25 Cdo 1230/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobkyně T. P. H., veřejná obchodní společnost, zastoupené advokátem, proti
žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, o zaplacení částky 830.552,40 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 18/2002, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2002, č. j. 13 Co
584/2002-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným
úředním postupem Celního úřadu B. - dálnice spočívajícím v tom, že jí byly
sraženy z účtu peníze na podkladě exekučních příkazů, které neměly oporu ve
vykonávaných celních platebních výměrech znějících nikoliv na žalobkyni, nýbrž
na firmu T. P. H. A.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, č. j. 19 C 18/2002-41,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 830.552,40 Kč s
příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na
základě exekučních příkazů vydaných proti žalobkyni Celním úřadem B. - dálnice
dne 23. 9. 1999, č. j. E 900064/99, E 900065/99 a E 900066/99, byla z účtu
žalobkyně u Č. s. a. s., dne 19. 10. 1999 sražena částka 829.071,- Kč a dne 19.
4. 2000 částka 1.481,40 Kč; citovanými příkazy byla vykonávána povinnost k
zaplacení celního dluhu, kterou uložil Celní úřad B. - dálnice platebními
výměry ze dne 17. 10. 1995, č. j. 29-1582/CD/95, 29-1583/CD/95 a 29-1584/CD/95,
firmě T. P. H. A. Soud dovodil, že k odčerpání peněžních prostředků z účtu
žalobkyně došlo na základě exekučních příkazů znějících na částku převyšující
odčerpaný obnos a současně nařizujících podle § 73 odst. 6 písm. a) zákona č.
337/1992 Sb. exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně u Č. s., a. s.,
přičemž k doručení těchto exekučních příkazů žalobkyni došlo dne 27. 9. 1999;
protože námitky, které žalobkyně proti exekučním příkazům podala, neměly
odkladný účinek, bylo možno podle těchto příkazů postupovat již v době před
rozhodnutím o podaných námitkách, jak se tomu stalo při prvém odčerpání
peněžních prostředků z účtu žalobkyně dne 19. 10. 1999, a proto byl postup
Celního úřadu B. - dálnice postupem správným. Není tedy naplněna podmínka
odpovědnosti státu podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád). Soud neshledal ani předpoklady pro vznik
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť žalobkyně
sice proti exekučním příkazům uplatnila opravný prostředek - námitky, avšak
nebylo jim vyhověno a nebyla tak splněna podmínka zrušení vydaného rozhodnutí
pro jeho nezákonnost.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2002,
č. j. 13 Co 584/2002-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobkyně, že finanční prostředky z
jejího účtu byly sraženy na základě exekučních příkazů, ukládajících platební
povinnost neexistujícímu subjektu (subjektu, který nebyl přesně označen).
Žalobkyně byla zapsána v obchodním rejstříku pod názvem T. P. H., veřejná
obchodní společnost, a její sídlo P., ul. J. 208, bylo změněno dne 30. 6. 1997
na P., R. 1755. I když byla žalobkyně označena v exekučních příkazech nepřesně,
nemůže být podle odvolacího soudu pochyb o tom, že povinnosti zaplatit celní
dluh byly uloženy žalobkyni a nikomu jinému (tzv. „non subjektu“), neboť
žalobkyně neuvedla jinou obchodní společnost se sídlem v P., se kterou by bylo
možné žalobkyni zaměnit, přičemž identifikační číslo 42937370 souhlasí s
identifikačním číslem uvedeným v žalobě. Odvolací soud tak podmínky pro vznik
odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2
zákona č. 82/1998 Sb. neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které
odůvodňuje podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že částka 830.552,40 Kč jí byla sražena
z účtu bez řádného exekučního titulu a právě tento výkon nulitního exekučního
titulu byl ze strany žalované nesprávným úředním postupem. V době vydání
exekučního příkazu nebylo možné podle tehdy platné právní úpravy domáhat se
jeho soudního přezkumu a tedy ani zrušení pro nezákonnost. Podle žalobkyně se
jí žádná nalézací rozhodnutí (platební výměry) netýkají, neboť v nich je jako
dlužník uveden subjekt T. P. H. A. se sídlem P., J. 208, tedy nikoliv
žalobkyně. Z takového označení není možné zjistit, zda se jedná o obchodní
společnost nebo fyzickou osobu - podnikatele, navíc žalobkyně vedle toho, že na
platebních výměrech není vůbec uveden dodatek označující právní formu,
poukazuje na to, že uvedené označení není totožné s jejím jménem „T. P. H.,
veřejná obchodní společnost“. Takové označení navíc neodpovídá ani ustanovení §
32 odst. 2 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jenž
vyžaduje přesné označení příjemce rozhodnutí. Názoru, že za dostatečnou nelze
považovat identifikaci právnické osoby pouze pomocí správného identifikačního
čísla, je-li chybná obchodní firma a chybí-li dodatek určující právní formu,
přisvědčil i Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 7. 1999, sp. zn. 22 Ca
426/98, 22 Ca 427/98, v němž dovodil, že v případě chybného označení právnické
osoby, s níž je celní řízení vedeno, jsou povinnosti ukládány neexistujícímu
subjektu, který není osobou v právním slova smyslu (není způsobilý mít práva a
povinnosti), což má za následek nulitu takového správního aktu, k níž je soud
povinen přihlížet z úřední povinnosti, a takové rozhodnutí je nevykonatelné. Ke
stejnému závěru došel Krajský soud v Ostravě i v rozsudku ze dne 15. 4. 1997,
sp. zn. 22 Ca 283/96, kde k nulitě správního aktu stačilo pouze chybné uvedení
dodatku označujícího právní formu, zatímco v posuzovaném případě nebyl dodatek
označující právní formu uveden vůbec. Žalobkyně dále odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, a ze dne 7. 9. 1999, sp.
zn. 20 Cdo 2380/98. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na okolnost, že žalobkyně
podala u Krajského obchodního soudu v Brně žalobu na přezkoumání exekučních
příkazů, přičemž tato žaloba byla rozsudkem ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 30 Ca
39/96, zamítnuta. Má za to, že soud na základě provedených důkazů správně
dovodil, že postup celních orgánů nelze považovat za nesprávný úřední postup a
exekuce byla provedena v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání
věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o
právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí v nesprávném posouzení
podmínek odpovědnosti státu za škodu, která jí v celním řízení měla vzniknout
srážkou peněžní částky z účtu u peněžního ústavu na základě exekučního příkazu,
jímž byl vykonáván platební výměr, v němž bylo nepřesně uvedeno její obchodní
jméno a sídlo neodpovídající aktuálnímu stavu v obchodním rejstříku.
Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád). stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla
způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve
správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.Podle §
7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají
účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla
škoda.Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Tato úprava zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž
se nelze zprostit, na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí,
2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a
vznikem škody. Další podmínkou, jíž se poměřuje nezákonnost rozhodnutí, je
požadavek, aby rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo příslušným
orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je soud
vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně
nezákonné.
Jestliže v posuzovaném případě vznikla žalobkyni tvrzená majetková újma tím, že
jí z účtu byly sraženy při celní exekuci určité prostředky, aniž by jak
platební výměry celního úřadu, tak následné exekuční příkazy byly pro
nezákonnost zrušeny či změněny, je zřejmé, že podmínky odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím splněny nejsou, a to bez ohledu na
námitky dovolatelky ohledně nepřesnosti v označení povinného subjektu.
Nepřípadná je argumentace dovolatelky rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě,
který své závěry o nevykonatelnosti správních rozhodnutí v jiné věci učinil v
rámci přezkumu rozhodnutí ve správním soudnictví, k němuž byl povolán, zatímco
v posuzovaném případě je soud ze zákona vázán případným zrušovacím či měnícím
rozhodnutím příslušného orgánu (§ 8 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb.) a
není-li podmínka zrušení či změny dotčeného rozhodnutí splněna, nepřísluší mu
přezkoumávat jeho správnost.
O odpovědnost za nesprávný úřední postup celního úřadu podle ustanovení § 13
zákona č. 82/1998 Sb., jehož se žalobkyně dovolává a u nějž by se samozřejmě
podmínka zrušení rozhodnutí nevyžadovala, jít nemůže, neboť peníze srazil z
účtu peněžní ústav, a to právě na základě rozhodnutí vydaného celním úřadem
(exekučního příkazu). Ze strany orgánu státu, který vydal rozhodnutí, tedy
nešlo o pouhý úřední postup, tj. o takovou činnost orgánu státu při výkonu jemu
svěřených pravomocí, která by nevedla k vydání rozhodnutí a která by se ani v
obsahu vydaného rozhodnutí neodrazila (srov. např. zprávu publikovanou pod č.
35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v
časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5).
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním
uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a
nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z
uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud ČR proto její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení
právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v.r.
předseda senátu