25 Cdo 1184/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha
2, Lazarská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 176/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, č.j. 69 Co 293/2008-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 3. 2002 bylo vůči
žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a
odst. 2 tr. zák., dne 12. 11. 2002 byl pak žalobce vyrozuměn o změně právní
kvalifikace skutku, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno, s tím, že žalobce
je nadále stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b)
tr. zák. Dne 12. 10. 2006 byl žalobce podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn
obžaloby pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 2 tr. zák. Žalobce
byl v trestním řízení zastoupen obhájcem a na nákladech obhajoby uhradil
žalovanou částku. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok žalobce podle
ustanovení zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a dovodil, že nárok
žalobce je nárokem na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání,
které neskončilo pravomocným odsouzením, tedy nárokem z nezákonného rozhodnutí,
v daném případě z usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle § 8 odst. 2
tohoto zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze
přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému
rozhodnutí opravný prostředek, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.
Uzavřel, že žalobce nesplnil podmínku využití řádné procesní obrany, jež je
jedním ze základních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, a ani netvrdil důvody zvláštního zřetele hodné, které
by nepodání stížnosti odůvodňovaly.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, č.j. 69 Co 293/2008-54,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Uzavřel, že soud prvního stupně správně dovodil, že žalobci právo na
náhradu škody nelze přiznat, když nesplnil zákonnou podmínku, jelikož nepodal
stížnost proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Je věcí každého
účastníka řízení, aby podáním řádného opravného prostředku odvrátil vznik
nepříznivých důsledků, nic na tom nemění ani skutečnost, že stížnost proti
usnesení o zahájení trestního stíhání nemá odkladný účinek. Dodal, že změnu
právní kvalifikace nelze spojovat s nezákonným rozhodnutím, na jehož základě by
vznikl žalobci nárok na náhradu škody, neboť se fakticky o žádné rozhodnutí ve
smyslu trestního řádu nejednalo.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soud vytýká, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že
odvolací soud pochybil, pokud shledal, že změnu právní kvalifikace skutku nelze
spojovat s nezákonným rozhodnutím, jelikož právě vyrozumění o změně právní
kvalifikace ze dne 12. 11. 2002 zakládalo důvody nutné obhajoby a nutnost mít v
řízení obhájce, vznik škody je tedy podle dovolatele nutno vztáhnout k okamžiku
doručení tohoto oznámení. Usuzuje, že samotné oznámení má zásadní význam,
jelikož nejde jen o formální institut a nelze klást ani dovolateli k tíži, že
zákonodárce neumožnil proti rozhodnutí takového významu opravný prostředek.
Upřesňuje, že nárok na náhradu škody nespojuje s okamžikem zahájení trestního
stíhání, ale právě s okamžikem oznámení o změně právní kvalifikace. Podle
dovolatele tedy usnesení o zahájení trestního stíhání není v příčinné
souvislosti se vznikem škody. Namítá, že není jeho vinou, že nemohl účinky
změny právní kvalifikace v jeho neprospěch zvrátit žádným opravným prostředkem,
a má za to, že jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné,
spočívající ve výjimečné skutkové a právní obtížnosti věci. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř., mohla by tedy být dána pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovoláním napadené rozhodnutí spočívá především na závěru, že odpovědnost státu
za škodu není v daném případě dána proto, že žalobce nepodal stížnost proti
usnesení o zahájení trestního stíhání. Tento závěr je v souladu s právním
názorem vyjádřeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2010. Tento
názor je založen na úvaze, že je věcí každého účastníka řízení, aby nejprve
využil prostředky, které mu procesní předpis dává, aby odvrátil účinky
nepříznivého rozhodnutí, a jde k jeho tíži, pokud tak neučinil, ačkoliv mu v
tom nebránily žádné závažné důvody. Tyto závěry se uplatní bez ohledu na
případnou předkvalifikaci stíhaného jednání v průběhu trestního řízení. Jde
totiž o obranu před trestním stíháním jako celkem. Námitka dovolatele, že není
jeho vinou, že nemohl účinky změny právní kvalifikace v jeho neprospěch zvrátit
žádným opravným prostředkem, není relevantní, neboť takovou (další) obranu pro
úspěšnost uplatnění nároku na náhradu škody zákon nevyžaduje a odvolací soud mu
ji také k tíži nekladl.
Nejvyšší soud se rovněž již zabýval otázkou vlivu změny právní kvalifikace
skutku na vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou zahájením trestního
stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1202/2007). Konstatoval, že změna
právní kvalifikace skutku nemění nic na totožnosti spáchaného skutku.
Rozhodnutí o zproštění obžaloby se vždy týká konkrétního skutku, pro který bylo
sděleno obvinění, a nikoliv jen jeho právního posouzení. Případný nárok na
náhradu škody je potřeba odvozovat od skutku, pro který byl dovolatel trestně
stíhán. Z hlediska posouzení uplatněného nároku je tedy nerozhodné, že stíhaný
skutek byl původně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a
odst. 2 tr. zák. a následně překvalifikován na trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1 a odst. 3 tr. zák.
Otázky předestřené v dovolání řešil tedy odvolací soud v souladu s judikaturou,
od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit. Absence skutkových zjištění
umožňujících učinit závěr o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných,
odůvodňujících nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání,
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž dovolání není přípustné. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl
podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za užití § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků
nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Robert
Waltr, v.
r.
předseda senátu