25 Cdo 1338/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce R. W., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 39.900,-Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 307/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č. j. 35 Co 508/2004 –
55, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 2. prosince 2003, č. j. 18 C 307/2003–32, kterým byla zamítnuta
žaloba na náhradu škody ve výši 39.000,-Kč s příslušenstvím, jíž žalobce žádal
o zaplacení nákladů obhajoby. Soudy obou stupňů se shodly v závěru, že žalobci
škoda nevznikla, neboť svému obhájci dosud nezaplatil náklady obhajoby v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 8/2001, ve
které byl pro jeden skutek obžaloby zproštěn, pro druhý sice odsouzen, ale soud
od uložení trestu upustil. Samotná existence závazku, který nebyl splněn,
nepředstavuje podle odvolacího soudu vznik skutečné škody, přičemž nelze ani
pominout, že není jisto, zda vůbec k jeho splnění dojde.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí
odvolacího soudu je právně významné jednak proto, že odvolací soudy ve
srovnatelných případech (v dovolání jsou uvedeny spisové značky trestních věcí)
rozhodují rozdílně a také proto, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem
vyložil pojem skutečné škody. Žalobce totiž nemá podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon“)
právo na náhradu nákladů obhajoby, ale na náhradu škody způsobenou rozhodnutím
orgánu. Zásadní přitom je podle odvolatele vyložit správně pojem zmenšení
majetku. V této souvislosti dovozuje, že majetek sestává z aktiv a pasiv a
nelze za něj považovat pouze věci a peněžní prostředky, nýbrž je třeba
zohlednit i zmenšení majetku existencí pasiv (splatné či vykonatelné závazky).
Uvedenou kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem současně dovolatel
uplatnil jako dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k
závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud v dané věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jiné
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo. Dovolání žalobce by
proto mohlo být přípustné jedině za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil. Dovolací soud přitom může shledat dovolání přípustným jen za
současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách
(závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V dané věci soudy obou stupňů měly za splněny všechny podmínky odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 7 a § 31 odst. 1 a 4
zákona; žalobcův nárok zamítly jen proto, že ačkoliv má splatný závazek
zaplatit svému obhájci náklady obhajoby, tento závazek ještě nesplnil a proto
mu nevznikla škoda.
Podle ustanovení § 26 zákona, pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní
vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Odtud plyne, že pojem škody
je třeba i pro účely odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/199 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, vykládat v souladu s teoretickými i judikatorními závěry,
jež jsou obecně respektovány při výkladu ustanovení § 442 obč. zák.
Ustálená soudní praxe v uvedených souvislostech vymezuje vznik škody na straně
dlužníka tak, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže
úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby (zde
státu) za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky
věřitele vůči dlužníku (dokonce ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka
zaplatit dluh, tím méně pak uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 558 obč. zák.)
není totiž skutečnou škodou, ani ušlým ziskem (srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, publikovaný
pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, dále např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2006, sp. zn. 25 Cdo 2225,
2227/2004).
Jestliže otázka vzniku škody vynaložením nákladů na obhajobu byla soudy obou
stupňů posouzena v souladu se zákonem i označenou judikaturou dovolacího soudu,
nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně významné po právní
stránce.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být
nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5
věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 věty prvé o. s. ř., neboť žalované v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. Petr
Vojtek, v. r.
předseda senátu