25 Cdo 1331/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci Ing. Z. P., správce
konkurzní podstaty úpadce K. J., a. s., proti žalovanému městu T., o
1.734.030,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 30/2000, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře ze dne 15. března 2001, č. j. 15 Co 73/2001-39, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1.734.030,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na
náhradu škody uplatněném správcem konkursní podstaty úpadce K. J., a. s., která
měla být způsobena jednáním žalovaného, jehož důsledkem tato společnost pozbyla
ze své konkurzní podstaty pozemek parc. č. 5913/280 v k. ú. T. Soud vycházel ze
zjištění, že kupní smlouvou ze dne 23. 1. 1992 žalovaná obec prodala tento
pozemek Ing. V. D., smlouvou z 9. 4. 1993 pozemek od něj koupili MUDr. K. a
P.Š., kteří byli zakladateli uvedené akciové společnosti a jako nepeněžitý
vklad jej vložili do základního jmění společnosti. Dne 22. 12. 1992 uplatnila
M. F. u pozemkového úřadu nárok na vydání tohoto pozemku podle zákona o půdě a
následně se sporu vedeném u Okresního soudu v Táboře byla jmenovaná rozsudkem
ze dne 22. 9. 1999, č. j. 4 C 124/99-13, určena výlučnou vlastnicí předmětného
pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu o určení
vlastnictví, které má deklaratorní charakter, nemůže mít vliv na rozsah
konkursní podstaty úpadce a nemůže být tedy ani příčinou tvrzené škody. Tím, že
žalovaný převedl pozemek na třetí osobu (Ing. D.), porušil kogentní ustanovení
§ 5 odst. 3 zákona o půdě a všechny právní úkony týkající se pozemku jsou proto
neplatné. Pozemek tak nemohl nikdy tvořit základní jmění společnosti a žalobci
nevznikla skutečná škoda, neboť o hodnotu tohoto pozemku nemůže být jmění
společnosti zmenšeno, a v daném případě nejde ani o ušlý zisk, neboť nepeněžitý
vklad pozemku měl být skutečností rozhodnou pro založení společnosti a neměl
sloužit k rozmnožení již existujících majetkových hodnot společnosti. Navíc od
28. 6. 1993, kdy byl pozemek vložen do akciové společnosti, do podání žaloby
uplynula objektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 15. 3. 2001, č. j. 15 Co 73/2001-39, rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se s jeho závěry, že nemohlo dojít ke vzniku skutečné škody, neboť
nestal-li se pozemek nikdy platně součástí základního jmění úpadce, nemohlo mít
jeho faktické vydání restituentce za následek zmenšení majetkové podstaty
úpadce. Vydání rozsudku o určení vlastnického práva M. F. a ani faktické vydání
pozemku nemá význam z hlediska vzniku tvrzené škody ani z hlediska počátku běhu
promlčecích dob. Proto i pokud by předmětná společnost vznikla bez vkladu
pozemku do základního jmění a bylo-li by uvažováno o ušlém zisku, i v tomto
případě objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku marně uběhla před podáním
žaloby. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání k otázce
okamžiku vzniku škody včetně dopadu na oprávněnost námitky promlčení, případně
i samotného vzniku skutečné škody na straně obchodní společnosti v případě, že
jde o vklad do základního jmění.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, pokud jde
o otázku vzniku skutečné škody. Podle jeho názoru došlo ke zkrácení konkursní
podstaty o hodnotu vydaného pozemku, a to v okamžiku, kdy byl pozemek vydán
oprávněné osobě. Akciová společnost K. J., a. s., byla od vkladu pozemku do
základního jmění v červnu 1993 jeho oprávněným držitelem, nakládala s ním v
dobré víře jako se svým a po prohlášení konkursu na majetek společnosti sepsal
žalobce pozemek do konkursní podstaty a tuto skutečnost vykázal. Až následně
byla takto definovaná majetková podstata zmenšena o hodnotu pozemku vydaného
oprávněné osobě, a majetkovou újmu, jejíhož odškodnění se domáhá, spatřuje
dovolatel právě ve zmenšení majetku o hodnotu tohoto pozemku. Namítá, že
okolnost, zda vklad pozemku do společnosti byl platný či nikoliv, sama o sobě
nevylučuje možnost zásahu do majetkové sféry společnosti. Vznik škody nespojuje
s deklaratorním rozhodnutím o určení vlastnického práva k pozemku, ale s
okamžikem, kdy se tomuto rozsudku podřídil a umožnil oprávněné osobě, aby se
ujala držby pozemku. Nesouhlasí dále s právním posouzením otázky promlčení,
neboť on se teprve na základě soudního rozhodnutí dozvěděl o tom, že majetková
podstata nezahrnuje předmětný pozemek, a na základě tohoto rozhodnutí pozemek
fakticky vydal. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru nemá rozsudek odvolacího
soudu pro právní stránce zásadní význam, neboť oba soudy věc správně posoudily,
a dosavadní judikatura je použitelná i na daný případ. Za správný pokládá i
závěr o promlčení nároku, a pokud jde o vznik škody, k němu došlo okamžikem
účinnosti převodu do základního jmění společnosti, vznikla-li vůbec. Navrhl
zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po přezkoumání věci dospěl
k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak
než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239
odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací
soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelem
tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani
podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního
stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání
je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se jedná v případě,
že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu nebo že právní předpis nesprávně vyložil. Z hlediska ust. § 239 odst.
2 o. s. ř. o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže
odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro
rozhodnutí ve věci zásadní význam a která má současně zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře.
Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody s tvrzením, že vydáním pozemku
oprávněné osobě se ztenčila konkurzní podstata úpadce Klinika Jordán, a. s.,
čímž vznikla majetková újma v hodnotě uvedeného pozemku.
Podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou
způsobil porušením právní povinnosti. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu
je tedy protiprávní úkon, škoda, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
škůdce a vznikem škody a presumované zavinění.
Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a
je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy
napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz,
nedochází-li k naturální restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která
znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou
událostí. Je-li poškozený vlastníkem věci, jeho majetkový stav zahrnuje hodnotu
věci a v důsledku její ztráty, odejmutí či zničení dochází ke zmenšení jeho
majetkového stavu o hodnotu této věci v době před tím, než k její ztrátě došlo.
Tomu, kdo není vlastníkem věci, škoda spočívající v hodnotě této věci nemůže
vzniknout, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou
hodnotu, kterou by mohl ztratit. Žalobci by proto mohla vzniknout skutečná
škoda spočívající v hodnotě pozemku za předpokladu, že v době, kdy o pozemek
přišel, byl jeho vlastníkem.
V daném případě žalovaný tím, že předmětný pozemek převedl v r. 1992 do
vlastnictví jiného (Ing. D.), porušil právní povinnost danou ustanovením § 5
odst. 3 zákona o půdě, a tento právní úkon je proto ve smyslu uvedeného
ustanovení neplatný, jak ostatně konstatoval soud i ve sporu o určení
vlastnictví k předmětnému pozemku. Neplatnými jsou proto i všechny další
dispozice s tímto pozemkem, včetně převodu pozemku na MUDr. J. K. a P. Š.
(společníky úpadce) a následného vkladu pozemkové parcely do základního jmění
akciové společnosti K. J. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku
(ex tunc), a to bez ohledu, zda účastníci právního úkonu o důvodu neplatnosti
věděli či nikoliv.
Předmětný pozemek se proto nestal součástí základního jmění akciové
společnosti, tato společnost nebyla jejím vlastníkem a nestala se jím ani
sepsáním majetku do konkursní podstaty úpadce po prohlášení konkursu; soupis
podstaty provedený jejím správcem není totiž způsobem, jakým lze nabýt věci do
vlastnictví, nehledě k tomu, že do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (srov. § 18 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů).
Pak ovšem ani faktickým vydáním pozemku jeho vlastnici (M. F.) se majetkový
stav úpadce o hodnotu tohoto pozemku nesnížil, neboť žalobce vydal věc, jejíž
vlastníkem nebyl. Na tom nic nemění okolnost, že K. J., a. s., měla po určitou
dobu předmětný pozemek v držbě, neboť k vydržení vlastnictví k pozemku nedošlo
a ztrátou držby se majetkový stav držitele o hodnotu tohoto pozemku neztenčil.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na otázku vzniku skutečné
škody, jejíž náhrady se žalobce v tomto řízení domáhal, je správný a plně v
souladu s dosavadní judikaturou. Nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení
předmětné právní otázky a za situace, že existence škody jakožto jeden ze
základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. není naplněn
a právo žalobce na náhradu škody nevzniklo, je nadbytečná úvaha o promlčení
práva na náhradu škody.
Vzhledem k tomu, že dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá
důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, není dovolání proti tomuto rozsudku podle § 239 odst. 2 o. s. ř.
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl
podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovanému
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu