25 Cdo 1262/2024-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) J. N., b) E. N., a c) K. N., všichni zastoupení JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: Středočeský kraj, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, IČO 70891095, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o zaplacení 249 480 Kč s příslušenstvím a 240 510 Kč s příslušenstvím žalobkyni c), 4 822,50 Kč s příslušenstvím a 20 448 Kč s příslušenstvím žalobcům společně a nerozdílně, a 6 122,60 Kč s příslušenstvím a 6 122,60 Kč s příslušenstvím žalobkyni a), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 101/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 36 Co 214/2023-274, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni c) náklady dovolacího řízení ve výši 11 229 Kč k rukám zástupce žalobců do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům a) a b) náklady dovolacího řízení ve výši 4 506 Kč k rukám zástupce žalobců do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. 2. 2023, č. j. 24 C 101/2021-217, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni c) 96 730 Kč s příslušenstvím a 99 720 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu žalobkyně c) co do 143 780 Kč s příslušenstvím a 149 760 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalovanému zaplatit žalobcům a) a b) 20 448 Kč s příslušenstvím a 4 822,50 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu o 20 448 Kč s příslušenstvím a 4 822,50 Kč s příslušenstvím ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovaným (výrok IV), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) 6 122,60 Kč s příslušenstvím a 6 122,60 Kč s příslušenstvím (výrok V), zamítl žalobu ohledně části příslušenství z částek 6 122,60 Kč a 6 122,60 Kč (výrok VI), uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek (výrok VII), rozhodl, že mezi žalobkyní c) a žalovaným a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII) a uložil žalovanému a vedlejšímu účastníku nahradit žalobcům a) a b) náklady řízení ve výši 112 569 Kč (výrok IX).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 36 Co 214/2023-274, potvrdil výroky I a III rozsudku obvodního soudu (výrok I), změnil výrok II rozsudku obvodního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni c) 164 190 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku jej potvrdil (výrok II), změnil výrok V rozsudku obvodního soudu tak, že žalobu žalobkyně a) o zaplacení 12 245,20 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III), uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek (výrok IV), uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi nahradit společně a nerozdílně žalobkyni c) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 151 675,92 Kč (výrok V) a uložil žalovanému a vedlejšímu účastníku nahradit společně a nerozdílně žalobcům a) a b) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 98 376 Kč (výrok VI).
3. Žalobkyně c) se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala náhrady nákladů na péči o její osobu za období od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 a od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020. Nárok je odůvodněn nezbytností péče s ohledem na špatný zdravotní stav žalobkyně c) způsobený poškozením mozku při porodu v roce 1991 vedeném v nemocnici, jejímž zřizovatelem je žalovaný. Žalobkyně c) trpí trvalou duševní poruchou – středně těžkou až těžkou mentální retardací na bázi dětské mozkové obrny a není schopna samostatného života. Podle žalobkyně c) je nutno o ni pečovat v rozsahu 20 hodin denně, tj. za to které předmětné pololetí celkem 184 dní, při nákladech péče 130 Kč/hod., celkem 478 400 Kč, od čehož žalobkyně c) odečetla obdržený příspěvek na péči (6 x 19 200 Kč za to které pololetí) a částku odpovídající pobytu žalobkyně c) ve stacionáři. Žalovaný jí v průběhu řízení dobrovolně část požadované náhrady zaplatil, když vycházel z toho, že žalobkyně c) vyžaduje péči v rozsahu 10 hodin denně při nákladech péče 110 Kč/ hod., takže po částečném zpětvzetí žaloby zůstala předmětem řízení částka 240 510 Kč za druhé pololetí roku 2019 a 249 480 Kč za druhé pololetí roku 2020.
4. Dále se žalobci domáhali (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částek 4 822,50 Kč a 20 448 Kč jako náhrady hotových výdajů vynaložených na péči o žalobkyni c). Konečně se žalobkyně a) domáhala zaplacení částek 6 122,60 Kč s příslušenstvím a 6 122,60 Kč jako nákladů na zastoupení žalobkyně c) advokátem v řízení o udělení souhlasu soudu s podáním žaloby v této věci.
5. Odvolací soud vyšel z následujícího závěru o skutkovém stavu. Zdravotní stav žalobkyně c), který je důsledkem chybného léčebného postupu, i v předmětném období vyžadoval dohled a pomoc třetí osoby prakticky ve všech zcela základních činnostech sebeobsluhy (hygiena, dopomoc při oblékání, stravování, doprovod k lékařům), jakož i pomoc ve všech činnostech souvisejících s péčí o domácnost (nákupy, úklid, praní, žehlení). Tato péče mimo pomoc v oblasti hygieny, oblékání a asistence při jídle a výchovné práci rovněž zahrnuje dopravu k lékařům, terapeutům a do stacionáře, kde žalobkyně c) pobývá čtyři pracovní dny v týdnu asi od osmi až devíti hodin do čtrnácti hodin. Dále zahrnuje i čas trávený žalobkyní c) s rodinou, procházky či pobyt na zahradě, i dohled v noci, neboť žalobkyně c) v bdělém stavu potřebuje v zásadě neustálý dohled a v noci mívá občas záchvaty. Péče je žalobkyni c) poskytována rodiči [žalobci a) a b)], zejména matkou, a to ve dnech, kdy je žalobkyně c) část dne ve stacionáři, v rozsahu v průměru 15,5 hodiny denně (včetně cesty), a ve dnech, kdy ve stacionáři není, pak v průměru 16,25 hodin denně. Odvolací soud podrobně popsal, jaké konkrétní úkony péče o žalobkyni c) tvoří uvedený celkový rozsah péče a jaký je časový rozsah toho kterého úkonu. Cena, kterou si za odpovídající pečovatelské úkony účtovaly v rozhodné době v daném místě profesionální pečovatelské služby, činí v souladu s předloženými ceníky obvykle 130 Kč/hod.
6. Dále vyšel odvolací soud z toho, že hotové výdaje žalobců a) a b) na péči o žalobkyni c) v rozsahu požadovaných částek 20 488 Kč za druhé pololetí roku 2019 a 4 822,50 Kč za druhé pololetí roku 2020 byly vynaloženy, a byly vynaloženy i požadované náklady na zastoupení žalobkyně c) v řízení o udělení souhlasu soudu s podáním žaloby v této věci.
7. Po právní stránce odvolací soud posoudil věc podle právní úpravy účinné v době porušení povinnosti, tedy podle § 449 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. Žalovaný odpovídá za škodu na zdraví, která žalobkyni c) vznikla. V rámci náhrady této škody je povinen nahradit i náklady na péči o nesamostatnou žalobkyni c). Výše uvedený rozsah péče odpovídá úkonům osobní asistence ve smyslu § 5 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. Pro účely výpočtu náhrady odvolací soud „zprůměroval“ zjištěný rozsah péče o žalobkyni c) ve dnech, kdy navštěvuje stacionář, a ve dnech, kdy jej nenavštěvuje, a vyšel z toho, že odpovídající je náhrada za 16 hodin péče o žalobkyni c) denně. Adekvátní náhrada za tuto péči odpovídá ceně, kterou si za odpovídající pečovatelské úkony účtovaly v rozhodné době v daném místě profesionální pečovatelské služby. Při stanovení výše náhrady pak odvolací soud odečetl vyplácený příspěvek na péči. Odvolací soud proto žalobě ve vztahu k žalobkyni c) vyhověl v rozsahu odpovídajícím výše popsané časové náročnosti a ceně péče, s přihlédnutím k tomu, co již bylo žalobkyni c) plněno před rozhodnutím soudu.
8. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že je důvodný požadavek na náhradu prokázaných hotových výdajů na péči o žalobkyni c), přičemž ve shodě s obvodním soudem považoval žalobce a) a b) za aktivně legitimované k uplatnění tohoto nároku. Naopak ve vztahu k požadovaným nákladům zastoupení žalobkyně c) odvolací soud neshledal aktivní legitimaci žalobkyně a) ani příčinnou souvislost mezi škodním jednáním a vznikem těchto nákladů.
9. Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle žalovaného je napadený rozsudek v rozporu s právními závěry uvedenými v bodu 16 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021. Odvolací soud nesprávně přiznal náhradu i za takové úkony péče o žalobkyni, které plně pokrývá zákonný příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. Nelze tedy posuzovat jako škodu úkony definované v § 9 odst. 1 cit. zákona a příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. Škoda nemůže vzniknout u základních životních potřeb definovaných v § 7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., protože jsou hrazeny příspěvkem na péči. Odvolací soud rovněž při stanovení výše náhrady nerespektoval omezující ustanovení vyhlášky č. 505/2006 Sb., podle jejíhož § 6 odst. 2 se částka úhrady za jednu hodinu péče přiznává podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů tam vymezených; netrvá-li jejich zajištění celou hodinu, má být úhrada poměrně krácena. Úhrada ve výši 130 Kč/hod. přitom nenáleží za zajištění stravy, dovoz a donášku jídla, velký nákup, nákup ošacení a vybavení domácnosti, praní a žehlení a drobné opravy prádla, doprovod na procházku, dohled při hraní, sledování televize, čas s rodinou, dohled nad spánkem apod. Odvolací soud dále nesprávně přiznal náhradu za „dopolední program, procházku, nákup, podávání svačiny či oběda, hraní, vaření, malování, cvičení, čtení a jiné aktivizační činnosti, pobyt na zahradě, čas s rodinou u TV, dohled v noci“, za něž uvedená vyhláška nepřiznává žádnou odměnu. U těchto činností, pokud jsou provozovány dopoledne a odpoledne, lze zajistit i terénní sociální péči v místě. Odvolací soud nesprávně posoudil tyto činnosti, za něž vyhláška nepřiznává odměnu, jako péči přesahující rodinnou solidaritu. Odvolací soud také přiznal stejnou náhradu za dny, kdy je žalobkyně c) několik hodin ve stacionáři, jako za dny, kdy tam není, s tím, že matka žalobkyně c) se může v tomto čase věnovat domácím pracím, avšak to jsou podle žalovaného práce vykonávané ve prospěch celé rodiny, nikoli tedy péče o poškozenou.
10. Žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že žalobkyně c) v bdělém stavu potřebuje v zásadě neustálý dohled; tento závěr považoval za závěr právní, a měl za to, že je nesprávný. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud vyšel při hodnocení zdravotního stavu žalobkyně c) pouze z tvrzení matky žalobkyně c), která je vůči ní osobou blízkou a má zájem na výsledku řízení. K tomu žalovaný obsáhle citoval z výpovědi svědkyň Z. Ch. a K. Měl za to, že z uvedených výpovědí nevyplývá, že by se zdravotní stav žalobkyně c) jakkoli zhoršil od předchozích soudních rozhodnutí o péči o žalobkyni; přesto odvolací soud navýšil náhradu oproti uvedeným rozhodnutím o 60 %.
11. Dále měl žalovaný výhrady proti odvolacím soudem zjištěné ceně za jednotlivé úkony péče, která je podle žalovaného neadekvátně vysoká. Odvolací soud se podle žalovaného odchýlil od svých rozhodnutí ve věcech 36 Co 248/2022, 11 Co 268/2022 a 25 Co 352/2016, v nichž za adekvátní výši hodinové odměny považoval částky 95 Kč, resp. 100 Kč za hodinu; tím je rozhodnutí odvolacího soudu také překvapivé. Cena stanovená vyhláškou č. 505/2006 Sb. je cenou maximální, tedy nepřekročitelnou, a je podmíněna vzděláním poskytovatele daných služeb, které žalobci nemají. Stanovením výše náhrady na 130 Kč/hod. bez řádného odůvodnění se tak odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021.
12. K náhradě hotových výdajů na péči o žalobkyni c) žalovaný namítal, že nebylo řádně prokázáno jejich uhrazení, neboť faktury, které byly k důkazu předloženy, nejsou doklady o zaplacení.
13. Dále žalovaný namítal, že obvodní soud přihlédl k některým tvrzením žalobců v rozporu s koncentrací řízení, nicméně neuvedl v dovolání, o která tvrzení mělo jít; odvolací soud pak měl odvolací námitku žalovaného v tomto směru ignorovat.
14. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu buď změnil v příslušné části výroku I a ve výroku II tak, že žaloba bude zamítnuta co do částek 96 730 Kč s příslušenstvím a 99 720 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni c), a co do částek 20 448 Kč a 4 822,50 Kč ve vztahu k žalobcům a) a b), a výrok II rozsudku okresního soudu bude potvrzen, a žalovanému a vedlejšímu účastníkovi bude přiznána náhrada nákladů řízení, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. Žalobci se k dovolání vyjádřili tak, že náročnost péče o žalobkyni c) se v čase vyvíjí, v souladu s jejím věkem, hmotností a dalšími okolnostmi. Odvolací soud při hodnocení rozsahu a náročnosti péče správně vyšel z výslechu matky žalobkyně, která převážně péči žalobkyni poskytuje. Bylo nepochybně prokázáno, že žalobkyně potřebuje péči v době, kdy je v bdělém stavu, prakticky neustále, neboť není schopna chápat své počínání a dbát o svou bezpečnost. To je podstatný rozdíl oproti poškozené ve věci Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19, která je sice postižena paraplegií, avšak nemá žádné mentální omezení. Co se týče zjištěné obvyklé ceny péče v částce 130 Kč/hod., pak žalovaný proti této částce nic nenamítal v době, kdy byla potřeba péče o žalobkyni v rozsahu 10 hodin denně. Tato částka odpovídá i § 5 vyhlášky č. 505/2006 Sb. v relevantním znění, i tomu, že po takřka 30 letech péče o žalobkyni je kvalita péče ze strany rodičů žalobkyně na úrovni péče profesionální. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/2014. Žalobci navrhli odmítnutí dovolání.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky sepisu dovolání zaměstnancem žalovaného s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), má všechny zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není však přípustné.
17. Dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku obvodního soudu [náhrada hotových výdajů na péči o žalobkyni c) ve výši 20 448 Kč a 4 822,50 Kč, jež byla přiznána žalobcům a) a b)], není přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť uvedeným výrokem bylo rozhodnuto o částkách nižších než 50 000 Kč. Dovolání se ve vztahu k nim týká právních otázek, jejichž řešení není společné těmto nárokům a nárokům žalobkyně c), o nichž bylo rozhodnuto obvodním soudem ve výrocích I a II jeho rozsudku (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného) – k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, odstavce 64 a následující.
18. Pokud žalovaný namítal, že obvodní soud přihlédl k některým tvrzením žalobců v rozporu s koncentrací řízení, pak touto námitkou žalovaný uplatnil vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě ovšem může Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, pokud je dovolání jinak (z jiného důvodu) přípustné – viz § 242 odst. 3 o. s. ř.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Nejvyšší soud předesílá, že jako instance pouze přezkumná, a nikoliv nalézací není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a vychází tak ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Takovými skutkovými závěry jsou jednak závěr, že žalobkyně vyžaduje v zásadě po celou dobu, kdy je v bdělém stavu, dozor jiné osoby, a dále závěr o tom, že cena, kterou si za odpovídající pečovatelské úkony účtovaly v rozhodné době v daném místě profesionální pečovatelské služby, činí 130 Kč/hod. Uvedená skutková zjištění jsou výsledkem hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, do něhož není dovolací soud oprávněn zasahovat (s výjimkou extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, který ovšem žalovaný v dovolání netvrdí a ani se ze spisu nepodává).
21. Po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, uveřejněným pod číslem 48/2022 Sb. rozh. obč., dále jen „R 48/2022“, neboť při stanovení výše náhrady podle § 449 odst. 1 obč. zák. vychází z podrobného zjištění rozsahu a časové náročnosti osobní péče rodičů o nesoběstačnou žalobkyni c) a zohledňuje jednotlivé potřebné pečovatelské úkony, jejich časový rozsah i ceny, které za takovou činnost v rozhodném období účtovaly profesionální pečovatelské služby. Naopak žalovaným vytýkaná okolnost, že odvolací soud přiznal náhradu i za takové úkony péče o žalobkyni c), které plně pokrývá zákonný příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., a proto nelze posuzovat jako škodu úkony definované v § 9 odst. 1 cit. zákona a v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., není žádným pochybením, protože takový žalovaným zastávaný právní názor nemá v uvedeném rozsudku R 48/2022 ani v zákoně žádnou oporu. Pokud v odstavci 16 rozsudku R 48/2022 Nejvyšší soud uvedl, že „za rozhodující je třeba pokládat škálu pečovatelských úkonů, jejichž prostřednictvím je žalobkyni poskytována její rodinou péče přesahující rámec běžné rodinné solidarity, časová náročnost těchto úkonů a úplata, která by za ně byla patrně účtována pečovatelskými službami v souladu s vyhláškou č. 505/2006 Sb. a kterou nepokrývá účelově poskytovaný příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb.,“ pak tomu je třeba rozumět tak, že povinnost k náhradě škody vzniká v rozsahu rozdílu mezi vyčíslením náhrady stanovené podle pečovatelských úkonů, jejich časové náročnosti a obvyklé úplaty za ně na straně jedné, a příspěvkem na péči přiznaným poškozenému na straně druhé. Odvolací soud pak z této úvahy vycházel, resp. ji zohlednila sama žalobkyně již při vyčíslení náhrady požadované po žalovaném.
22. Nepřípadná je i výtka, že odvolací soud nepřiznával náhradu za péči podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů péče o žalobkyni ve smyslu § 6 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb. (stejná zásada je obsažena i v § 5 odst. 2 citované vyhlášky). Odvolací soud podrobně uvedl, jaký časový rozsah vyžadovaly ty které úkony péče o žalobkyni (viz odstavce 35 a 39 rozsudku odvolacího soudu), z nichž mnohé byly zjištěny v rozsahu menším než jedna hodina (typicky 0,5 hodiny, v některých případech i 0,25 nebo 0,75 hodiny). Časový rozsah a potřebnost toho kterého úkonu přitom závisí na individuálních okolnostech případu (zejména druhu a stupni zdravotních obtíží poškozeného), a jedná se proto o skutková zjištění, která, jak je uvedeno shora, nepodléhají dovolacímu přezkumu.
23. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil ani v tom směru, pokud považoval zjištěnou cenu, kterou si za odpovídající pečovatelské úkony účtovaly v rozhodné době v daném místě profesionální pečovatelské služby, ve výši 130 Kč/hod., za odpovídající základ pro stanovení náhrady žalobkyni c) – k tomu viz bod 15 odůvodnění R 48/2022. Pokud žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že se takto stanovenou výší náhrady žalobkyni c) odchýlil od jiných svých rozhodnutí o této otázce, pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že poukazem na takové odchýlení (byť by mělo být ve smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, řádně odůvodněno) žalovaný nevymezil řádně přípustnost dovolání, neboť z hlediska § 237 o. s. ř. je takové odchýlení irelevantní (podstatné je pouze odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu).
24. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil ani tehdy, pokud žalobkyni přiznal náhradu ve výši 130 Kč/hod. i za ty úkony péče o žalobkyni, které nejsou výslovně uvedeny v ustanovení § 5 a § 6 vyhl. č. 505/2006 Sb., resp. za něž je podle uvedených ustanovení stanovena maximální výše úhrady jiným způsobem než částkou za hodinu. Jak vyplývá z R 48/2022, náhrada za péči poskytovanou poškozenému rodinným příslušníkem je soudem stanovována podle § 136 o. s. ř., tedy úvahou soudu, pro niž je vyhláška č. 505/2006 Sb. i zákon č. 108/2006 Sb. pouhým východiskem a jejímž podkladem je rámcové zjištění úkonů ve smyslu výčtu ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., jejich časové náročnosti a ceny; jinak vyjádřeno, lze vyjít z předpokládaného přibližného obsahu eventuální smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem služby ve smyslu § 75 zák. č. 108/2006 Sb.
25. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v usnesení, kterým se dovolání odmítá, nemusí odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu