25 Cdo 125/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce R. Č., proti žalovaným 1/ Městu S., zastoupenému advokátkou, a 2/ N. K., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Příbrami pod sp. zn. 5 C 52/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2002, č. j. 27 Co 226/2002-169, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, která mu byla způsobena v srpnu 1991 nesprávným způsobem ošetření jeho úrazu ve zdravotnickém zařízení Okresního ústavu národního zdraví v P. a nedostatečným vyšetřením jeho zdravotního stavu a následnou nedostatečnou léčbou ve zdravotnickém zařízení Okresního ústavu národního zdraví v K., a to proti právním nástupcům obou uvedených ústavů.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13. 3. 2002, č. j. 5 C 52/2001-150, žalobu na zaplacení částky 296.000,- Kč s příslušenstvím proti oběma žalovaným
zamítl pro nedostatek jejich pasivní legitimace a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že Okresní úřad v P. rozhodnutím ze dne 10. 11. 1991 zrušil ke dni 31. 12. 1991 Okresní ústav národního zdraví v P. a rozhodnutím ze dne 12. 11. 1991 zřídil kromě jiného ke dni 1. 1. 1992 zdravotnické zařízení – Nemocnici s poliklinikou S. se sídlem v S. jako příspěvkovou organizaci. Podle delimitačního protokolu sepsaného dne 31. 12. 1991 mezi Okresním úřadem národního zdraví v P. a Nemocnicí s poliklinikou S.
a podle dodatků k rozhodnutí Okresního úřadu v P. ze dne 12. 11. 1991, vydaných Okresním úřadem v P. dne 1. 9. 1992 a dne 14. 8. 1995, byl na Nemocnici s poliklinikou S. převeden movitý a nemovitý majetek, který byl ve vlastnictví státu ke dni 31. 12. 1991 a byl vykázán v operativních evidencích ekonomického odboru; práva a závazky zrušeného Okresního ústavu národního zdraví však Okresní úřad v P. na Nemocnici s poliklinikou S. nepřevedl. Podle článku 5 rozhodnutí Okresního úřadu v P. ze dne 12.
11. 1991 se stanovení majetku a převod práv a závazků zdravotnického zařízení mělo provést na základě dohody, ta však realizována nebyla. Dne 3. 1. 1992 rozhodl Okresní úřad v P. o převodu zřizovatelského práva pro Nemocnici s poliklinikou S. a ke dni 1. 2. 1992 toto právo převedl do působnosti Městského úřadu v S. Svým usnesením ze dne 10. 12. 2001 zastupitelstvo Města S. ke dni 31. 12. 2001 příspěvkovou organizaci Městská nemocnice S. (dříve Nemocnice s poliklinikou S.) podle § 84 odst. 2 písm e) zákona č. 128/2000 Sb. zrušilo.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že prvý žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, protože zrušení Okresního ústavu národního zdraví je třeba posuzovat podle § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., podle kterého práva a závazky zrušené organizace přecházejí dnem zániku na zřizovatele, tedy na Okresní úřad v P. Ten však závazky na nově zřízenou Nemocnici s poliklinikou S. nepřevedl, a proto ani její právní nástupci nemohou být ve sporu pasivně legitimováni. Pokud jde o druhého žalovaného, soud prvního stupně zjistil, že rozhodnutím Okresního úřadu v K.
ze dne 4. 12. 1991 byl zrušen Okresní ústav národního zdraví K. a ke dni 1. 1. 1992 byla zřízena mj. Nemocnice s poliklinikou K., která se stala nástupnickou organizací OÚNZ K. Část majetku této nemocnice, a to včetně ortopedicko-úrazového oddělení bývalého okresního ústavu národního zdraví, ve kterém byl žalobce dne 12. 8. 1991 ošetřen, byla k 1. 10. 1995 podle privatizačních projektů vyjmuta a převedena na Fond národního majetku Č. r., který dne 1. 10. 1995 uzavřel s Všeobecnou poliklinikou K., spol.
s r. o. smlouvu o prodeji privatizovaného majetku, podle níž jí prodal zdravotnické zařízení Nemocnice s poliklinikou K. a na kupujícího přešla veškerá práva a závazky vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních. Na základě těchto zjištění soud dovodil, že ani druhý žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, a žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobce do všech výroků ve vztahu k prvému žalovanému a do výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k druhému žalovanému Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2002, č. j. 27 Co 226/2002-169, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k 1. žalované a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobcem a oběma žalovanými potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru o nedostatku pasivní legitimace prvého žalovaného.
Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že na daný skutkový stav je třeba aplikovat ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a obcí v ČR (rozpočtová pravidla), neboť OÚNZ P. byl k 31. 12. 1991 zrušen a jeho práva a závazky přešla dnem zániku na jeho zřizovatele, tj. na Okresní úřad v P., který je na právní předchůdce 1. žalovaného ani později nepřevedl. Námitku žalobce, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, když se nemohl pro náhlou překážku k jednání dostavit a pokoušel se marně telefonicky omluvit a požádat soud o odročení jednání, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť soud prvního stupně postupoval správně, a navíc ani případné telefonické podání není způsobilým druhem podání ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 o.
s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mu postupem soudu prvního stupně, který ve věci jednal v jeho nepřítomnosti, nebyla odňata možnost jednat před soudem. Namítá, že se nemohl telefonicky omluvit z jednání a požádat o jeho odročení z toho důvodu, že na soudu nikdo po dobu půl hodiny nezvedal telefon. Dovozuje, že soud by nebyl povinen k telefonickému podání přihlížet jen v případě, že na tento fakt osobu činící podání upozornil, avšak pokud by soud telefonické podání přijal nebo dal účastníkovi najevo, že z něj bude v řízení vycházet, nemůže telefonické podání bez dalšího pominout.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v názoru odvolacího soudu, že pokud nebyla realizována dohoda o stanovení majetku a převodu práv a závazků na prvního žalovaného podle článku 5) rozhodnutí Okresního úřadu v P. ze dne 12. 11. 1991, závazky zrušeného OÚNZ nepřešly na prvního žalovaného, nýbrž na jeho zřizovatele, tedy na Okresní úřad v P. Dovolatel namítá, že za dohodu podle článku 5) rozhodnutí Okresního úřadu v P. o zřízení zdravotnického zařízení ze dne 12. 11. 1991 je třeba považovat delimitační protokol ze dne 31. 12. 1991, který je svým obsahem dohodou mezi zanikajícím OÚNZ P. a nově vzniklými organizacemi o převodu majetku. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že je nutno aplikovat § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., protože dle názoru dovolatele nedošlo ke zrušení OÚNZ P. a ke vzniku nových příspěvkových organizací, ale k faktickému rozdělení původního OÚNZ P. na nástupnické právní subjekty s převodem práv a závazků. Právní posouzení aplikace ust. § 31, a to především vzájemného vztahu odst. 3 a 4, zákona č. 576/1990 Sb. na daný skutkový stav má dle dovolatele po právní stránce zásadní význam a dovolatel z něj dovozuje přípustnost svého dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dále namítá, že odvolací soud pochybil, když potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení, protože neposoudil všechny okolnosti v dané věci a nevzal v úvahu důvody zvláštního zřetele hodné podle § 150 o .s. ř. Navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu za bezchybný a že podle jeho názoru není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. První žalovaný proto navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení § 31 zákona č. 576/1990 Sb., a to zejména odst. 3 a 4.
Podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky Č. r. a obcí v Č. r. (rozpočtová pravidla republiky) k rozdělení, sloučení případně splynutí rozpočtové nebo příspěvkové organizace dochází dnem určeným zřizovatelem v rozhodnutí, v němž též určí, v jakém rozsahu přecházejí práva a závazky na nové, popřípadě přejímající organizace.
Podle odstavce 4 tohoto ustanovení rozpočtové nebo příspěvkové organizace zanikají, mimo případy uvedené v odstavci 3, též zrušením. V tomto případě zanikají dnem uvedeným v rozhodnutí o zrušení. Práva a závazky zrušené organizace přecházejí dnem zániku na zřizovatele.
V řízení bylo zjištěno, že rozhodnutím Okresního úřadu v P. ze dne 10. 11. 1991 byl OÚNZ P. zrušen ke dni 31. 12. 1991. S účinností ke dni 1. 1. 1992 byla rozhodnutím Okresního úřadu v P. ze dne 12. 11. 1991 zřízena Nemocnice s poliklinikou S. s tím, že dle bodu 5. tohoto rozhodnutí se stanovení majetku a převod práv a závazků zdravotnického zařízení provede na základě dohody o převodu, která bude realizována do 1. 4. 1992. V návaznosti na tento bod citovaného rozhodnutí byl dne 1. 9. 1992 vydán Okresním úřadem v P. dodatek k tomuto rozhodnutí, dle kterého se Nemocnici s poliklinikou S. předává do práva hospodaření veškerý movitý a nemovitý majetek, který byl ve vlastnictví čsl. státu ke dni 31. 12. 1991 a ke dni vzniku Nemocnice s poliklinikou S. (1. 1. 1992) byl vykázán v operativních evidencích ekonomického odboru.
Protože OÚNZ P. zanikl k 31. 12. 1991 zrušením ve smyslu ust. § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., přešla jeho práva a závazky na zřizovatele (Okresní úřad v P.), jak správně dovodil soud prvního stupně i odvolací soud, jimž nelze v tomto směru vytýkat, že by zaměnily tento způsob zániku organizace a důsledky z toho plynoucí s ustanovením § 31 odst. 3 uvedeného zákona. Jelikož Nemocnice s poliklinikou S. byla zřízena rozhodnutím Okresního úřadu v P. jako nový právní subjekt, nestala se nástupnickou organizací OÚNZ P. a ke dni zrušení OÚNZ P. se stal nositelem jeho závazků Okresní úřad v P., a to přímo ze zákona (ex lege).
Delimitačním protokolem pak nemohlo dojít k převodu práv (a případně i závazků, jak tvrdí dovolatel) z OÚNZ P. na Nemocnici s poliklinikou S. V delimitačním protokolu sepsaném dne 31. 12. 1991 mezi OÚNZ P. a Nemocnicí s poliklinikou S. bylo stanoveno, že delimitace zahrnuje převod všech finančních, materiálových a osobních vybavení potřebných k plnění úkolů nově vzniklého právního subjektu, tj. Nemocnice s poliklinikou S. Jednak předtím, než byla Nemocnice s poliklinikou S. zřízena, práva a závazky OÚNZ P. již přešly na jeho zřizovatele, a jednak delimitační protokol není rozhodnutím zřizovatele o vymezení majetku či o právech a závazcích nově zřizované organizace; ostatně delimitační protokoly slouží zásadně jen k identifikaci a sumarizaci majetku již vymezeného.
Z uvedeného vyplývá, že předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku není proto podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelem namítané procesní pochybení soudu prvního stupně (nevydání usnesení podle § 107 o. s. ř. a jednání v nepřítomnosti žalobce) také přípustnost dovolání nezakládají, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a k vadám uvedeným v § 229 odst. 3 o. s. ř. lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady prvního žalovaného na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání nelze vzhledem k obsahu vyjádření považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu