25 Cdo 1274/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně P. b. r. k., s. r. o. v likvidaci, zastoupené advokátkou, proti
žalované E. M., zastoupené advokátem, pro 52.500,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. Zn. 44 C 198/95, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2003, č. j. 20 Co 206/2003-186,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí
částku 52.500,- Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná prostřednictvím své
dcery uzavřela dne 19. 10. 1992 se žalující realitní kanceláří smlouvu o
zprostředkování prodeje svého domu, tuto smlouvu porušila a žalobkyni tak ušla
provize z prodeje domu v žalované výši.
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 1999, č. j. 44 C 198/95-97,
kterým byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10.
10. 2001, č. j. 16 Co 536/99-125, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení
se závazným právním názorem na otázku platnosti smlouvy uzavřené mezi
účastnicemi. Dovodil, že smlouva, kterou mezi sebou strany uzavřely, není
typovou smlouvou zprostředkovatelskou, upravenou v § 774 a násl. obč. zák.,
nýbrž se jedná o smlouvu innominátní podle § 51 a § 491 obč. zák., u níž není
dán žádný z důvodů neplatnosti právního úkonu ve smyslu ust. § 37 odst. 1 a 2
obč. zák. a k jejímu uzavření jménem žalované byla její dcera řádně zmocněna.
Městský soud v Brně po doplnění řízení rozsudkem ze dne 4. 7. 2002, č. j. 44 C
198/95-162, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 52.500,- Kč s
18 % úrokem od 1. 1. 1993 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V
řízení zjistil, že žalovaná prodala předmětnou nemovitost Ing. Š. za kupní cenu
1.050.000,- Kč, kterou se kupující zavázal uhradit nejpozději ke dni registrace
smlouvy. Soud, vázán právním názorem odvolacího soudu o platnosti smlouvy mezi
žalobkyní a žalovanou, v níž bylo mj. ujednáno, že žalobkyně má po dobu 6
měsíců od podpisu smlouvy výhradní právo dispozice s nemovitostí za účelem
jejího prodeje a že provizi bude žalobkyně účtovat kupujícímu, dospěl k závěru,
že tím, že žalovaná dne 17. 11. 1992 předmětnou nemovitost prodala, porušila
svou povinnost vyplývající z tohoto závazkového vztahu a v důsledku toho
nemohla žalobkyně na nabyvateli této nemovitosti požadovat provizi, která u
srovnatelných nemovitostí obvykle činí 5 % kupní ceny. Porušením smlouvy tedy
žalovaná způsobila žalobkyni škodu ve výši 5 % z částky 1.050.000,- Kč, za níž
podle § 420 obč. zák. odpovídá.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 12. 2003, č. j. 20
Co 206/2003-186, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci
samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a s poukazem na právní závěry, vyslovené ve svém předchozím zrušujícím
usnesení, se ztotožnil i s právním posouzením věci. Žalobkyni vznikla škoda
tím, že jí ušla provize z prodeje domu v důsledku jednání žalované, která
porušila povinnosti, uvedené v článku II. a IV. smlouvy uzavřené dne 15. 9.
1992. Žalobkyně podle této smlouvy postupovala a pokud by žalovaná rovněž podle
smlouvy postupovala a neprodala výhradně sama nemovitost dne 17. 11. 1992,
vznikl by žalobkyni nárok na výplatu provize od kupujícího, jejíž obvyklá výše
je 5 % kupní ceny. Žalovaná proto odpovídá za škodu takto vzniklou ve smyslu
ust. § 420 odst. 1 obč. zák
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že právní závěry soudů obou instancí nejsou
správné, neboť smlouva, která byla jejím jménem uzavřena její dcerou dne 15. 9.
1992, je neplatná. Smlouva je označena jako smlouva o zprostředkování, avšak
nejedná-li se o smlouvu ve smyslu ust. § 774 a násl. obč. zák., je její
označení přinejmenším matoucí. S poukazem na právní závěry uvedené v později
zrušeném rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 1999 dovozuje, že
smlouva z 15. 9. 1992 je neurčitá, když neobsahuje podmínky pro prodej
nemovitosti, a to zejména cenu, a nebyla ani dohodnuta odměna za
zprostředkování, což jsou pojmové znaky zprostředkovatelské smlouvy podle § 774
a násl. obč. zák. Smlouva je neplatná, neboť postrádá nejen základní
náležitosti právního úkonu podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. ale i jakékoli
ujednání o odměně. Dovolatelka dále namítá, že se žalobkyní žádnou smlouvu
neuzavřela, její dcera nebyla zmocněna smlouvu jejím jménem uzavřít, a ona si
není vědoma, že by se žalobkyní byla v jakémkoli smluvním vztahu. Svou dceru k
uzavření smlouvy předtím ani poté nezmocnila a nikdy nedala najevo, že právní
úkony své dcery schvaluje ve smyslu ust. § 33 odst. 2 obč. zák. Nesouhlasí s
názorem odvolacího soudu, že plná moc k uzavření předmětné smlouvy nemusela mít
písemnou formu, a s poukazem na ust. § 31 odst. 4 větu druhou obč. zák., podle
nějž musí být písemně udělena plná moc i tehdy, netýká-li se jen určitého
právního úkonu, namítá, že v činnosti spojené s prodejem nemovitosti je
obsaženo několik právních úkonů a v řízení nebylo prokázáno, že by se její
zmocnění týkalo určitého právního úkonu, konkrétně podpisu smlouvy o
zprostředkování se žalobkyní. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
K námitkám v dovolání, týkajícím se posouzení platnosti smlouvy o
zprostředkování z hlediska jejího označení, chybějících podmínek prodeje
nemovitosti včetně ceny a výše odměny za zprostředkování, je třeba uvést, že s
otázkou platnosti smlouvy z uvedených hledisek se zcela správně vypořádal
odvolací soud již ve svém zrušujícím usnesení z 10. 10. 2001, na jehož výstižné
právní závěry lze odkázat. Dodat lze, že závazkové právní vztahy, jejichž
obsahem jsou jednotlivá práva a povinnosti smluvních stran, vznikají též ze
smluv, jež právní řád výslovně jako smluvní typy neupravuje (§ 51, § 491 obč.
zák.), a pro posouzení práv a povinností účastníků ze smlouvy není rozhodující,
jak je smlouva označena, nýbrž její obsah, tedy jak jsou stanovena vzájemná
práva a povinnosti smluvních stran. Dovolací soud se plně ztotožňuje s právním
názorem odvolacího soudu, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne
15. 9. 1992 je smlouvou innominátní, která splňuje základní náležitosti
právního úkonu (§ 37 a násl. obč. zák.) a svým obsahem ani účelem neodporuje
zákonu, neobchází jej ani se nepříčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.). Obsah
smlouvy je určitý a srozumitelný, jejím předmětem není plnění nemožné, důvodů
relativní neplatnosti se žalobkyně nedovolává a smlouvu nečiní neplatnou,
jestliže v ní není uvedena kupní cena nemovitosti, neboť se nejedná o smlouvu
kupní, jejíž podstatnou náležitostí je kupní cena. Pokud jde o výši provize,
vzhledem k tomu, že strany výslovně sjednaly, že žalobkyně poskytne žalované
své služby zdarma a že provizi zaplatí kupující, a i vzhledem k tomu, že nejde
o smluvní typ zprostředkovatelské smlouvy, není smlouva neplatná pro neuvedení
výše odměny, kterou za služby poskytnuté žalobkyní žalované zaplatí třetí
strana. Sám název smlouvy „smlouva o zprostředkování o předání a převzetí
výhradního práva dispozice s nemovitostí,“ není rozhodující, neboť smlouva se
posuzuje podle jejího obsahu, nikoli podle názvu.
Pokud dovolatelka namítá, že její dcera nebyla k uzavření smlouvy jménem
žalované zmocněna a že ona tento její úkon později neschválila, napadá skutkové
zjištění, z něhož vychází napadené rozhodnutí, a uplatňuje tak dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
O nesprávné skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se jedná v případě, že
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly ani nevyšly v řízení najevo, nebo naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků je logický rozpor z
hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti apod., nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění o tom, že žalovaná ústně zmocnila svoji dceru k jednáním
směřujícím k prodeji domu, včetně jednání s realitní kanceláří o
zprostředkování prodeje, bylo učiněno na základě provedeného dokazování,
konkrétně výpovědi žalované jako účastnice řízení a výpovědi její dcery jako
svědkyně před odvolacím soudem v předchozím odvolacím řízení. Odvolací soud,
který takto doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, si opatřil v
souladu s § 213 o. s. ř. pro hodnocení důkazů rovnocenné podklady a jeho
skutkový závěr o zmocnění dcery žalované k zajištění zprostředkování prodeje
domu nevychází z nepodložených tvrzení protistrany, nýbrž je založeno na
zhodnocení provedených důkazů, a to zejména vlastní výpovědi žalované a její
dcery. Skutkový závěr odvolacího soudu je tedy podložen důkazy, které byly v
řízení provedeny, a toto zjištění nedoznalo změn ani v následném řízení. Nelze
proto odvolacímu soudu vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nevyplynuly a které nemají oporu v obsahu spisu, nebo že by
pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a v jeho
hodnocení důkazů není logický rozpor. Totéž se týká i námitky v dovolání s
poukazem na ust. § 31 odst. 4 větu druhou obč. zák., že v řízení nebylo
prokázáno, že by se ústní zmocnění dceři týkalo jen určitého právního úkonu,
konkrétně jen podpisu smlouvy o zprostředkování se žalobkyní. Nicméně vzhledem
k tomu, že následně žalovaná vystavila písemnou plnou moc své dceři k
zastupování právě při prodeji domu, nejedná se ani o zjištění po právní stránce
významné.
Podle ust. § 31 odst. 4 obč. zák., ve znění účinném v roce 1992, je-li třeba,
aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně.
Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního
úkonu. V daném případě smlouvu s realitní kanceláří mohla uzavřít jménem
žalované její zástupkyně i bez písemné plné moci, neboť podle ust. § 31 odst.
4, věty první, obč. zák. písemnou plnou moc k uzavření smlouvy, která ze zákona
nevyžadovala písemnou formu, nebylo třeba; nicméně žalovaná - podle výsledků
řízení i své vlastní výpovědi - s touto smlouvou souhlasila. Ostatně ani
smlouva zprostředkovatelská, která je předmětné smlouvě svým obsahem nejbližším
smluvním typem (§ 774 a násl. obč. zák.), nevyžaduje ke své platnosti písemnou
formu.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správné, s jeho závěry vyslovenými již v jeho
zrušujícím usnesení ze dne 10. 10. 2001 se lze ztotožnit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ust. § 243b odst. 2, věta před
středníkem, o. s. ř., zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni
v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu