U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce P. M. PREFECT A.V.V., se sídlem L.G.Smith Blvd. 162, Oranjestad, Aruba,
zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
21, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Prefa Pardubice, a.s., se
sídlem v Rosicích nad Labem, U Prefy 579, IČ: 465 04 818, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 32/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2007,
č.j. 18 Co 36/2007-367, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j. 26 C 32/2004-278,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 376.248.302,- Kč na náhradě
škody způsobené jednáním státních orgánů, které po 31. 5. 2000 svou nečinností
neposkytly dostatečnou ochranu vlastnickému právu společnosti Prefa. Soud vyšel
ze zjištění, že žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené
dne 1. 4. 2003 se společností Prefa Pardubice, a.s. (dále jako „Prefa“), se
stal věřitelem pohledávky ve výši 376.248.302,- Kč. Uvedená společnost založila
dceřinou společnost Prefa Majetková a.s., do níž vložila svůj majetek, jenž byl
následně od 1. 1. 1999 ve smluvně vymezeném rozsahu pronajat společnosti RASTRA
AG-CZ a.s. (dále jako „RASTRA“), jež se již v průběhu roku 1999 dostala do
prodlení s placením nájemného, a dne 29. 12. 2000 byl prohlášen konkurs na
majetek této společnosti. Soud dospěl k závěru, že v některých soudních
řízeních, jež se týkaly výše uvedeného majetku, došlo k nesprávnému úřednímu
postupu v podobě nedodržení zákonných nebo přiměřených lhůt k rozhodnutí,
neshledal však podmínky pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodu, neboť
není dána příčinná souvislost vzniku škody s nesprávným úředním postupem
státních orgánů. Příčinou vzniku škody bylo nesprávné hospodaření s pronajatým
majetkem společností RASTRA, která nemohla dostát svým závazkům, neplatila
nájemné a dostala se do platební neschopnosti, a ve vztahu k případnému
porušení povinnosti ze strany správce konkursní podstaty má povinnost hradit
škodu správce a nikoli stát.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
7. září 2007, č. j. 18 Co 36/2007-367, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že nebyly
splněny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona
č. 82/1998 Sb. Právnímu předchůdci žalobce vznikla při jeho podnikatelské
činnosti majetková újma následkem hospodaření společnosti RASTRA s majetkem
pronajatým od jeho dceřiné společnosti, do níž vložil část svého majetku. Ke
snížení majetku právního předchůdce žalobce došlo při hospodaření s tímto
majetkem, tedy v důsledku jednání jiného subjektu, odlišného od státu. Protože
příčinou vzniku tvrzené škody nebyl nesprávný úřední postup státních orgánů,
ale jiná skutečnost, chybí zde tedy příčinná souvislost mezi výkonem státní
moci a vzniklou škodou. Odvolací soud uzavřel, že rovněž námitky odvolatelů dle
§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou bezvýznamné, neboť soud prvního stupně
nezkrátil žalobce v jeho právech, jež mu procesní předpisy přiznávají.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu, že řízení
bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
jakož i z důvodu nesprávného právního posouzení věci (ustanovení § 241a odst. 2
písm. a/ a b/ o. s. ř.). Za zásadně právně významné považuje otázky: 1/ zda je
přípustné, aby se soud bez řádného odůvodnění v rozhodnutí nevypořádal s
převážnou většinou tvrzení a námitek žalobce, navržených a provedených důkazů,
nekonkretizoval nesprávnosti úředního postupu, jež shledal v jednotlivých
řízeních, a aniž by svůj postup jasně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se při
svém rozhodování řídil, 2/ zda je namístě zamítnout žalobu v celém rozsahu,
shledal-li soud nesprávný úřední postup „v případech některých soudních
řízení“, aniž by odůvodnil, proč nebylo žalobě vyhověno alespoň zčásti, 3/ zda
lze na žalobce přenášet riziko neúspěchu v řízení o náhradu škody způsobené
orgány státu z toho důvodu, že jiné státní orgány nepředloží na výzvu soudu
důkazy nutné pro rozhodnutí, 4/ zda je přípustné v písemném odůvodnění rozsudku
uvést závěr o subjektu odpovědném za škodu, jenž je odchylný od toho, jenž byl
ústně sdělen při vyhlášení rozsudku. Vadu řízení, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje odvolatel v tom, že v řízení před soudem
prvního stupně bylo nesprávně postupováno při aplikaci § 118a odst. 1, 2 o. s.
ř., a v řízení před odvolacím soudem se lišilo písemné a ústní znění odůvodnění
rozsudku o tom, který jiný subjekt než žalovaný měl být odpovědný za vznik
škody na majetku právního předchůdce žalobce; zatímco v ústním odůvodnění
rozsudku byla jako odpovědný subjekt označena společnost RASTRA, v písemném
vyhotovení se uvádí již jen „jiný subjekt odlišný od státu“. Ani jeden ze soudů
obou stupňů neprovedl „detailní analýzu“ toho, co označil za nesprávný úřední
postup. Dále uvádí, že postup soudu při zajišťování důkazního materiálu od
orgánů státu, jež vědomě nespolupracovaly, nebyl dost důrazný, soudy při
provádění dokazování a následném vyvozování závěrů nepostupovaly v souladu s
judikaturou Ústavního soudu, když se nevypořádaly s tím, co žalobce v průběhu
řízení tvrdil a prokazoval a co vyšlo najevo, závěr soudu, že není dána
příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem státu,
není podle jeho názoru ničím podložen. Za jiné v úvahu přicházející vady řízení
označil porušení práva na spravedlivý proces, nepřezkoumatelnost rozsudku
odvolacího soudu a další. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo
vydáno dne 7. září 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §
241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam, a to nejen pro rozhodnutí konkrétní věci
(v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro řešení obdobných případů).
Námitky dovolatele, týkající se odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů,
důkazních návrhů žalobce, procesního postupu soudu apod. jsou dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je-li přípustnost dovolání
teprve zvažována [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka vady
řízení při provádění dokazování a zjišťování skutkového stavu věci právně
relevantní, pokud nejde o procesní otázku zásadně právně významnou. Dovolací
soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak
pouze je-li dovolání jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); vady samy o sobě
přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Zásadní právní význam rozhodnutí může
být založen skutečnostmi v rámci dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení, pokud na něm napadené rozhodnutí spočívá. Případná vada řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může založit
přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za
předpokladu, že znamená řešení takové právní otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Paušální námitky dovolatele, týkající se vedení řízení, žádný zásadní právní
význam nemají a ani v žádné z otázek jím předložených k přezkumu dovolací soud
neshledal otázku, jež by pro svůj judikatorní přesah činila rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významným.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o nedostatku příčinné souvislosti
mezi postupem orgánů státu a škodou, jež měla vzniknout právnímu předchůdci
žalobce. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v
řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vzniklá škoda na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se
nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku
skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována.
V daném případě šlo o otázku příčinné souvislosti mezi průtahy v některých
soudních řízeních a škodou, jež vznikla právnímu předchůdci žalobce na majetku,
vloženém do dceřiné společnosti, která ho přenechala za úplatu společnosti
RASTRA, jež s tímto majetkem hospodařila a neplatila ani nájemné za pronajatý
majetek.
Z hlediska existence příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti za škodu nestačí obecná úvaha či připuštění možnosti vzniku škody
v důsledku určitého jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost postavena
najisto. Příčinou škody může být jen taková skutečnost, bez níž by škodný
následek nevznikl, a podmínky vzniku odpovědnosti za škodu musejí být splněny
kumulativně. O odpovědnost státu za škodu se jedná, vznikla-li škoda následkem
nesprávného úředního postupu, tedy, je-li doloženo, že nebýt nesprávného
úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná
skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen
ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal.
Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody; příčinná souvislost
není dána tam, kde do děje vstoupila jiná skutečnost, která je pro vznik škody
rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá
věcný vztah k nesprávnosti úředního postupu.
Dle skutkových závěrů, jež nejsou předmětem dovolacího přezkumu, rozhodující
příčinou škody způsobené žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, byla jiná
skutečnost, než nesprávný úřední postup státních orgánů, neboť snížení hodnoty
majetku žalobce, resp. jeho právního předchůdce, bylo důsledkem špatného
hospodaření společnosti RASTRA s majetkem pronajatým od žalobce, resp. jeho
právního předchůdce, jež vyústilo v prohlášení konkurzu na majetek společnosti.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi postupem
orgánů státu a vznikem škody, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., který však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., a jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod
uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř. Ani zde tedy nejde o otázku, která by mohla být otázkou zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Ani otázka důkazního břemene předložená k posouzení dovolacímu soudu, není v
dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které
konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma,
to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také
vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen
stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti
stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně
určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto
skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka,
který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozhodnutí NS sp.
zn. 2 Cdon 257/97 uveřejněné v časopise Právní rozhledy, č. 2 roč. 2001,
rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 2727/99 uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí
NS ČR, C. H. BECK, pod č. C 528).
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na výsledek
dovolacího řízení podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř., neboť žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu