25 Cdo 1208/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Marty Škárové a
soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce G. D.
LTD., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu
financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o
34.961,75,- USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
pod sp. zn. 8 C 56/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 6. dubna 1999 č.j. 19 Co 504/98-36, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
34.961,75,- USD s 21 % úrokem od 1. 7. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce měl
poukázat částku 34.961,75,- USD na účet společnosti E., spol. s r. o., vedený u
banky C., a. s., místo toho však byla omylem poukázána na účet společnosti E.
E.-N., spol. s r. o. (dále jen „E.\") u téže banky. Na tento účet byla vedena
exekuce k vymožení daňového dluhu a v rámci exekučního řízení byla tato částka
převedena Finančnímu úřadu V. M. jako správci daní. Žalobce požadoval vrácení
částky po společnosti E., jejíž účet byl však exekučně zablokován finančním
úřadem, a následně se domáhal vrácení předmětné částky od Finančního úřadu
V. M., který ji odmítl vydat s tím, že exekuce přikázáním pohledávky byla
provedena v souladu se zákonem a že podle § 59 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, není přípustné vrácení platby tomu, kdo ji za
dlužníka zaplatil. Soud prvního stupně dovodil, že došlo sice k bezdůvodnému
obohacení na úkor žalobce, avšak nikoliv na straně Finančního úřadu, nýbrž na
straně společnosti E., která částku přijala bez právního důvodu. Finanční úřad
uvedenou platbu přijal jako nedoplatek daně po právu, a není oprávněn
poukázanou platbu vydat, naopak je jeho povinností nakládat s ní jako by byla
poukázána daňovým dlužníkem (§ 59 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků).
Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně
legitimována.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 4. 1999
č.j. 19 Co 504/98-36 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že ve věci je
založena pravomoc českých soudů, a že je i dána procesní způsobilost žalobce.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně
žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Podle odvolacího soudu nemá plnění
přijaté žalovanou svůj základ v občanskoprávních vztazích, neboť žalované se
dostalo plnění od společnosti E. jako daňového dlužníka v rámci placení daní,
resp. daňové exekuce, a proto není možné uvažovat o jejím bezdůvodném
obohacení. Navíc nejde ani o plnění bez právního důvodu, neboť právním důvodem
byla platba daně a postupu finančního úřadu při daňové exekuci nelze nic
vytknout. Žalobce sice neměl v úmyslu platit daň, avšak jestliže jeho omylem
poukázané plnění bylo postiženo daňovou exekucí, šlo ve svém důsledku
o platbu daně. Její vrácení je nepřípustné podle § 59 odst. 7 zák. č. 337/1992
Sb. a žalobce se mohl v exekučním řízení bránit pouze vylučovací žalobou, což
neučinil. Na tom nic nemění stanovisko Nejvyššího soudu ČR publikované
ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 20, roč. 1974, které nevyloučilo
možnost žalovat věřitele (oprávněného při exekuci) o vydání neoprávněného
majetkového prospěchu pro případ, že nebyla podána excindační žaloba. Odvolací
soud tak dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce neobohatila, a pokud
došlo k bezdůvodnému obohacení, tak na straně daňového dlužníka, jehož majetek
se nezmenšil. Nárok žalobce není ani nárokem na vydání věci podle § 126
odst. 1 obč. zák., neboť nelze být vlastníkem pohledávky. Odvolací soud
připustil dovolání ke svému závěru, že žalobci vůbec nevzniklo právo na
vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované, neboť jím požadované plnění není
svou podstatou občanskoprávním nárokem (nemá základ v občanskoprávních
vztazích), eventuelně k závěru, že i kdyby tomu tak bylo, žalovaná se nemohla
bezdůvodně obohatit na úkor žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř. a § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Nesprávný postup odvolacího soudu
dovolatel spatřuje v tom, že tento soud měl pro nepřezkoumatelnost zrušit
rozsudek soudu prvního stupně, když neobsahoval v podstatě žádné odůvodnění.
Dovolatel byl tak zbaven možnosti být rozsudkem soudu prvního stupně přesvědčen
o chybnosti svých závěrů anebo vyjádřit svůj nesouhlas již v odvolacím řízení,
a tím mu byla odňata možnost před tímto soudem jednat. Dovolatel nesouhlasí s
názorem odvolacího soudu, že jeho nárok uplatněný žalobou nemá svůj základ v
občanskoprávních vztazích, a poukazuje na to, že s ohledem na § 7 o.s.ř. by v
takovém případě nebyla dána pravomoc soudu k rozhodování v této věci. Namítá,
že jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení je majetkovým,
občanskoprávním nárokem a nelze jej posuzovat podle zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků. Podle názoru dovolatele odvolací soud nerozlišil vztah
finančního úřadu a daňového dlužníka od vztahu finančního úřadu se žalobcem.
Ačkoliv žalobce finančnímu úřadu nic nedlužil a neměl právní důvod mu plnit ani
mu plnit za jiného, majetek finančního úřadu se bez právního důvodu na úkor
žalobce rozmnožil, a vznikl mezi nimi vztah bezdůvodného obohacení. Žalobce má
tak nárok na vydání tohoto plnění. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru jsou rozsudky obou
stupňů správné, a v řízení nebylo porušeno žalobcovo právo na soudní ochranu.
Žalovaná se na úkor žalobce neobohatila, z dikce zákona naopak vyplývá, že
bezdůvodně se na úkor žalobce obohatila firma E., když se jí snížil dluh vůči
finančnímu úřadu, a takto získala majetkové plnění bez právního důvodu.
Žalovaná proto není ve věci pasivně legitimována. Poukazuje na to, že
žalobce se mohl domáhat vyloučení předmětného obnosu z daňové exekuce jinými
prostředky, a nabízí se otázka, proč tak neučinil. Žalovaná nesouhlasí s
námitkou žalobce, že pokud žaloba nemá základ v občanskoprávní vztazích, neměl
o ní soud rozhodovat. Navrhla zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31.12.2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání je
přípustné podle § 239 odst. 1 písm. o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Dovolatel především namítá, že mu byla odňata možnost jednat před odvolacím
soudem tím, že odvolací soud nezrušil rozhodnutí soudu prvního
stupně pro nepřezkoumatelnost.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
64
O takovou situaci se jedná, jestliže soud postupoval v řízení tak, že znemožnil
účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád
dává (např. jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve
věci jednáno, nebo jestliže věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2
o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka). „Postupem soudu v průběhu řízení\" se rozumí
činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní
rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Naplnění
dovolacího důvodu podle § -237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spatřuje dovolatel v
tom, že odvolací soud neměl o věci meritorně rozhodnout, nýbrž měl rozsudek
soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušit a
věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dovolatel tedy nenamítá nesprávnost postupu
odvolacího soudu v řízení, v jehož důsledku měl být zkrácen na svých procesních
právech, nýbrž nesprávnost samotného způsobu rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 212 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud může rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušit, i když je navrhována jeho změna, a naopak. Znamená to, že
odvolací soud není vázán odvolacím návrhem. Nehledě k tomu, že žalobce se v
odvolacím řízení domáhal změny rozsudku soudu prvního stupně a nikoliv jeho
zrušení, nejde o nesprávný postup soudu v řízení ani o porušení procesních práv
odvolatele, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání jiným způsobem, než jak
odvolatel navrhl. V daném případě proto nejde o odnětí možnosti jednat před
soudem v důsledku nesprávného postupu soudu. Dovolací důvod podle § 237 odst. 1
písm. f/ o. s. ř. není tedy dán a z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek
odvolacího soudu trpěl některou z jiných vad vyjmenovaných v ustanovení § 237
odst. 1 o. s. ř.
V dané věci je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné
podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. Tím je i vymezen dovolací důvod, jímž -
kromě okolností uvedených v § 237 o.s.ř. (§ 241 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), příp.
§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.- je důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Předmětem dovolacího přezkumu je právní otázka, zda žalobcem požadované plnění
je či není svou podstatou občanskoprávním nárokem (má základ v občanskoprávních
vztazích), eventuelně zda se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce.
Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který obě uvedené
otázky zodpověděl záporně. Plnění, jež se žalované dostalo, nemá podle názoru
odvolacího soudu základ v občanskoprávních vztazích, protože šlo o plnění v
rámci daňové exekuce od daňového dlužníka, tj. od společnosti E.
Při úvaze o povaze konkrétního právního vztahu mezi účastníky je třeba
vycházet z obsahu tohoto vztahu a ze vzájemného postavení jeho
účastníků. V občanskoprávních vztazích nemá svůj základ plnění poskytnuté mezi
účastníky v rámci jejich existujícího právního vztahu, který není vztahem
občanskoprávním. Občanskoprávní vztahy jako obecné soukromoprávní vztahy
definuje občanský zákoník v ust. § 1 obč. zák. jako majetkové vztahy fyzických
a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem (§ 1 odst. 2
obč. zák.). Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především, že
jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z
účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit
povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně
vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní
vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány
veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky -
autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že vztah mezi plátcem daně a
správcem daně při placení a správě daní je vztahem veřejnoprávním, nikoliv
občanskoprávním. Avšak v dané věci nejde o nárok ze vztahu mezi daňovým
orgánem státu a plátcem daně (tj. mezi finančním úřadem a společností E.),
nýbrž o vztah mezi státem, popř. jeho orgánem, který není vůči žalobci správcem
daně, a žalující právnickou osobou, která není v postavení plátce daně. Právní
vztah mezi účastníky tohoto řízení je tedy majetkovým vztahem občanskoprávním,
který má na mysli ust. § 1 obč. zák., a ani nárok z něj vzniklý se nemůže řídit
daňovými předpisy, neboť platba, jež se dostala finančnímu úřadu z prostředků
žalobce, není plněním v rámci administrativněprávního vztahu mezi nimi. V tomto
směru není právní názor odvolacího soudu správný a nelze s ním souhlasit ani v
tom, že v dané věci jde o případ bezdůvodného obohacení získaného osobou, za
níž žalobce plnil žalovanému to, co po právu měla plnit sama.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním
z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož
i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Jako prospěch získaný plněním bez právního
důvodu jsou posuzovány především případy, kdy někdo plnil jinému, ačkoliv s ním
nebyl v žádném právním vztahu a neexistoval tedy od počátku právní
důvod tohoto plnění (typicky např. neoprávněně přijaté poukazy peněz).
Předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat,
není však protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně
vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem,
který právní řád neuznává.
Podle ustanovení § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo
plněno, co po právu měl plnit sám.
65
Jde o případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění u toho,
za nějž bylo plněno, a naopak neexistuje taková povinnost na straně toho, kdo
za něj jeho povinnost splnil. Ten, kdo poskytl plnění za jiného, má právo
požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a
nikoli od toho, komu plnil. Nezbytným předpokladem vzniku bezdůvodného
obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák. je, že mezi tím, kdo plnil za
dlužníka jeho věřiteli, a tím, komu se plnilo (tj. věřitelem), bylo zřejmé, že
je plněno za jiného (tj. za dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné
obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění jeho dluhu poskytl někdo
jiný, jeho dluh zanikl splněním - § 559 obč. zák.). To je základní rozdíl mezi
bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu podle § 452 obč.
zák. a bezdůvodným obohacením získaným plněním za jiného podle § 454 obč. zák.
V dané věci ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplývá, že
žalobce na účet společnosti E., vůči níž neměl žádný finanční závazek, omylem
poukázal platbu, která se však do její dispozice nedostala, neboť byla v rámci
daňové exekuce vedené na tento účet z něj odepsána a převedena finančnímu úřadu
jako plnění na nedoplatek daně od této společnosti. Je tedy zřejmé, že
žalobce neplnil finančnímu úřadu a finanční úřad také žádné plnění přímo od
žalobce nepřijal, nýbrž ve prospěch finančního úřadu byly v rámci daňové
exekuce převedeny prostředky z majetku žalobce, poskytnuté bez právního důvodu
na účet společnosti E. Nelze proto dovodit, že by žalobce poskytl plnění
finančnímu úřadu, a to za společnost E. k úhradě jejího dluhu.
V daném případě na základě výkonu rozhodnutí směřujícího proti společnosti E.
finanční úřad získal finanční prostředky nikoliv z majetku této společnosti
jakožto povinné osoby, ale z majetku žalobce, který vůči finančnímu úřadu ani
vůči uvedené společnosti neměl žádný právní důvod k poskytnutí plnění. Tím, že
při exekuci byly k uspokojení vymáhaného nároku použity prostředky z majetku
jiné osoby než povinného (tj. dlužníka), dostal se oprávněnému (tj. věřiteli)
majetkový prospěch z plnění, pro nějž od počátku neexistoval právní důvod.
Platba daně by sice mohla být právním důvodem plnění ve vztahu mezi plátcem a
příjemcem daně, nikoliv však ve vztahu mezi finančním úřadem a žalobcem, který
nebyl plátcem daně ani daňovým dlužníkem a který také sám finančnímu úřadu
žádné plnění k úhradě daně za sebe ani za jiného neposkytl. Mezi tím, na jehož
úkor byl majetkový prospěch získán (srov. § 456 obč. zák.), a tím, kdo jej
získal, tak vznikl občanskoprávní závazek z bezdůvodného
obohacení (srov. § 489 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
je naplněn.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu