25 Cdo 1264/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobkyně zdravotní pojišťovny ČR, zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Č.
k. p., zastoupené Č. p. a. s., a 2) P. C., o 217.330,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 11/2000, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne
15. ledna 2002, č. j. 40 Co 1010/2000-40, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15.
ledna 2002, č. j. 40 Co 1010/2000-40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaných
zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že pravomocným trestním příkazem
Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 6. 1997, č. j. 1 T 73/97-118, byl
žalovaný 2) odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku
nepodmíněně a k zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let pro
trestné činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona a
neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona, jichž se dopustil tím, že dne 16.
6. 1996 kolem druhé hodiny ranní na silnici č. II/369 mezi obcemi B. a R., po
předchozím požití alkoholických nápojů, jako řidič motorového vozidla Citroën
BX, SPZ …, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, nevěnoval se plně
řízení a situaci v silničním provozu a ve svém jízdním pruhu přejel chodce D.
M. ležícího na vozovce (podélně s její osou), kterého zachytil podvozkovou
částí mezi levými a pravými koly vozidla a který při střetu utrpěl četná těžká
zranění, jenž si vyžádala léčení s hospitalizací v nemocnici do konce roku
1997. V době střetu měl žalovaný 2) nejméně 0,92 g/kg alkoholu v krvi a z místa
nehody ujel, aniž by přejetému chodci poskytl potřebnou pomoc, ač tak mohl
učinit bez nebezpečí pro sebe nebo pro jiného. Léčba zraněného D. M. si v době
od 16. 6. 1996 do konce roku 1997 vyžádala náklady ve výši 437.993,- Kč, které
příslušným zdravotnickým zařízením proplatila žalobkyně, jíž žalovaná 1) mimo
soudní řízení uhradila z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
žalovaným 2) částku 217.331,- Kč (tj. 50 %) s odkazem na spoluzavinění
poškozeného D. M. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 2) odpovídá za škodu
podle § 420a obč. zák., přičemž i s přihlédnutím ke znaleckému posudku Ing. I.
K., znalce v oboru doprava, ekonomika, strojírenství, autoopravárenství,
odvětví mechanizmus silničních dopravních nehod, vypracovanému v trestním
řízení, je zřejmé, že jako řidič vozidla měl možnost při pozorné jízdě
rozpoznat ležícího chodce na silnici a zabránit úhybným manévrem jeho přejetí;
mohl tedy odvrátit nehodu a zároveň musel zaregistrovat, že ke střetu vozidla s
chodcem došlo. Žalovaný 2) porušil pravidla silničního provozu, konkrétně
ustanovení § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) vyhlášky č. 99/1989 Sb.,
o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu).
Na vzniku škody se však ve smyslu ustanovení § 441 obč. zák. podílel i
poškozený D. M. tím, že pod vlivem alkoholu (1,89 g/kg těsně po nehodě) ležel v
pravém jízdním pruhu komunikace (ve směru jízdy vozidla) a vytvářel tak řidičům
jedoucím po silnici neočekávanou překážku - střetu s vozidlem mohl předejít
pohybem na okraji silnice (při levém okraji vozovky) - a porušil tím ustanovení
§ 54 odst. 1 citované vyhlášky). „Vzhledem k významu porušené povinnosti“
dospěl soud k závěru, že na straně žalovaného 2) jako řidiče osobního
automobilu, který měl více možností zabránit střetu vozidla s chodcem a porušil
více povinností, je dána odpovědnost v rozsahu 75 %, zatímco poškozený D. M. se
na dané dopravní nehodě podílel v rozsahu 25 %.
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 15. 1. 2002, č. j. 40 Co 1010/2000-40, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 108.665,- Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu ohledně
částky 108.655,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a doplnil jeho
argumentaci k otázce aktivní legitimace žalobkyně o závěr, že její právo na
náhradu nákladů, které uhradila za léčení poškozeného D. M. (svého pojištěnce),
se opírá o přechod práva z poškozeného na žalobkyni podle speciálního právního
předpisu, a to zákona č. 550/1991 Sb., a od 1. 4. 1997 zákona č. 48/1997 Sb.
Věcná pasivní legitimace žalovaných je dána ustanovením § 9 odst. 2 vyhlášky č.
492/1991 Sb., odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu pak ustanovením § 420
odst. 1 obč. zák. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že míru spoluzavinění poškozeného lze vyjádřit rovným dílem. Žalovaný
2) jako řidič porušil povinnost věnovat se plně řízení vozidla a sledovat
situaci v silničním provozu, nepožívat alkoholický nápoj během jízdy a neřídit
vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje [§ 5 odst. 1 písm. b),
odst. 2 písm. a), b) vyhlášky č. 99/1989 Sb.] a poškozený D. M. porušil nejen
ustanovení § 54 odst. 1 této vyhlášky, podle nějž tam, kde není chodník nebo je
neschůdný, chodí se po levé krajnici, a kde není krajnice nebo je-li neschůdná,
chodí se co nejblíže při levém okraji vozovky, ale také ustanovení § 3 odst. 1
vyhlášky, které účastníkům silničního provozu stanoví povinnost chovat se
ukázněně a ohleduplně, aby neohrozili bezpečnost a plynulost silničního
provozu. Z obsahu citované vyhlášky podle odvolacího soudu vyplývá, že práva a
povinnosti účastníků silničního provozu, tedy jak řidiče, tak i chodce, jsou
stanoveny ve stejném rozsahu. Odvolací soud proto posoudil míru spoluzavinění
poškozeného D. M. podle ustanovení § 441 obč. zák. v rozsahu 50 % ve vztahu k
vzniklé škodě, což mělo za následek změnu rozsudku soudu prvního stupně a
zamítnutí žaloby.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. [správně § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000] tím, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky je i v případě aplikace
ustanovení § 441 obč. zák. nutno přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že
žalovaný 2) jako řidič motorového vozidla měl více možností zabránit střetu
vozidla s chodcem, když navíc porušil více povinností ukládaných zákonem než
poškozený chodec; závěr odvolacího soudu, že práva a povinnosti účastníků
silničního provozu (tedy jak řidiče, tak i chodce) jsou stanoveny ve stejném
rozsahu, není podložen žádným právním předpisem. Dovolatelka má však především
za to, že při aplikaci zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění,
který je speciálním zákonem ve vztahu k občanskému zákoníku, vůbec ustanovení §
441 obč. zák. o spoluzavinění poškozeného použít nelze. Žalobkyně zaplatila za
poškozeného účastníka dopravní nehody náklady spojené s jeho léčením a má jako
příslušná zdravotní pojišťovna, která vynaložila náklady na péči hrazenou ze
zdravotního pojištění v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetích osob
vůči osobám zúčastněným na zdravotním pojištění, právo na náhradu škody,
přičemž ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. neobsahuje žádné
ustanovení ohledně zavinění nebo spoluzavinění poškozeného. Vzhledem k tomu, že
škoda vznikla při dopravní nehodě, plní místo škůdce žalovaná 1) podle vyhlášky
č. 492/1991 Sb. (od 1. 1. 2000 nahrazené vyhláškou č. 205/1999 Sb) a možnost
škodu neuhradit jí dává pouze ustanovení § 5 písm. e) této vyhlášky v případě
nákladů léčebné péče vynaložených z důvodu škody na zdraví způsobené provozem
motorového vozidla, jestliže nebyla zjištěna osoba odpovědná za způsobenou
škodu nebo tyto náklady nehradí řidiči motorového vozidla, jehož provozem byla
škoda způsobena; o žádný z těchto případů však v projednávané věci nejde.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., je opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], které
žalobkyně uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud
věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 20a odst. 1 věty první zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném
zdravotním pojištění, ve znění zákonů č. 592/1992 Sb., 10/1993 Sb., 15/1993
Sb., 161/1993 Sb., 161/1993 Sb., 324/1993 Sb., 241/1994 Sb., 59/1995 Sb.,
160/1995 Sb., 149/1996 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 206/1996 Sb. (tj. ve
znění účinném před 1. 4. 1997 - v době, kdy došlo k úrazu a části léčení
poškozeného), příslušná zdravotní pojišťovna má právo na náhradu škody vůči
třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči plně nebo částečně hrazenou
zdravotním pojištěním v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči
osobám účastným zdravotního pojištění.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění, účinného od 1. 4. 1997 (tj. v době, kdy bylo dokončeno
léčení poškozeného), příslušná zdravotní pojišťovna má právo na náhradu škody
vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního
pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám
účastným zdravotního pojištění.
Podle úpravy vyplývající z obou citovaných předpisů se zdravotní péče osobám
účastným zdravotního pojištění poskytuje zásadně bezplatně a pojištěný
zdravotnickému zařízení platí pouze za ty zákonem vymezené výkony, které jsou
poskytovány za plnou nebo částečnou úhradu. Za výkony zdravotní péče
poskytované bez přímé finanční úhrady získává zdravotnické zařízení
odpovídající úhradu od zdravotní pojišťovny, jejímž je pojištěncem a který na
výdaje zdravotního pojištění přispívá platbami pojistného (zákon č. 592/1992
Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění předpisů
pozdějších). Ustanovení § 20a odst. 1 věty první zákona č. 550/1991 Sb. a § 55
odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb. upravují právo zdravotní pojišťovny
požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození
na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení.
Jde o právo na náhradu škody, vyplývající ze speciálního předpisu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97,
publikovaný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).
Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny podle těchto
ustanovení je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči
o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního
jednání třetí osoby proti němu. Je třeba vycházet z toho, že povinnost
zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu zdravotnickému zařízení náklady
péče poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti (srov. §
13 zákona č. 550/1991 Sb. a § 17 zákona č. 48/1997 Sb.), která existuje bez
ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta,
zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného
zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby nebo následkem jiné události.
Ustanovení § 20a odst. 1 věty první zákona č. 550/1991 Sb. § 55 odst. 1 věty
první zákona č. 48/1997 Sb., která jsou ve vztahu k ustanovením občanského
zákoníku o náhradě škody speciální normou, zakládají zdravotní pojišťovně
specifické právo požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady vynaložené
na péči hrazenou zdravotním pojištěním, které vznikly v důsledku jejich
zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění.
Na náhradu nákladů na zdravotní péči, které byly sice vynaloženy zdravotní
pojišťovnou na péči o jejího pojištěnce, avšak nebyly zapříčiněny jednáním
třetí osoby ve smyslu ustanovení § 20a odst. 1 věty první zákona č. 550/1991
Sb. (§ 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb.), však zdravotní pojišťovna
nárok nemá, neboť s takovou skutečností zákon její nárok vůči třetím osobám
nespojuje. Znamená to, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu,
v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady
vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání.
V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popř. v
jakém byl způsoben spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle § 20a
odst. 1 věty první zákona č. 550/1991 Sb. (§ 55 odst. 1 věty první zákona č.
48/1997 Sb.) zdravotní pojišťovně neodpovídá, neboť zde není dána příčinná
souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby.
Z uvedeného vyplývá, že i u nároku zdravotní pojišťovny proti třetím osobám na
náhradu nákladů vynaložených na léčení jejího pojištěnce podle § 20a odst. 1
věty první zákona č. 550/1991 Sb. (§ 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997
Sb.) je třeba zkoumat spoluzavinění pojištěnce, neboť v rozsahu, v jakém
příčinou vynaložených nákladů na léčení bylo jeho spoluzavinění, není dána
příčinná souvislost vzniku těchto nákladů se zaviněným protiprávním jednáním
třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1113/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 25, pod C 1821). V
tomto směru je tedy právní názor odvolacího soudu správný.
Odvolací soud svůj závěr o tom, že poškozený D. M. se z jedné poloviny na
vzniku škody podílí svým spoluzaviněním, postavil na výkladu obsahu vyhlášky č.
99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, s tím, že práva a povinnosti
účastníků silničního provozu jsou stanoveny ve stejném rozsahu, a na porovnání
povinností, které účastníci nehody porušili. Protože podle odvolacího soudu
žalovaný 2) porušil povinnosti ukládané mu ustanoveními § 5 odst. 1 písm. b),
odst. 2 písm. a), b) vyhlášky a poškozený D. M. porušil ustanovení § 3 odst. 1
a § 54 odst. 1 vyhlášky, porušili pravidla silničního provozu ve stejném
rozsahu. S takto mechanickým způsobem posouzení míry spoluzavinění poškozeného
nelze souhlasit.
Pro závěr, nakolik se při dopravní nehodě na vzniku škody podílelo i jednání
samotného poškozeného (§ 441 obč. zák.), nelze vycházet jen ze srovnání
obecného rozsahu povinností ukládaných pravidly silničního provozu jednotlivým
účastníkům ani z porovnání počtu porušených povinností na straně škůdce a na
straně poškozeného v konkrétní situaci. Rozhodující je posouzení, nakolik se na
škodlivém výsledku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, a z hlediska
porušení právní povinnosti škůdcem a poškozeným je podstatné zejména to, o jak
významné povinnosti šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo na
vznik škody.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění (správnost skutkových
zjištění není dovoláním zpochybněna a nepodléhá dovolacímu přezkumu), že škoda
na zdraví poškozenému D. M. vznikla v době, kdy kolem druhé hodiny ranní v
podnapilém stavu ležel podélně s osou vozovky v pravém jízdním pruhu silnice č.
II/369 mezi obcemi B. a R. Přivodil mu ji při řízení osobního motorového
vozidla po předchozím požití alkoholických nápojů žalovaný 2), který nereagoval
na osobu ležící na vozovce a poškozeného přejel. Z toho je zřejmé, že hlavní
příčinou vzniku škody na zdraví poškozeného byla skutečnost, že jej žalovaný 2)
zachytil podvozkovou částí mezi levými a pravými koly svého vozidla. Poškozený
sice svým jednáním založil prvotní předpoklad pro možnost vzniku škody na svém
zdraví, neboť v rozporu s pravidly silničního provozu vytvořil překážku v jízdě
motorovým vozidlům, avšak na srážce samotné se již aktivně nepodílel, neboť se
po vozovce nepohyboval a ke vzniku škody ničím dalším (např. nepředvídatelným
pohybem, nesprávnou reakcí apod.) nepřispěl. Bezprostředním původcem zranění
poškozeného byl žalovaný 2), který jej svým osobním motorovým vozidlem přejel,
a to navíc za situace, kdy řídil automobil pod takovým vlivem alkoholu, že
nebyl schopen zabránit střetu s osobou ležící v přímém, přehledném a
neosvětleném úseku na vozovce, tedy v místech, kde při běžně pozorné a
ohleduplné jízdě byla rozpoznatelná a kde bylo možno na její výskyt včas
reagovat.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že bez ohledu na to, kolik konkrétních
ustanovení vyhlášky oba účastníci nehody porušili, nelze považovat účast
poškozeného na vzniku škody za srovnatelnou (poloviční) s podílem žalovaného
2). Ohledně otázky míry spoluzavinění poškozeného na vzniku škody je tedy
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. naplněn, a proto Nejvyšší
soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty
za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v
Olomouci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Petr Vojtek, v.
r.
předseda senátu