USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: B. H., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, 150 00 Praha 5, proti žalované: K. K., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem Ostrovského 911/30, 150 00 Praha 5, o žalobě na obnovu řízení ve věci ochrany osobnosti a náhrady nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 156/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 3 Co 68/2015-160, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Michala Hráského.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce podal dovolání proti usnesení ze dne 31. 5. 2016, č. j. 3 Co 68/2015-160, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2015, č. j. 31 C 156/2010-118, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 156/2010 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 10/2011. Po vydání citovaného rozhodnutí odvolacího soudu vyšlo najevo, že původní žalovaný dne 19. 5. 2016 zemřel. O procesním nástupnictví rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2018, č. j. 31 C 156/2010-216, tak, že na straně žalovaného bude v řízení nadále pokračováno s K. K., narozenou XY, bytem XY; rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 12. 2018. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami a neprovedl jím navržené důkazy, zejména důkazy nově navržené, neuplatňuje tím dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. V řízení o povolení obnovy se považují skutečnosti a důkazy za nové, jestliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněné pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 352/2012), přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2013). Žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, s jehož připuštěním se pojí zásah do právní moci soudního rozhodnutí, a dochází tak k prolomení principu právní jistoty, tedy principu, jenž patří k základním atributům právního státu. Obnova řízení může proto sloužit k dodatečnému zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci toliko tam, kde skutkový stav nemohl být náležitě (úplně a správně) zjištěn již v původním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009, proti němuž byla ústavní stížnost Ústavním soudem usnesením ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3359/09, odmítnuta). Jestliže žalobce měl v nalézacím řízení k dispozici svůj diář, věděl o existenci svědkyně M. a současně mu nic nebránilo tyto důkazy v původním řízení uplatnit, je závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 156/2010 zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani polemika s rozsudky vydanými v původním řízení.
Jejich přezkoumáním se totiž odvolací soud v řízení o obnovu zcela důvodně vůbec nezabýval. Stejně tak dovolatelem označená otázka interpretace pojmu „zásah do osobnostních práv spotřebitele zápisem na černou listinu za jím v minulosti uplatněné právo“ přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť soud (správně) řešil toliko otázku splnění předpokladů pro povolení obnovy řízení. Namítá-li žalobce, že soud prvního stupně v rozporu s ust. § 115a o. s. ř. rozhodl bez jeho účasti při jednání, uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), což není tento případ. S ohledem na shora uvedené důvody bylo dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.