25 Cdo 1232/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce V. L., zastoupeného advokátem, proti žalované N. R., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 130.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 12/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 13 Co
788/2000-80, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel
ze zjištění, že otec žalobce, V. L., předal v prosinci 1997 žalované jako své
tehdejší zaměstnankyni do užívání osobní motorové vozidlo zn. Ford Fiesta 1.8
D pro cesty z domova do zaměstnání a zpět a pro služební cesty. Ačkoliv v
březnu 1999 převedl vlastnické právo k automobilu na žalobce, žalovaná se
souhlasem Ing. L. použila předmětný vůz v červnu 1999 na soukromou cestu do
Francie, kde zaparkovala vozidlo dne 18. 6. 1999 poblíž bydliště svých přátel a
řádně je zajistila uzavřením bočních okének a uzamčením řízení a dveřních
zámků. V noci z 18. 6. na 19. 6. 1999 byl vůz neznámým pachatelem odcizen a dne
20. 6. 1999 nalezen francouzskou policií jako zcela zničený vrak. Soud dovodil,
že mezi žalovanou a Ing. L. byla v prosinci 1997 uzavřena ústní smlouva o
výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.) předmětného vozu pro služební účely.
Žalovaná byla v dobré víře, že jí vlastník vozu později udělil souhlas k jeho
použití i pro soukromý účel (žalobci se nepodařilo prokázat, že by byl převod
vlastnictví žalované oznámen, ostatně až do podání žaloby se ve vztahu k ní
jako vlastník vozidla nechoval), a tedy na základě ústního dodatku k platné
smlouvě o výpůjčce jí vzniklo právo předmětný vůz použít bezplatně i pro
soukromou zahraniční cestu. Protože prokázala, že vůz užívala řádně a v souladu
s dohodnutým účelem a že ho zároveň chránila všemi dostupnými prostředky před
poškozením, ztrátou nebo zničením, neporušila žádnou smluvní povinnost. Navíc
prokázala, že škodu na předmětném vozidle nezavinila (§ 420 odst. 1 a 3 obč.
zák.), proto nemá žalobce na náhradu škody nárok.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 11. 2000, č. j. 13
Co 788/2000-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení a proti rozsudku nepřipustil dovolání. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak k závěru o neopodstatněnosti
uplatněného nároku dospěl z odlišných právních důvodů. Dovodil především, že
žalobce není v dané věci aktivně legitimován, neboť lze pochybovat, zda vůbec
nabyl vlastnické právo k předmětnému vozu. Žalobce měl podle ústní kupní
smlouvy uzavřené se svým otcem začít užívat vůz až poté, co bude žalované
opatřen jiný služební automobil, avšak nestalo se tak a vůz nepřetržitě užívala
žalovaná. S odkazem na ustanovení § 133 odst. 1 a § 601 obč. zák. proto soud
vyloučil platnost výhrady přechodu vlastnictví po zaplacení kupní ceny pro
nedostatek písemné formy, a jestliže žalobce vůz prokazatelně nepřevzal,
samotná registrace žalobce jako držitele vozu u dopravního inspektorátu, která
má pouze evidenční charakter, vlastnické právo žalobce nedokládá. Kromě toho
ani v případě, že by žalobce vlastnictví k vozu nabyl, neexistoval mezi ním a
žalovanou žádný odpovědnostní vztah, který by mu zakládal právo na zaplacení
žalované částky. Žalovaná se totiž předmětného automobilu nezmocnila, nýbrž jím
disponovala na základě dohody se svým zaměstnavatelem (Ing. L.) v souvislosti s
trváním jejího pracovního poměru; v úvahu by proto připadala pouze její
odpovědnost vůči zaměstnavateli podle ustanovení § 172 a násl. nebo § 178 zák.
práce. Žalobci však z titulu pracovněprávního vztahu odpovídat nemůže, neboť u
něho v pracovním poměru nikdy nebyla. Protože mezi žalovanou a žalobcem
nevznikl ani právní vztah výpůjčky podle § 659 obč. zák., nelze dovozovat
odpovědnost žalované za zničení vozu vůči žalobci.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a které odůvodňuje podle § 241 odst. 3 písm. c)
a d) o.s.ř. Namítá, že žalovaná použila předmětné motorové vozidlo v rozporu s
účelem, k němuž jí bylo předáno do bezúplatného užívání, tedy ke služebním
účelům a cestám ze zaměstnání do místa bydliště a zpět, neboť je použila k
soukromým cestám do Francie bez souhlasu žalobce, resp. jeho zástupce (Ing.
L.), a nezabezpečila je ani před poškozením, zničením či ztrátou všemi
dostupnými prostředky (rozpojovač čerpadla), čímž je založena její odpovědnost
za škodu ve smyslu ustanovení § 420 a násl. obč. zák. Podle dovolatele je třeba
posuzovaný právní vztah kvalifikovat jako výpůjčku ve smyslu ustanovení § 659 a
násl. obč. zák., přičemž žalovaná jako vypůjčitel odpovídá za škodu vzniklou
půjčiteli zaviněným porušením právní povinnosti. Žalobce do tohoto vztahu
vstoupil okamžikem nabytí vlastnického práva k vozidlu, tj. singulární sukcesí
všech práv a závazků Ing. L. vyplývajících z vlastnického práva k tomuto vozu.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně uvažoval o tzv. výhradě
vlastnictví vázané na zaplacení kupní ceny, ačkoliv z provedeného dokazování
vyplynulo, že žalobce se s Ing. L. v souladu s ustanovením § 133 odst. 1 obč.
zák. dohodl o okamžitém prodeji vozu s převodem vlastnictví bez nutnosti
hmotného odevzdání movité věci za situace, kdy jej užívala žalovaná. Tomu
odpovídá i okolnost, že Ing. L. žalobci vůz předal symbolicky (traditio brevi
manu), předáním dokladu opravňujícího k nakládání s věcí (osvědčení o
technickém průkazu), do nějž bylo zaneseno jméno žalobce. Dovolatel navrhuje,
aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně
a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
– se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř.].
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno,
jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné,
protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
Pokud žalobce s odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. odůvodnil
své dovolání též tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, konkrétně
že soudy nesprávně dovodily, že žalovaná použila vozidlo k soukromé cestě do
Francie se souhlasem žalobce, resp. jeho zástupce Ing. L., a že je při cestě
zabezpečila před poškozením, zničením či ztrátou všemi dostupnými prostředky,
nejedná se o námitky k právnímu posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud jím
správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, nýbrž ve
skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry v uvedených otázkách. Správnost
rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemohl
dovolací soud přezkoumat, neboť namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř., protože nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde především
tehdy, posuzoval-li odvolací soud právní otázku, která v projednávané věci měla
pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní
otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu
musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy).
Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy,
jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj.
dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad
se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího
soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] může spočívat v
tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí o nároku
žalobce na náhradu škody na věci vzniklé v době, kdy ji žalovaná se souhlasem
otce žalobce užívala, s odůvodněním, že žalobce jednak nebyl k okamžiku vzniku
škody vlastníkem věci, neboť ji od svého otce platně nenabyl, jednak ani jako
vlastník věci nebyl se žalovanou v takovém právním vztahu, který by jej
opravňoval uplatnit proti ní nárok na náhradu škody.
Podle § 133 odst. 1 obč. zák. převádí-li se movitá věc na základě smlouvy,
nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo
účastníky dohodnuto jinak.
Podle § 601 věty první obč. zák. (tzv. výhrada vlastnictví) má-li vlastnictví k
prodané movité věci přejít na kupujícího až po zaplacení ceny, musí být tato
výhrada dohodnuta písemně.
Podle této úpravy se při prodeji věci váže okamžik nabytí vlastnictví zásadně
na převzetí věci kupujícím. Zákon však umožňuje účastníkům kupní smlouvy, aby
si tuto otázku upravili vzájemnou dohodou odchylně, tedy tak, že si sjednají
nabytí vlastnického práva k jinému okamžiku. Tzv. výhrada vlastnictví
představuje jednu z možností odchylného ujednání o okamžiku nabytí vlastnického
práva, a to v závislosti na zaplacení kupní ceny. Účastníci se však mohou
dohodnout i tak, že kupující se stane vlastníkem věci dříve, než mu bude
předmět koupě odevzdán; v takovém případě k převodu vlastnictví dojde nikoliv
předáním věci, nýbrž v okamžiku, který účastníci v kupní smlouvě sjednali.
Pokud se tedy účastníci kupní smlouvy takto dohodnou, může prodávající věc,
kterou pronajal či zapůjčil třetí osobě, prodat bez faktického předání
kupujícímu, který je srozuměn s tím, že věc převezme až po skončení práva třetí
osoby věc užívat.
Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně (správnost
skutkových zjištění nepodléhá dovolacímu přezkumu), že žalobce se ústně dohodl
se svým otcem na koupi vozu s tím, že jej začne užívat poté, co pro žalobkyni,
která měla předmět prodeje ve svém držení, bude zajištěno jiné vozidlo. Takové
ujednání představuje dohodu účastníků kupní smlouvy o nabytí vlastnictví věci k
okamžiku uzavření kupní smlouvy bez fyzického předání věci ve smyslu ustanovení
§ 133 odst. 1 in fine obč. zák. Zároveň je zřejmé, že součástí kupní smlouvy
nebyla tzv. výhrada vlastnictví podle § 601 obč. zák., vyžadující písemnou
formu. Dovodil-li odvolací soud na základě uvedeného ujednání žalobce a jeho
otce, že podmínkou nabytí vlastnického práva bylo převzetí vozu, vyložil
ustanovení § 133 odst. 1 obč. zák. nesprávně a v rozporu s ustálenou soudní
praxí. Jeho rozhodnutí má proto z tohoto hlediska zásadní právní význam a
dovolání je podle § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné; ze stejných důvodů je pak i
důvodné.
Správný není ani závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky neexistoval žádný
právní vztah zakládající žalobci nárok na náhradu škody. Vlastník věci, který
je podle § 123 obč. zák. oprávněn v mezích zákona předmět svého vlastnictví
držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s nimi, má právo, aby mu
jeho věc byla vrácena osobou, která ji užívá místo něj. Jde-li o užívání
neoprávněné, zakládá povinnost věc vydat ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.,
jde-li o užívání oprávněné, stanoví dobu, případně podmínky vrácení věci
smluvní ujednání účastníků či zákonná úprava příslušných smluvních typů. Nemůže-
li být povinnost vrátit věc vlastníku splněna, nastupuje odpovědnost za škodu
způsobenou porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák.
Okolnost, že žalovaná nebyla se žalobcem v pracovněprávním vztahu, je z tohoto
pohledu nevýznamná, neboť podle skutkových zjištění soudů obou stupňů cestu do
Francie s vozidlem ve vlastnictví žalobce vykonala za soukromým účelem, nikoliv
při plnění pracovních úkolů. Není-li za této situace schopna vůz žalobci
vrátit, odpovídá mu za škodu tím vzniklou (§ 420 obč. zák.).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem
o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu