25 Cdo 1169/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce D. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Š. T., zastoupenému
advokátem, o 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň -
město pod sp. zn. 30 C 5/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 1999 č. j. 12 Co 917/99-57, takto :
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý
výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 36.000,- Kč, se zamítá, v
ostatním rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1999 do 18. 3. 1999, žalobu zamítl. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce byl dne 4. 8. 1995 fyzicky
napaden žalovaným, který jej opakovaně udeřil pěstí do levé části obličeje, a
následkem tohoto zranění došlo k absolutní ztrátě vidění na levé oko. Žalovaný
byl za toto jednání odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1, 2 písm. c/ tr. zák. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaný plně
odpovídá za škodu způsobenou na zdraví žalobce, když spoluzavinění žalobce
nebylo prokázáno. Skutečnost, že zranění žalobce zanechalo trvalé následky v
podobě absolutní slepoty levého oka bez možnosti zlepšení, byla jednoznačně
prokázána, soud proto nevyhověl návrhu žalovaného na provedení dalšího důkazu
vypracováním znaleckého posudku z oboru očního lékařství. Při stanovení výše
odškodnění za ztížení společenského uplatnění vyšel soud ze základního počtu
bodů (600), stanoveného v lékařském posouzení zpracovaném Vojenským ústavem
soudního lékařství - nemocnicí v P. ze dne 22. 5. 1997, a v souladu s odborným
lékařským vyjádřením MUDr. L. P., znalce z oboru zdravotnictví - odvětví soudní
lékařství, z 15. 12. 1998 zvýšil částku odpovídající základnímu počtu bodů
podle § 6 vyhl. č. 32/1965 Sb. na dvojnásobek. Přihlédl k tomu, že žalobce je
omezen ve výběru zaměstnání, když nemůže pracovat v šeru, ve výškách a nesmí
vykonávat fyzicky namáhavou práci, dále při rekreačním sportování, kterému se
před úrazem věnoval, nemůže se plně věnovat svému dřívějšímu koníčku –
myslivosti, špatně se orientuje a trpí zvýšenou únavností např. při delším
sledování televize. Skutečnost, že žalobce je stále držitelem řidičského
průkazu a zbrojního pasu, svědčí o tom, že návyk prostorového vidění zvládl, a
proto podle názoru soudu prvního stupně se nejedná o zvlášť výjimečný případ
hodný mimořádného zřetele, který by odůvodňoval další zvýšení náhrady ve smyslu
§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen
vyhlášky). Soud prvního stupně přiznal žalobci odškodnění za ztížení
společenského uplatnění ve výši dvojnásobku základního počtu bodů po 30,- Kč,
tj. 36.000,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 11. 1999 č.
j. 12 Co 917/99-57 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci 72.000,- Kč, a žalobu ohledně 15 % úroku
z 72.000,- Kč od 13. 1. 1999 do zaplacení zamítl. Zároveň rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh na připuštění dovolání
ohledně běhu promlčecí lhůty a ohledně posouzení a zhodnocení znaleckého
posudku. Odvolací soud dokazování doplnil zejména zprávou nemocnice v P. ze dne
1. 11. 1999, z níž zjistil, že objektivní potvrzení slepoty levého oka žalobce
bylo po vyčerpání všech léčebných možností provedeno v nemocnici v P. Odvolací
soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za
škodu způsobenou na zdraví žalobce a o tom, že nepřichází v úvahu snížení
náhrady škody podle ustanovení § 450 obč. zák. vzhledem k tomu, že jednání
žalovaného bylo kvalifikováno jako úmyslný trestný čin. Námitku žalovaného, že
posudek o rozsahu ztížení společenského uplatnění nebyl vydán v souladu s
vyhláškou č. 32/1965 Sb., neshledal odvolací soud důvodnou, stejně jako námitku
promlčení. Subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák.
začala totiž běžet 22. 5. 1997, kdy byl žalobce vyšetřen v nemocnici v P. a kdy
bylo možno na základě jeho ustáleného zdravotního stavu stanovit, v jakém
rozsahu došlo ke ztížení jeho společenského uplatnění, toto ztížení bodově
ohodnotit a způsobenou škodu vyčíslit. Odvolací soud dospěl k odlišnému závěru
než soud prvního stupně ohledně výše odškodnění. Vzhledem k tomu, že k
poškození zdraví žalobce došlo na začátku jeho produktivního věku, vzhledem k
rozsahu omezení v jeho pracovním i osobním životě vyplývajícím pro něj ze
slepoty levého oka (když před úrazem pracoval ve vedlejším pracovním poměru
jako pokrývač, což nyní již nemůže, v případě poškození druhého oka mu hrozí
úplná slepota a v řadě aktivit je tak omezen), odvolací soud dovodil, že se
jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele splňující podmínky
pro zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., a
to na čtyřnásobek základního bodového ohodnocení. Žalobci proto přiznal
odškodnění ve výši 72.000,- Kč, žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.
Proti tomuto rozsudku s výjimkou zamítavého výroku o úrocích z prodlení podal
žalovaný dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.
Namítá, že oba soudy nesprávně posoudily počátek běhu promlčecí lhůty, neboť
již z lékařské zprávy ze dne 12. 10. 1995 bylo pro žalobce zřejmé, že zranění
zanechá trvalé následky - slepotu levého oka, a že již v této zprávě bylo
stanoveno bodové ohodnocení slepoty. Namítá, že žalobce neunesl důkazní břemeno
ohledně ztížení svého společenského a pracovního uplatnění, neboť svá tvrzení
nijak nedoložil, a proto nelze akceptovat zvýšení bodového ohodnocení, jak je
provedl odvolací soud. Navíc nebyly provedeny všechny důkazy, neboť slepotu lze
úspěšně simulovat, a soud nevyžádal znalecký posudek, který by vyvrátil nebo
potvrdil domněnku simulace. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně
rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolatel především vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil počátek běhu
subjektivní promlčecí doby.
Podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za
dva roky ode dne , kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za
tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo
k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Pro právo na náhradu škody způsobené na zdraví platí pouze subjektivní
promlčecí doba. Pojem „dozví se o škodě\" vyjadřuje nejen vědomost poškozeného
o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena, ale i o tom,
že mu vznikla újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně
vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok na náhradu škody
uplatnit u soudu.
Ztížení společenského uplatnění spočívá především ve ztrátě či omezení
dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti.
Odškodňují se tak nepříznivé následky úrazu pro životní úkony poškozeného a pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Škoda spočívající ve
ztížení společenského uplatnění tedy vzniká, jakmile se po úrazu a jeho
případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a
jaké nepříznivé následky úraz zanechal, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke
ztížení společenského uplatnění poškozeného. Podle ustanovení § 9 odst. 1
vyhlášky č. 32/1965 Sb. (v platném znění) se posouzení ztížení společenského
uplatnění provede, jakmile je možné považovat zdravotní stav poškozeného za
ustálený. O škodě se tedy poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést
bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k
dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah, zjistit.
Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je závislé na
vyjádření lékaře.
V daném případě bylo z hlediska skutkového stavu věci zjištěno, že dne 22. 5.
1997 byla na základě speciálního vyšetření žalobce v nemocnici v P. objektivně
potvrzena slepota jeho levého oka a že bodové ohodnocení ztížení společenského
uplatnění žalobce bylo poprvé stanoveno v lékařské zprávě Vojenského ústavu
soudního lékařství - nemocnice v P. ze dne 22. 5. 1997, a to 600 body.
Právní názor odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §
106 obč. zák. a o tom, že vzhledem k datu podání žaloby dne 13. 1. 1999, není
nárok žalobce promlčen, je tedy správný. Námitce dovolatele, že subjektivní
promlčecí doba k uplatnění nároku žalobce začala běžet již od vydání lékařské
zprávy nemocnice v P. ze dne 12. 10. 1995, nelze přisvědčit už z toho důvodu,
že v této zprávě není bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění
(slepota levého oka) obsaženo. Nelze dovodit, že by již tehdy byl stav žalobce
po úrazu považován za ustálený natolik, aby bylo provedeno ohodnocení ztížení
jeho společenského uplatnění, na jehož základě by žalobce mohl škodu vyčíslit.
Odvolacímu soudu nelze tedy vytýkat, že by jeho skutková zjištění, z nichž při
posouzení důvodnosti námitky promlčení vycházel, neměly oporu v provedeném
dokazování.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se
odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky
pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen „následky\").
Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze
následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny
možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení
společenského uplatnění, v platném znění (dále jen „vyhlášky\"), při
odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu
bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku. Podle § 6 odst.
2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se
přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku,
ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a
které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se
rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží
k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také
k upozornění lékaře podle § 10.
Výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění se určuje
částkou Kčs 30,- za jeden bod (§ 7 odst. 1 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit,
nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 3).
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění závisí tedy jednak na
ohodnocení lékaře, jednak na posouzení předpokladů, které měl poškozený pro
další uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou po úrazu omezené.
Ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky dopadá na případy, kdy konkrétní skutečnosti
vyplývající ze srovnání zdravotního stavu před a po zranění umožňují závěr, že
základní odškodnění nepostačuje ke kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního
stavu pro životní úkony poškozeného nebo pro uspokojování a plnění jeho
životních a společenských potřeb. Zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve zcela výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele, kdy stupeň újmy není dostatečně vyjádřen
zvýšením základního odškodnění podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky, a náhrada
takto stanovená není přiměřená následkům, které podle předpokladů, které
poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě
a společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny.
Skutková zjištění potřebná pro posouzení nároku žalobce na zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění, z nichž odvolací soud při rozhodnutí vycházel,
jsou plně postačující. Vyplývá z nich, že žalobce je v důsledku trvalých
následků předmětného zranění podstatně omezen v možnostech na trhu práce, když
některé práce nemůže vůbec vykonávat, je omezen v řadě osobních aktivit s
ohledem na hrozbu úplné slepoty v případě poškození druhého oka, je omezen nebo
vyloučen z činností, jimiž se zabýval a kterým se věnoval před úrazem, v
provozování dříve oblíbených rekreačních sportů, a činnosti jako sledování
televize či četba ho unavují. K úrazu došlo v jeho věku 23 let, tedy v mladém a
produktivním věku.
Vzhledem k tomu, že výpověď účastníka je jedním z důkazních prostředků (srov. §
125 o. s. ř.), nelze soudu vytýkat, čerpal-li svá skutková zjištění z obsahu
výpovědi žalobce, neboť ta je způsobilým prostředkem ke zjištění jeho
předchozích zájmů, zálib, možností. Kromě toho jsou zjištění odvolacího soudu
podložena řadou listinných důkazů, a to pracovní smlouvou ze dne 1. 2. 1995,
podle níž měl žalobce být zaměstnán jako pokrývač, a dále lékařskými zprávami o
zdravotním stavu žalobce. Skutečnosti rozhodné pro posouzení předpokladů pro
zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky mají tedy oporu v
provedeném dokazování a námitka dovolatele, že žalobce neunesl důkazní břemeno
ohledně předpokladů pro zvýšení náhrady, není důvodná. Dovolací soud souhlasí
se závěrem odvolacího soudu, že jde o tak výjimečný případ hodný mimořádného
zřetele, který odůvodňuje zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění
podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, a že zvýšení náhrady celkem na
čtyřnásobek odpovídá následkům jeho úrazu.
Pokud pak dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., protože v řízení nebyly provedeny všechny
důkazy, které by bezpečně vyloučily simulaci slepoty ze strany žalobce, ani
tato námitka není důvodná.
Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést
všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout
o tom, které z těchto důkazů provede (srov. ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé
o. s. ř.).
Simulace slepoty levého oka ze strany žalobce byla vyloučena lékařskou zprávou
nemocnice v P. ze dne 1. 11. 1999, kterou byl proveden důkaz v odvolacím
řízení, a ze které byla zjištěna diagnóza: slepota levého oka na podkladě
atrofie terče zrakového nervu levého oka po fraktuře levé orbity a následném
poškození zrakového nervu levého oka. Jestliže tato skutečnost byla zjištěna z
odborného posouzení – nálezu, na základě speciálního lékařského vyšetření, pak
není vadou řízení, když k této najisto postavené skutečnosti nebyla vyžadována
další lékařská vyšetření a znalecký posudek. Podle ustanovení § 127 odst. 4
věty první o. s. ř. lze totiž místo posudku znalce použít potvrzení nebo
odborné vyjádření, o jejichž správnosti soud nemá soud pochybnosti. Dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. proto není naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Proto dovolání žalovaného proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně
co do částky 36.000,- Kč, (které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.), bylo zamítnuto (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu (v němž
soudy obou stupňů rozhodly o věci samé shodně a přípustnost dovolání se řídí
ustanovením § 239 odst. 2 o. s. ř.) není dovolání přípustné, neboť dovolacímu
přezkumu předloženou právní otázku (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) řešil
odvolací soudu v souladu s ustálenou judikaturou, takže není podklad pro závěr
o zásadním významu jeho rozhodnutí po právní stránce. Proto bylo dovolání
odmítnuto podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. června 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu