25 Cdo 1337/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: L. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. p., a. s., vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 178/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 56 Co 220/2002 - 367, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2001, č. j. 12 Co 749/2000 - 234, takto :
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2001, č. j. 12 Co 749/2000 - 234, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 56 Co 220/2002 - 367, se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (mimo jiných žalobou uplatněných nároků, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto) - po změně žaloby soudem připuštěné - zaplacení částky 16.964,- CHF s odůvodněním, že dne 4. 11. 1995 se bez své viny stal účastníkem dopravní nehody, při níž utrpěl škodu na zdraví, v důsledku níž mu vznikla ztráta na výdělku za dobu od 15. 11. 1995 do 31. 12. 1997 ve výši žalované částky.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 19. 6. 2002, č. j. 6 C 178/98 - 350,
žalobu na zaplacení částky 16.964,- CHF zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 4. 2000, č. j. 6 C 178/98 - 190, jímž žaloba na náhradu za ztrátu na výdělku v původně žalované částce 10.829,- CHF a částce 2.614,40 CHF byla zamítnuta, jímž bylo rozhodnuto o dalších nárocích žalobce na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a jímž bylo řízení částečně zastaveno, byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2001, č. j. 12 Co 749/2000 - 234, částečně změněn, částečně potvrzen a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 10.829,- CHF a částky 2.614,40 CHF a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že ve věci je třeba provést další dokazování; v odvoláním nenapadených výrocích zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen. Po obsáhlém dokazování, a to i postupem podle § 120 odst. 3 o. s. ř., a po zhodnocení provedení důkazů, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba na zaplacení částky 16.964,- CHF, jako náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 15. 11. 1995 do 31. 12. 1997, není důvodná, neboť žalobce existenci (ani výši) tohoto nároku neprokázal a neunesl tak důkazní břemeno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, č. j. 56 Co 220/2002 - 367, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dovodil, že žalobce neprokázal své tvrzení, že mu v uvedeném období ušel výdělek a v jaké výši a že tak v řízení neunesl důkazní břemeno. Žaloba na zaplacení částky 16.964,- CHF proto není důvodná.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Soudům obou stupňů vytýká, že nepostupovaly objektivně při hodnocení důkazů, že je „vyhodnotily v jeho neprospěch“, neboť z provedených důkazů je evidentní, že mu škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu motorového vozidla. Je toho názoru, že „by měl být ještě vyslechnut dožádaným soudem ve Švýcarsku, aby vysvětlil rozsah důkazů k prokázání důvodu dovolání, zvláště pak s ohledem na škody, které mu vznikly.“ Jedná se jednak „o doklady ošetřujícího lékaře s tím, že by měly být potvrzeny eventuálním znaleckým posudkem z místa jeho bydliště“, neboť v „každém státě se jinak posuzuje poškození na zdraví ve vztahu k zaměstnání, které poškozená osoba vykonává“…“zvláště by se mělo vycházet ze speciálního posouzení pracovního lékařství“. Řízení by tedy mělo být doplněno vyžádáním „posudku z pracovního lékařství v ČR, nebo v místě bydliště žalobce“, přičemž „tímto posudkem by mělo být vysvětleno, zda žalobce pro své potřeby s ohledem na pracovní zařazení a zdravotní následky, potřebuje osobní automobil“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dále dovolatel uvedl, že svým dovoláním napadá i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2001, č. j. 12 Co 749/2000 - 234.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2002, č. j. 56 Co 220/2002 - 367, bylo podáno včas (ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje poučení o dovolání), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti němu není přípustné. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2001, č. j. 12 Co 749/2000 - 234, bylo podáno opožděně.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s .ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší- li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci. Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Podmínky přípustnosti dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé nejsou tedy ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny a dovolání proti tomuto výroku není tudíž přípustné.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, mající povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád v ust. § 236 - 239 o. s. ř. nepřipouští.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2002, č. j. 56 Co 220/2002 - 367, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat dalšími důkazními návrhy žalobce, neboť z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn, a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé; dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět (§ 243a odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2001, č. j. 12 Co 749/2000 - 234, byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000), byl Nejvyšší soud ve shodě s ustanovením částí dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, povinen rozhodnout o dovolání proti tomuto rozhodnutí podle dosavadních právních předpisů, a to včetně vymezení běhu lhůty k podání dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u dovolacího nebo odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 22. 6. 2001 a žalované dne 25. 6. 2001, takže právní moci nabyl dne 25. 6. 2001 (§ 159 odst. 1 o. s. ř.); dovolání žalobce bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 22. 4. 2004.
V dané věci běžela lhůta k podání dovolání ode dne právní moci rozsudku odvolacího soudu (nebylo vydáno opravné usnesení), tj. od 25. 6. 2001 a skončila dne 25. 7. 2001 (pátek). Je tedy zřejmé, že jednoměsíční lhůta dodržena nebyla, neboť dovolání žalobce bylo podáno až po marném uplynutí zákonné lhůty k dovolání. Proto bylo podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, (resp. § 243b odst. 4, věty první o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000), § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu