná o synallagmatický závazek, takže žalobce je oprávněn

požadovat zaplacení kupní ceny jen tehdy, pokud by žalovanému dodal předmět

kupní smlouvy. V dodatku k dovolání žalovaný dále namítá, že odvolací soud se

nezabýval otázkou, zda k uzavření kupní smlouvy v daném případě vůbec došlo,

neboť reprezentant žalobce nebyl oprávněn k tomuto úkonu, a kromě toho se ze

strany žalobce jednalo jen o „veřejný návrh nabídky adresovaný neurčitým

osobám“, a nikoliv o návrh na uzavření kupní smlouvy. Navrhl, aby rozsudek

odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu

řízení.

Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že námitky dovolatele

nejsou správné, a proto navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího

soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo

vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního

řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),

účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), že je

přípustné podle § 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. a opírá se o přípustný dovolací

důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., přezkoumal rozhodnutí odvolacího

soudu podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. může

spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval

nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně

vyložil.

Podle § 145 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 běžné záležitosti

týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních

záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný.

Rozlišování záležitostí běžných a ostatních, tak jak to činí citované ust. obč.

zák., má podle jeho výslovného znění opodstatnění pouze tehdy, jedná-li se o

společné věci. Nejde-li o takovou věc, pak toto rozlišování postrádá zcela

významu. Jestliže tedy kupní smlouvou měla být věc teprve do bezpodílového

spoluvlastnictví manželů získána, pak tuto kupní smlouvu nelze považovat za

právní úkon, který se týká společné věci. Naopak, jedná se o právní úkon

spadající do výlučné sféry každého z manželů a to i za stavu, kdy na zaplacení

kupní ceny bylo použito společných peněz bez souhlasu druhého manžela. Proto

kupující manžel nepotřebuje, i když nejde o běžnou záležitost, souhlas druhého

manžela k platnosti takové smlouvy, neboť z ní je oprávněn a zavázán pouze on

sám. Společná a nerozdílná práva a závazky mohou z kupní smlouvy vzniknout

oběma manželům jen tehdy, byli-li oba účastníky smlouvy (což se v daném případě

nestalo) a byly-li dány podmínky ust. § 511 odst. 1 obč. zák.

Názor dovolatele, že kupní smlouva, kterou má být věc (předmět koupě) teprve

získána do bezpodílového spoluvlastnictví, je ve smyslu ust. § 145 odst. 1 obč.

zák. právním úkonem týkajícím se společné věci manželů, a že tedy k jejímu

uzavření bylo třeba souhlasu manželky žalovaného, je tudíž nesprávný.

Důvodnou není ani námitka dovolatele, že kupní smlouva účastníků je absolutně

neplatná podle § 39 obč. zák.

Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět

koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a

zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

Ke vzniku kupní smlouvy je tedy třeba, aby se její účastníci dohodli na

předmětu koupě a na kupní ceně. Vedle těchto tzv. podstatných náležitostí

(essentialia negotii) může kupní smlouva obsahovat i další ujednání, tzv.

vedlejší náležitosti - accidentalia negotii (§ 601 až 610 obč. zák.).

Podle § 613 obč. zák. lze věci prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen

obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě a není-li dohodnuta, ve lhůtě

přiměřené okolnostem.

Při prodeji na objednávku je předmětem smlouvy věc, kterou prodávající v době

uzavření kupní smlouvy nemá k dispozici, avšak může ji opatřit a kupujícímu

dodat. Kupní smlouva v tomto případě vzniká okamžikem, kdy se účastníci

dohodnou na jejích podstatných náležitostech (předmětu plnění a kupní ceně).

Prodávající má ze smlouvy povinnost v dohodnuté době (nebyla-li

dohodnuta, pak ve lhůtě přiměřené okolnostem) kupujícímu věc obstarat.

Splatnost kupní ceny může být dohodnuta, a to buď tak, že k jejímu zaplacení

dojde současně s odevzdáním a převzetím předmětu koupě (koupě z ruky do ruky),

nebo předem a ke splnění předmětu koupě dojde až dodatečně (prenumerační

koupě). Kupní cenu lze zaplatit jednorázově nebo ve splátkách.

V posuzované věci účastníci uzavřeli tento typ kupní smlouvy, který je třeba

právně kvalifikovat jako smlouvu o prodeji na objednávku podle § 613 obč. zák.,

kdy se zboží prodává formou vzorků, jak odvolací soud správně dovodil.

I když obvykle je povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu vázána na povinnost

prodávajícího věc odevzdat, z předmětné smlouvy je zřejmé, že kupující na

základě svobodného projevu vůle souhlasil s tím, že předmět prodeje má být

dodán prodávajícím maximálně 28 dní od poslední splátky kupní ceny, tedy že

splatnost závazku každého z nich v ní byla dohodnuta k jinému časovému

okamžiku, pak nelze než uzavřít, že si ujednali jeden z možných způsobů

splatnosti kupní ceny, který občanský zákoník připouští (§ 588 v

souvislosti s ust. § 601 a 613 obč. zák.). Nelze tedy dovodit, že by takového

ujednání bylo podle § 39 obč. zákoníku v rozporu se zákonem či s dobrými

mravy.

Dovolací soud se s ohledem na výše uvedené ztotožňuje i s názorem odvolacího

soudu, že na danou věc nelze aplikovat ust. § 560 věta první obč. zák., neboť

ve smlouvě účastníků nebyla dohodnuta vzájemná vázanost plnění.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní

povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán

pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne

škoda.

Smluvní pokuta jako právní prostředek zajištění závazku má akcesorickou povahu,

neboť nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže

bez něj existovat. Obsahuje-li tedy kupní smlouva též ujednání o smluvní

pokutě, jde o tzv. vedlejší ujednání (accidentalia negotii) ve smlouvě, k

jejímuž vzniku je třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a na

kupní ceně (na tzv. podstatných náležitostech - essentialia negotii). Proto

otázka platnosti vedlejšího ujednání ve smlouvě nemá na platnost samotné kupní

smlouvy žádný vliv, tedy jinak řečeno, i kdyby ujednání o smluvní pokutě bylo

neplatné, nemohla by jen sama tato okolnost neplatnost kupní smlouvy způsobit.

Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba

učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění

rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o

něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto

osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

Cit. ustanovení obsahuje úpravu právních následků pro případ, že právní úkon

byl učiněn v omylu (tzv. volní - vnitřní omyl). Omyl je kvalifikován jako

speciální vada vůle ve vztahu k ust. § 37 obč. zák. Právní podstata omylu

ve vůli spočívá v tom, že jednající měl nesprávnou, resp. nedostatečnou

představu o právních účincích právního úkonu. Omyl ve vůli je právně významným,

tj. má za následek neplatnost právního úkonu jen tehdy, jestliže jej jednající

osoba učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon

rozhodující (podstatný omyl) a bez něhož by k právnímu úkonu nedošlo, přičemž

osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala anebo o něm alespoň

musela v době právního úkonu vědět (muselo jí to být - objektivně posuzování -

zřejmé). Omyl je u právního úkonu rozhodující (podstatný), týká-li se právního

důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému

právnímu úkonu), předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) nebo

podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate), osoby (error in persona),

popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle

projevené vůle subjektu rozhodující.

Podle § 40a věta první obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu

podle ust. § 49a, 140, § 145 odst. 1, § 479, 589 a 701 odst. 1, považuje se

právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti

právního úkonu nedovolá. Podle věty druhé tohoto ustanovení se neplatnosti

nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.

V cit. ustanovení je upravena tzv. relativní neplatnost právního úkonu, jejíž

podstata spočívá v tom, že právní úkon, u kterého je dán důvod relativní

neplatnosti, se považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem

objektivně dotčen, neplatnosti právního úkonu důvodně nedovolá. Právní účinky

dovolání se neplatnosti právního úkonu nastávají dojitím dovolání všem

subjektům neplatného právního úkonu.

Za stavu, kdy žalovaný v posuzované věci neprokázal, že předmětnou kupní

smlouvu uzavřel v omylu (§ 49a obč. zák.) a že se relativní neplatnosti tohoto

právního úkonu dovolal, je názor odvolacího soudu o platnosti kupní smlouvy z

hlediska ust. § 40a obč. zák. správný.

Přisvědčit nelze ani názoru dovolatele, že podle předmětné smlouvy účastníků

nemá kupující právo jednostranně od smlouvy - bez souhlasu prodávajícího -

odstoupit.

Ve smyslu ust. § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy

vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho,

kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle § 48 odst. 1 obč. zákoníku může účastník od smlouvy odstoupit, jen

jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2

tohoto ustanovení odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním

předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

Pokud oprávnění od smlouvy není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě,

lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání

účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě, nebo v její

příloze. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků ( písemný)

směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit. Pro odstoupení od smlouvy

nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu. Odstoupení od smlouvy se jako

jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do

dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani

souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.

Ujednání účastníků obsažené v předmětné kupní smlouvě ze dne 3. 12. 1993, podle

kterého „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen

zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny“, nelze totiž vyložit (§ 35

odst. 2 obč. zák.) jinak, než že tato možnost ve prospěch kupujícího dohodnuta

byla, neboť pojem zrušení smlouvy je občanským zákoníkem běžně užíván (srov.

např. § 48 odst. 2, § 457, § 507 odst. 1, § 518, § 648 odst. 2 obč. zák.).

Zamýšlený účinek zrušení smlouvy nastává zrušovacím projevem, kterým je

odstoupení od smlouvy jako jednostranný právní úkon. Pojmu zrušení uvedeném

ve smlouvě lze proto rozumět jen v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle

dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo

bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího.

Příloha ke kupní smlouvě (str. 2 smlouvy) pak obsahuje ještě další ujednání

účastníků, podle nějž „žádost o zrušení smlouvy musí být kupujícím podána

písemně na centrálu firmy s tím, že kupující bude o stanovisku firmy písemně

vyrozuměn v zákonné lhůtě“. Za použití vykládacího pravidla dle § 35 odst. 2

obč. zák. lze toto ujednání vyložit jen tak, že jde o dohodnutou možnost

zrušení kupní smlouvy dvoustranným právním úkonem, který předpokládá dva právní

úkony, tedy jednak písemnou žádost kupujícího o zrušení smlouvy adresovanou na

centrálu firmy žalobce a souhlas žalobce s touto žádostí.

Podle § 40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou

vyžaduje zákon, je neplatný. Podle odst. 2 tohoto ustanovení písemně uzavřená

dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.

Telefonickým sdělením žalobci (i kdyby bylo v řízení prokázáno), že „si

žalovaný vše rozmyslel“, tedy k jednostrannému odstoupení od smlouvy (§ 48

odst. 1 obč. zák.) žalovaným s následkem uvedeným v ust. § 48 odst. 2 obč. zák.

dojít nemohlo už pro nedodržení písemné formy právního úkonu (§ 40 odst. 1 a 2

obč. zák.).

Námitkami žalovaného uvedenými v jeho dodatku k dovolání se dovolací soud

zabývat nemohl, neboť byly uplatněny po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 242

odst. 4 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. není

dán. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek

odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo

jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ust. § 243b odst. 1, části věty

před středníkem, o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, §

224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na

výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů

řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce

1.600,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve

výši 75,- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm.k/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. ledna 2002

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu