25 Cdo 1212/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce S.
P., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v
Praze 2, Španělská 742/6, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Hanou
Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 19, o 748.360,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 525/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu
2012, č. j. 18 Co 402/2012-517, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 14.036,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr.
Hany Marvanové, advokátky se sídlem v Praze 1, Újezd 19.
zaplatit žalobci 748.360,- Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud zhodnotil odůvodnění napadeného rozsudku jako velmi kusé
a nedostatečné, soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování vypracováním
znaleckého posudku a ve vztahu k nároku na zaplacení 595.000,- Kč provést řádné
právní zhodnocení a uvést zákonné důvody pro rozhodnutí ve věci.
Obvodní soud pro Prahu 5 následně rozsudkem ze dne 2. 7. 2012, č. j. 18
C 525/2007-471, uložil žalovanému zaplatit žalobci 153.360,- Kč s
příslušenstvím, ohledně částky 595.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný svým jednáním,
za něž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29
T 90/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006,
sp. zn. 7 To 554/2006, uznán vinným úmyslným spácháním trestného činu ublížení
na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona, způsobil žalobci
škodu na zdraví, spočívající v onemocnění posttraumatickou stresovou poruchou.
V důsledku rozvoje neurotických potíží došlo ke značnému omezení žalobce v jeho
životě a ve společnosti a má proto nárok na odškodnění ztížení společenského
uplatnění, který byl vyčíslen částkou 150.000,- Kč. V souvislosti s uplatněním
nároku vůči žalovanému mu byly přiznány i náklady spočívající v odměně znalce
ve výši 3.360,- Kč a zákonné úroky z prodlení. Nárok na zaplacení 595.000,- Kč
na náhradě škody za uhrazenou odměnu sjednané bezpečnostní agentury, která
zabezpečovala ochranu žalobce před možnými dalšími útoky žalovaného v období od
11. 3. 2005 do 30. 6. 2007, shledal soud prvního stupně nedůvodným. V řízení
nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti
žalovaným, fyzickým útokem vůči žalobci, a vzniklou škodou spočívající v úbytku
majetkových hodnot žalobce v důsledku uhrazení sjednané odměny. Fyzické
napadení žalovaným sice vyvolalo u žalobce potřebu ochrany, uzavření smluvního
vztahu s bezpečnostní agenturou se však odvíjelo od jeho majetkových a
finančních možností a od vztahu k řediteli agentury, nikoli bezprostředně a
nutně od jednání žalovaného. Žalobci byla kromě toho sjednaná ochrana
poskytována i mimo místo napadení, kde oba účastníci bydleli a kde byla reálná
šance na jejich další setkání, žalovaný se navíc v období po fyzickém napadení
v daném místě zdržoval pouze sporadicky. Nebyly proto splněny zákonné
předpoklady odpovědnosti žalovaného za tuto škodu.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 14. 11.
2012, č. j. 18 Co 402/2012-517, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a uvedl, že otázka příčinné souvislosti mezi
jednáním žalovaného a škodou, spočívající v žalobcem uhrazené odměně
bezpečnostní agentuře, byla vyřešena v souladu s hmotným právem. Žalovaný
odpovídá jen za zranění žalobce a zde je dán vztah bezprostřední příčiny a
následku, zatímco majetková újma žalobce (vynaložení prostředků na zajištění
služeb bezpečnostní agentury) je pak následkem posttraumatické stresové
poruchy, která je sama následkem již vzniklého následku fyzického napadení.
Závěr soudu prvního stupně o přetržení příčinné souvislosti je proto správný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí má podle „§ 237 Občanského
soudního řádu (ve znění účinném po 1. 1. 2013)“ ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Má za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky
hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a navíc tyto otázky v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny s tím, že jsou dovolacím soudem
rozhodovány rozdílně a tudíž dle názoru dovolatele, má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Důvodnost dovolání spatřuje v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Prostředky na osobní ochranu byl nucen vynakládat právě a jenom v příčinné
souvislosti s jednáním žalovaného, nešlo o následek posttraumatické stresové
poruchy. Mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody proto existuje
vztah příčiny a následku. Bez fyzického napadení ze strany žalovaného by se
žalobce nemusel zbavovat pocitů úzkosti a ohrožení, nesjednával by smluvní
ochranu u bezpečnostní agentury a následně by neplatil sjednanou odměnu. Tento
důvod sjednání osobní ochrany potvrdili v řízení všichni svědci. Žalovaný mohl
svou rasově motivovanou trestnou činnost vůči žalobci kdykoli a kdekoli
zopakovat, žalobce měl proto naprosto důvodnou obavu o svůj život a zdraví, bez
existence takovéhoto útoku by při běžném chodu událostí nikdy služeb
bezpečnostní agentury nevyužíval. Odvolací soud tedy pochybil zejména v otázce
příčinné souvislosti, kterou posoudil nesprávně, jeho rozhodnutí by mělo být
zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. V podání ze dne 19. 6. 2014 dovolatel
sdělil Nejvyššímu soudu, že byl dne 1. 6. 2014 žalovaným slovně napaden, a
dokládá to kopií úředního záznamu o podání vysvětlení, které s ním bylo sepsáno
téhož dne na Místním oddělení policie ČR, Praha-Smíchov.
Žalovaný ve vyjádření označil dovolání žalobce za nepřípustné. Soudy
obou stupňů vyřešily otázku hmotného práva v souladu s dosavadní rozhodovací
praxí dovolacího soudu, v níž je dostatečně podrobně vyložena otázka příčinné
souvislosti mezi jednáním škůdce a vznikem škody. Mezi žalobcem tvrzenou
majetkovou újmou a protiprávním jednáním žalovaného není příčinná souvislost,
žalovaný již odpovědnost za následky svého jednání nesl, žalobci nahradil škodu
na zdraví a ztrátu na výdělku i škodu za ztížení společenského uplatnění.
Příčinou vzniku žalobcem tvrzené majetkové škody je rozhodnutí najmout si
bezpečnostní agenturu a nikoli jednání žalovaného. V řízení bylo kromě toho
prokázáno, že dané rozhodnutí nemohlo být ani zprostředkovaně vyvoláno obavou
před dalším útokem, žalobce se s žalovaným nesetkával a na Policii České
republiky se s žádostí o ochranu neobrátil. Tyto obavy „mohou mít původ v
osobnosti žalobce“. Není proto dán základní předpoklad odpovědnosti za škodu
podle § 420 obč. zák., a to příčinná souvislost mezi škodnou událostí a
zaplacením služeb bezpečnostní agentury.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 14.
11. 2012, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zde nepřichází do
úvahy. Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
také nejsou naplněny, protože odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím
rozhodnutí soudu prvního stupně vytkl pouze nepřezkoumatelnost odvoláním
napadeného rozhodnutí, uložil mu doplnit dokazování a provést řádné právní
zhodnocení, aniž sdělil závazný právní názor na to, jaký právní předpis má být
aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen (srov. usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné pod č.
16/1993 Bulletinu Vrchního soudu v Praze).
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí
právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti tohoto dovolání nadále
použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS
1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Zpochybňuje-li žalobce pouze správnost posouzení otázky existence
příčinné souvislosti odvolacím soudem, namítá tím vadnost posouzení otázky
skutkové, nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 300/2001), přičemž k takovéto dovolací námitce podle § 241a
odst. 3 o.s.ř. nelze v řízení, kde je zvažována přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř., přihlédnout.
Stejně tak nepodléhá dovolacímu přezkumu skutkové zjištění o okolnostech, za
kterých se žalobce po útoku žalovaného rozhodl chránit svou osobu
prostřednictvím bezpečnostní agentury, jíž zaplatil přes půl milionu korun.
Právě ze skutkových okolností, od kterých žalobce odvíjí svůj nárok, je patrné,
že odvolací soud v souladu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu dovodil,
že příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a nárokem v
řízení uplatněným shledat nelze.
O vztah příčinné souvislosti se jedná pouze tehdy, vznikla-li škoda jako
bezprostřední následek zaviněného porušení právní povinnosti (protiprávního
jednání) a tato skutečnost musí být postavena najisto. Ne každý následek,
kterému lze přičítat jistou souvislost s předchozím protiprávním jednáním, je s
ním nutně v příčinné souvislosti. Je tomu tak pouze tehdy, pokud vztah příčiny
a následku je bezprostřední (nesmí dojít k přetržení příčinné souvislosti),
musí jít o jedinou nebo hlavní příčinu, bez které by následek nenastal. V
posuzované věci lze vztah příčiny a následku bezpochyby shledat mezi
protiprávním jednáním žalovaného a vznikem posttraumatické poruchy u žalobce,
která byla odškodněna náhradou za ztížení společenského uplatnění. Útok
žalovaného však zjevně sám o sobě a bez dalšího (bezprostředně a bez přetržení
příčinné souvislosti) nevedl ke zmenšení majetku žalobce o částku 595.000,- Kč,
kterou vynaložil na služby bezpečnostní agentury, již pověřil zajišťováním
osobní ochrany. Byť takové opatření žalobce mohlo být motivováno předchozím
útokem žalovaného na jeho osobu, nebylo snížení majetkového stavu vyvoláno
samotným útokem, nýbrž způsobem, jímž žalobce řešil svou obavu z dalšího
podobného napadení. Pohnutka přitom není právně významnou skutečností, neboť
není příčinou škodného následku. Jestliže nepodléhá dovolacímu přezkumu
skutkový stav věci, z nějž vyšel odvolací soud (ke sdělení dovolatele ze dne 1.
6. 2014 není dovolací soud oprávněn přihlédnout vzhledem k zákazu novot v §
241a odst. 4 o.s.ř., podle nějž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy), že v místech, kde žalobce využíval sjednanou ochranu, ke kontaktu se
žalovaným nedošlo a ani nemohlo dojít, nelze dovodit vztah příčinné souvislosti
mezi jednáním žalovaného spočívajícím v ublížení na zdraví žalobci a snížením
majetku žalobce o částku vynaloženou na služby bezpečnostní agentury.
Uplatněné námitky odvolatele tedy zásadní význam napadeného rozhodnutí
po právní stránce podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemohou a
dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle § 218 písm. c) o.s.ř. ve
spojení s § 243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k odmítnutí dovolání
žalobce má žalovaný právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny
advokáta ve výši 11.300,- Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8
odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní
služby, spočívající se vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových
výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň s přidané hodnoty podle § 137 odst. 3
o.s.ř., celkem tedy 14.036,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu