25 Cdo
1243/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce M. I., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kolářem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Jihlavská 823/78, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy,
a.s., IČ: 00005886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa, pojišťovna, a.s., IČ:
47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, o zaplacení 41.600,- EUR s přísl.,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 11/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, č.j. 19 Co
349/2007-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
následkem dopravní nehody ze dne 3. 7. 2004, zaviněné zaměstnancem žalovaného,
byl žalobce v pracovní neschopnosti od 3. 7. 2004 do 28. 2. 2005. Vedlejší
účastník mu uhradil na náhradě za ztrátu na výdělku 17.328,- Kč, v tomto řízení
žalobce požaduje náhradu za nevyplacenou odměnu podle smlouvy se společností
ŽIS spol. s r.o., uzavřené dne 13. 3. 2003, dle níž měl pro uvedenou společnost
plnit závazky a povinnosti v kompetenci ředitele za sjednanou odměnu 1.500,-
EUR měsíčně, a dále podle smlouvy o spolupráci uzavřené dne 16. 9. 2003 se
společností VA-TRA spol. s r.o., s dohodnutou odměnou za zastupování této
společnosti ve výši 3.700,- EUR měsíčně, jež měla pokrýt jeho veškeré osobní
náklady, jakož i náklady za zastupování (byt, automobil, pronájem kanceláře,
telefon atd.). Z příjmových dokladů vzal soud za prokázáno, že společnost ŽIS
spol. s r.o. žalobci vyplatila celkem 4 x odměnu po 1.500,- EUR měsíčně (za
duben, květen, červen a červenec 2004) a společnost VA-TRA spol. s r.o. mu
vyplatila za prosinec 2003, březen, květen, červen 2004 a květen 2005 odměnu po
3.700,- EUR. Soud dospěl k závěru, že žalobce má podle § 427 ve spojení s ust.
420 odst. 2 obč. zák. nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 12.000,- EUR (8 x
1.500,- EUR), neboť nebýt úrazu dostával by měsíčně sjednanou odměnu od
společnosti ŽIS spol. s r.o. Přes poskytnuté poučení však žalobce neunesl
břemeno důkazní ani břemeno tvrzení ohledně zisku, který dosahoval od
společnosti VA-TRA spol. s r.o. za období před vznikem škody a nedoložil ani
výdaje, jež mu v souvislosti s vykonáváním činnosti pro tuto společnost
vznikly, soud proto neshledal nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 8 x 3.700,-
EUR důvodným. Vzhledem k tomu, že po dobu pracovní neschopnosti žalobce platil
své náklady spojené s bydlením (nájemné 6.500,- Kč měsíčně, služby 500,- Kč
měsíčně, elektřina a plyn 11.918,- Kč, celkem 66.918,- Kč, tj. po přepočtu
2.317,40 EUR), jež by hradil z odměny od této společnosti, přiznal soud žalobci
uvedenou částku na náhradě ušlého zisku.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11.
2007, č.j. 19 Co 349/2007-81, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení 14.317,40 EUR zamítl, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně uvedl, že je povinností žalobce tvrdit a prokázat, jaké byly v
období před úrazem jeho příjmy a jaké výdaje vynakládal na jejich dosažení,
vytkl však soudu prvního stupně, že při rozhodování se tímto názorem důsledně
neřídil a nesprávně považoval odměnu sjednanou ve smlouvě se společností ŽIS
spol. s r.o. za ušlý zisk žalobce, aniž vůbec uvažoval o nutných výdajích k
jeho dosažení. Pokud jde o příjmy od společnosti VA-TRA spol. s r.o., nelze za
ušlý zisk považovat náklady vynaložené žalobcem na bydlení a služby s tím
spojené v době jeho pracovní neschopnosti. Rozhodující pro posouzení
uplatněného nároku je zjištění průměrného zisku (výdělku) žalobce před vznikem
škody; pouhé tvrzení o příjmech, kterých v důsledku dopravní nehody nemohl
dosáhnout, pro posouzení nároku na náhradu ušlého zisku nestačí. Přestože
žalobci bylo odvolacím soudem poskytnuto poučení o povinnosti tvrdit rozhodné
skutečnosti, tj. jakých příjmů dosahoval před úrazem a jaké náklady k jejich
dosažení vynakládal, žalobce odkázal na to, že veškeré důkazy předložil již v
řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že pro neusnesení
břemene tvrzení a břemene důkazního nelze zjistit průměrný výdělek (zisk)
žalobce před poškozením, a nelze proto ani dovodit, že by mu po dobu pracovní
neschopnosti nějaký zisk ušel. Žalobce totiž dostatečně netvrdil rozhodné
skutečnosti a tvrzené skutečnosti neprokázal. U příjmů, jež doložil, nebyla
prokázána jejich stálost a pravidelnost a náklady potřebné k dosažení zisku
(odměny) pak netvrdil ani neprokazoval vůbec.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž soudům obou stupňů vytýká,
že nepřihlédly k „faktickému stavu věcí v podmínkách podnikání“ dovolatele a v
jeho vztazích s oběma společnostmi, a zabývaly se záležitostmi, jež nemají
souvislost s uplatněným nárokem. Dle přesvědčení dovolatele není rozhodné,
zda pro svoji činnost vykonávanou pro obě uvedené firmy vynaložil něco ze
sjednané odměny, stejně jako není rozhodné, jakým způsobem mu tyto společnosti
odměny vyplácely, a pro určení výše ušlého zisku jsou bezpředmětné úvahy, zda
by nebýt úrazu skutečně, popř. v jakém rozsahu sjednané práce vykonával.
Podstatným je dle něj toliko to, že v době pracovní neschopnosti, jež byla
důsledkem dopravní nehody zaviněné zaměstnancem žalovaného, mu byla odňata
možnost vykonávat sjednané práce pro firmy; úvaha, zda by je vykonával či
nikoliv a v jakém rozsahu, je spekulativní. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, projednal dovolání a
rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 21. 11. 2007.
Dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., není důvodné.
Právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých
tvrzení (povinnost tvrzení dle § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o.s.ř.) označil
důkazy (§ 120 odst. 1, věty první o.s.ř.). Nesplnění této povinnosti stíhá
účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního
břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat,
zásadně určuje hmotněprávní norma, jež je na sporný vztah aplikována. Odtud
také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je
povinen stanovený okruh skutečností prokázat. Důkazní břemeno ohledně určitých
skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností
vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který
existenci těchto skutečností také tvrdí. Podle § 120 odst. 3, věty druhé o.s.ř.
neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud
při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Odvolací soud zcela správně vycházel z právního názoru, že břemeno tvrzení a
důkazní břemeno o vzniku škody a jejím rozsahu má poškozený. Předpokladem
úspěšnosti nároku na náhradu ušlého příjmu, ať jde o ušlý zisk či výdělek, je
tvrzení a prokázání těch skutkových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit,
že nebýt škodné události, by v období, za něž požaduje náhradu, dosáhl při své
činnosti příjmu, o nějž přišel. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost, nýbrž
musí být najisto postaveno, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní
události u objektivní odpovědnosti)by poškozený získal určitý majetkový
prospěch.
K námitkám dovolatele lze uvést, že náhradou ušlého zisku (výdělku) se
neodškodňuje samotná neschopnost výkonu práce, ale jde o náhradu majetkové
újmy, tedy určitého majetkového přínosu, o nějž poškozený v příčinné
souvislosti s úrazem přišel.
Poškozený musí tvrdit a doložit příjmy, jichž by dosáhl, nebýt pracovní
neschopnosti; proto i v daném případě bylo podstatné zjištění příjmů žalobce z
jeho činnosti pro obě společnosti a nákladů na tuto činnost vynaložených v
období předcházejícím dopravní nehodě, a nelze přisvědčit názoru žalobce, že
není podstatné, zda nebýt úrazu by skutečně, popř. v jakém rozsahu sjednané
práce vykonával. Při určení výše ušlého zisku se totiž vychází z částky, kterou
by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti
získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů
vynaložit. Způsob zjišťování výše ušlého zisku závisí v každém jednotlivém
případě především na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok
na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních okolnostech, z
nichž dovozuje, že by v zažalovaném období (nebýt pracovní neschopnosti) dosáhl
při svém podnikání zisku, o který přišel, a dále samozřejmě na tom, zda
relevantní skutková tvrzení byla v řízení prokázána. V tomto směru nejsou
námitky v dovolání proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem opodstatněné.
Pokud dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů a brojí proti závěru, že z
provedených důkazů nevzaly soudy obou stupňů za prokázaný vznik škody ve formě
ušlého zisku, uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkovým zjištěním, jež nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování,
je výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v
řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyšly najevo, je z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při
hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že z
provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V dané věci odvolací soud přihlížel pouze ke zjištěním čerpaným z důkazů, které
byly v řízení provedeny, a vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v
průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu, a nejde ani o případ, že by
soud pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které byly prokázány. V dané věci
nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových
zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.
Z obsahu spisu (viz č.l. 41 a 78) se podává, že žalobci se dostalo poučení dle
§ 118a o. s. ř. ohledně rozsahu břemene tvrzení a břemene důkazního ve vztahu k
uplatněnému nároku. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze
mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy
stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného
hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §
243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovanému, který by s ohledem na
výsledek dovolacího řízení měl právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu