25 Cdo 1294/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. Z., proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1.041.240,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 102/99, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000, č. j. 26 Co
130/2000-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
z této částky za 2. 1. 1996 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že prastrýc žalobce J. Z. dne 23. 8. 1990 v nemocnici v R. pořídil ve
prospěch žalobce závěť formou notářského zápisu sepsaného státní notářkou JUDr.
D. J. pod č. j. NZ 760/90, N 827/90. Tato závěť však byla určena neplatnou
rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 20. 3. 1995, č. j. 4 C 67/94-49,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 1995, č. j. 10 Co
247/95-69 (s právní mocí ke dni 2. 1. 1996), s odůvodněním, že zůstavitel v
rozporu s ustanovením § 37 obč. zák. výslovně neprojevil svou vůli směřující k
nastoupení důsledků závětí předpokládaných v případě jeho smrti a že závěť
neobsahuje potvrzení o tom, že zápis byl po přečtení účastníky schválen [§ 92
odst. 1 písm. f) zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před
státním notářstvím (dále též jen „notářský řád“)]. V dědickém řízení po J. Z.
zemřelém dne 17. 7. 1992 byl proto usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze
dne 3. 12. 1996, č. j. D 718/92-75, jediným dědicem určen P. Z., a to podle
vlastnoruční závěti zůstavitele ze dne 27. 12. 1968. Soud na základě těchto
zjištění dovodil, že státní notářka sepsáním notářského zápisu o závěti
vykonávala činnost orgánu státu (jinou činnost státního notářství) ve smyslu
ustanovení § 91 notářského řádu, a šlo tedy o úřední postup ve smyslu zákona č.
58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu
nebo jeho nesprávným úředním postupem. Jestliže při tomto úkonu nerespektovala
obecná ustanovení notářského řádu ani ustanovení upravující náležitosti
notářského zápisu o právním úkonu, včetně směrnice pro případ, že účastníkem
úkonu je osoba, která nemůže psát, šlo o nesprávný úřední postup. Žalobci v
příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, neboť v důsledku neplatnosti závěti
se platným titulem dědění stala časově předcházející vlastnoruční závěť, na
jejímž základě zdědil movitý a nemovitý majetek zůstavitele v hodnotě
1.630.075,10 Kč P. Z., zatímco žalobce byl z výkonu dědického práva vyloučen.
Při určení výše škody vyšel soud ze znaleckého posudku o ceně nemovitosti ke
dni smrti zůstavitele (17. 7. 1992), ze zůstatku na vkladních knížkách a z
nákladů žalobce vynaložených při marném uplatňování práva v dědickém řízení a
uložil žalované, aby ji žalobci nahradila z titulu odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2000,
č. j. 26 Co 130/2000-85, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím
výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními
závěry. K námitce žalované o nedostatku příčinné souvislosti uvedl, že byl-li
důvodem neplatnosti závěti nedostatek zákonných náležitostí, které jsou pro
takový projev vůle zůstavitele zákonem předepsány, způsobila tento stav státní
notářka, která při sepisu závěti nerespektovala ustanovení notářského řádu.
Důsledkem jejího nesprávného úředního postupu (§ 18 zákona č. 58/1969 Sb.) bylo
vyloučení žalobce z dědického práva po zůstaviteli, neboť pokud by závěť formou
notářského zápisu byla sepsána platně, stal by se žalobce dědicem veškerého
majetku zůstavitele J. Z. Protože se tak ale nestalo, nedošlo k rozmnožení či
zvětšení majetku žalobce, kterému tak vznikla škoda (§ 442 odst. 1 obč. zák.).
Přestože k nesprávnému úřednímu postupu došlo před 1. 1. 1992, aplikoval soud
příslušná ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, neboť
žalobci vznikl nárok na náhradu škody až dnem pravomocného rozhodnutí o
neplatnosti sporné závěti, tj. 2. 1. 1996.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a které odůvodňuje podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. Namítá, že nabytí dědictví někým jiným, než tím, v jehož prospěch byla
sepsána závěť, není škodou na straně toho, kdo dědictví nenabyl. V době, kdy v
činnosti státní notářky došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým byla
způsobena neplatnost sepisované závěti, nebyl žalobce vlastníkem ani držitelem
majetku, jehož nenabytí pokládá za škodu, a nesprávný úřední postup tak
zasahoval pouze do majetkové sféry zůstavitele. Podle dovolatelky situaci, kdy
majetek, který je předmětem dědictví, nabyl někdo jiný než ten, kdo by se
„možná“ mohl stát dědicem, nelze chápat jako škodu, a to ani s ohledem na
skutečnost, že závěť byla shledána neplatnou pro nedodržení právem
předpokládaného úředního postupu při jejím sepisu; zvláště pak nemůže jít o
škodu skutečnou. Ušlým ziskem rozumí právní praxe újmu spočívající v tom, že u
poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot,
ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Pravděpodobnost
předpokladu, že by došlo k rozmnožení majetkových hodnot, by se měla blížit k
jistotě. V daném případě bylo prokázáno, že sepsanou závěť není možno považovat
za platnou, a ze zjištěného skutkového stavu nelze učinit závěr, že by se
žalobce s pravděpodobností blížící se jistotě stal dědicem, pokud by se notářka
nedopustila zjištěných pochybení. Stejně možný a stejně pravděpodobný je podle
dovolatelky i závěr, že při dodržení všech náležitostí pro sepis závěti s
osobou, která se nemůže podepsat, by zůstavitel vůbec nevyjádřil vůli učinit
dědicem žalobce. Zjištěný nesprávný úřední postup totiž zpochybňuje nejen možný
závěr, že zůstavitel chtěl žalobce učinit závětním dědicem, ale stejně tak i
možný závěr, že zůstavitel žalobce závětním dědicem učinit nechtěl. Tomu podle
dovolatelky nasvědčuje i skutečnost, že zůstavitel již dříve pořídil závěť,
která svědčila tomu, kdo dědictví skutečně nabyl a dále skutečnost, že to byl
právě žalobce, kdo státní notářku pozval k sepisu závěti, jež byla později
shledána neplatnou. Podle dovolatelky navíc náhrada ušlého zisku byla v právním
řádu obnovena až s účinností od 1. 1. 1992, přičemž podle § 868 obč. zák. je
třeba vznik odpovědnostních právních vztahů vzniklých z nesprávného úředního
postupu posuzovat podle právních předpisů platných v době, kdy k nesprávnému
úřednímu došlo. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s
rozsudkem soudu prvního stupně.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí
trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm.
b) o.s.ř.].
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno,
jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ustanovení § 238 odst.
1 písm. a) o.s.ř. ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a podle §
239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut. V dané věci - kromě důvodů
podle § 237 odst. 1 o.s.ř. - lze tedy přípustnost dovolání posuzovat toliko
podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaná podala odvolacímu soudu návrh na
vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku
odvolacího soudu podala včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je
závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek
v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl
použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro
právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora
uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na
připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhla žalovaná v odvolacím řízení připuštění
dovolání k vyřešení otázky, „zda nabytí dědictví jinou osobou, než tou, v jejíž
prospěch byla sepsána neplatná závěť, lze považovat za škodu na straně toho,
kdo dědictví nenabyl, když dědictví nabyl ten, komu svědčil jiný dědický titul“
a zda lze v kladném případě „ušlé dědictví kvalifikovat jako ušlý zisk“ ve
smyslu ustanovení § 442 obč. zák., který byl do občanského zákoníku zaveden až
s účinností od 1. 1. 1992.
Podle § 868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními
tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto
právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však
posuzují podle dosavadních předpisů.
I když právní úprava dědického práva vychází z principu určité ingerence státu
při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli
musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto, a to včetně majetku, který při
původním projednání a rozhodnutí o dědictví nebyl znám), podle § 460 obč. zák.
platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Z toho je zřejmé, že aplikace
občanského zákoníku (na nějž odkazuje ustanovení § 20 zákona č. 58/1969 Sb.) ve
znění účinném před 1. 1. 1992, nepřichází v úvahu, neboť před smrtí zůstavitele
dne 17. 7. 1992, tedy ani před 1. 1. 1992 žalobci nárok na náhradu škody
nevznikl. Z tohoto pohledu je rozsudek odvolacího soudu posuzující rozsah
žalobcova nároku na náhradu škody podle § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., účinného od 1. 1. 1992 (dále
jen „obč. zák.“), v souladu s ustálenou judikaturou týkající se přechodných
ustanovení zákona č. 509/1991 Sb. a nepředstavuje proto rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu, které by zakládalo přípustnost dovolání podle § 239
odst. 2 o.s.ř.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové
sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v
nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby
nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí
(stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Charakter ušlého zisku má i
majetková újma spočívající v tom, že závětí povolanému dědici se dědictví
nedostalo pro vady závěti, které ji učinily neplatnou a které tak vedly k jiným
dědickým poměrům. Takové osobě nepochybně ušel majetkový přínos v hodnotě
dědictví, neboť tím, že dědictví nenabyla, nezvětšil se její majetkový stav,
ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že smrtí zůstavitele k očekávanému
majetkovému přírůstku dojde, pokud by závěť byla platná.
Dovodil-li tedy v posuzovaném případě odvolací soud, že nenabyl-li žalobce v
důsledku neplatnosti závěti sepsané dne 23. 8. 1990 dědictví po zůstaviteli J.
Z., je splněna jedna z podmínek odpovědnosti za škodu - škoda v podobě ušlého
zisku, posoudil i tuto právní otázku v souladu s právní teorií i ustálenou
soudní judikaturou. Nejde proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu
shora vymezeném a přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř. není založena.
Namítá-li dovolatelka, že při dodržení všech náležitostí pro sepis závěti s
osobou, která se nemůže podepsat, by zůstavitel vůbec nevyjádřil vůli učinit
dědicem žalobce, je zřejmé, že sice podrobuje kritice právní posouzení věci
odvolacím soudem, avšak podstatou této námitky je nesouhlas s tím, jak odvolací
soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné)
hodnotil provedené důkazy. Dovolatelka současně vychází z odlišných skutkových
závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na
nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení
věci) a ve skutečnosti tedy nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu.
Tím nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková
zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující
[dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.]. Správnost rozsudku
odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud
přezkoumat, neboť namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Protože přípustnost dovolání není založena ani z důvodů uvedených v ustanovení
§ 237 odst. 1 o.s.ř. (dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by
rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení uvedených),
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle § 243b odst. 4, věty první, a §
218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu