25 Cdo 1354/2005

25 Cdo 1354/2005,

25 Cdo 1355/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše v právní věci

žalobkyně P. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému

advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp.

zn. 6 C 135/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 15. února 2005, č. j. 22 Co 36/2005-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

prodlení od 9. 9. 2003 zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po

provedeném řízení soud neshledal důvodným uplatněný nárok na náhradu bolestného

ve výši 48.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že při dopravní nehodě, která byla

zaviněna žalovaným, došlo ke smrtelnému úrazu spolujezdce – syna žalobkyně a v

důsledku úmrtí syna žalobkyně utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, pro

kterou se stále léčí. Protože na straně žalobkyně nebyla zjištěna majetková

újma, jak ji předpokládá § 420 obč. zák., a pokud jde o škodu na zdraví

žalobkyně, ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví vyplynulo, že potíže z

hlediska psychiatrického lze klasifikovat jako protahované depresivní reakce,

které vyplývají z tragické události a souvisí i s dalšími životními situacemi;

jde o přirozenou reaktivitu na obtížné životní situace, nikoliv však o bolestné

ve smyslu vyhlášky č. 440/21001 Sb.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15.

2. 2005, č. j. 22 Co 36/2005-140, rozsudek soudu prvního stupně ve znění

opravného usnesení ze dne 21. 12. 2004, č.j. 6 C 135/2003-124, potvrdil a

rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu

zjištěného soudem prvního stupně, avšak neztotožnil se plně s jeho právním

názorem. Při poukazu na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek pod R 7/1979 odvolací soud dovodil, že i kdyby bylo prokázáno

poškození zdraví žalobkyně následkem reakce na smrtelný úraz jejího syna, chybí

příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na

straně žalobkyně. Příčina její škody spočívá totiž ve skutečnosti, která je již

sama následkem, za nějž žalovaný odpovídá.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního

posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a z důvodu, že řízení je

postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

[§214a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ]. Tuto vadu řízení spatřuje dovolatelka v

tom, že nebyl opatřen řádný znalecký posudek, který by ohodnotil bolestné.

Namítá, že v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

pod č. 7/1979, na něž odvolací soud poukázal, se jedná o jiný případ

odpovědnosti za škodu. Trvá na tom, že žalovaný podle § 420 obč. zák. plně

odpovídá i za poškození jejího zdraví, resp. za jí vzniklé duševní poruchy.

Dále zpochybňuje závěry znaleckých posudků, vyžádaných v průběhu řízení, a

dovozuje, že bylo povinností znalců ohodnotit v rámci bolestného její duševní

poruchu a bolest. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil

a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že

dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje

ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž

bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3

o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení

právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti

skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst.

3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu, a to jak odpovědnosti

založené na principu zavinění (§ 420 obč. zák.), tak v případech objektivní

odpovědnosti včetně § 427 obč. zák., je existence příčinné souvislosti (vztah

příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž škůdce odpovídá, a mezi

vznikem škody na straně poškozeného.

Právní skutečností, jež zakládá obecnou odpovědnost za škodu podle § 420 obč.

zák., je protiprávní jednání škůdce. V daném případě žalovaný při jízdě

motorovým vozidlem zavinil dopravní nehodu, následkem které došlo ke smrtelnému

úrazu syna žalobkyně. Jednoznačně tedy odpovídá za škodu, kterou mu tím

způsobil. Při této nehodě k poškození zdraví žalobkyně nedošlo; posttraumatická

stresová porucha se u ní rozvinula na základě depresivní poruchy a šoku v

reakci na nepříznivou životní situaci vyvolanou úmrtím jejího syna. Přímým

důsledkem dopravní nehody zaviněné žalovaným byl smrtelný úraz syna žalobkyně a

tento důsledek protiprávního jednání žalovaného se stal příčinou vzniku újmy na

zdraví žalobkyně. Tato újma žalobkyně vznikla tedy v příčinné souvislosti se

skutečností (s úmrtím jejího syna), která je sama následkem jednání žalovaného

V takovém případě platí i nadále právní názor na otázku příčinné souvislosti

mezi protiprávním jednáním škůdce či škodnou událostí a vznikem škody, jak byl

vysloven v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR, publikovaném pod č. 7 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, v němž se uvádí, že

příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze

skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného

právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku

reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a

za škodu z něhož (srov. § 448 o. z.) odpovídá (srov. též rozsudek NS ČR sp. zn.

25 Cdo 1455/2003 ze dne 22. října 2003).

Zjištěný skutkový stav v posuzované věci nedává podklad pro odlišné právní

posouzení otázky příčinné souvislosti. Právní úprava náhrady škody na zdraví v

době, kdy citované rozhodnutí bylo vydáno, vycházela totiž ze stejných zásad

jako nyní, a nic se nezměnilo ani na právním názoru, že jedním z předpokladů

vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním

škůdce či kvalifikovanou škodnou událostí a vznikem škody na zdraví.

Otázka příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou zaviněnou žalovaným a vznikem

škody na zdraví žalobkyně byla tedy odvolacím soudem vyřešena v souladu s

hmotným právem.

Pokud pak dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou

stupňů, či namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, tyto námitky nejsou

námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou

zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nesprávné

skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

(rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování) a k případným vadám řízení,

které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - § 241a odst. 2 písm.

a) o. s. ř., by mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě

přípustného dovolání.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska

otázek předložených k dovolacímu přezkumu zásadní právní význam ve smyslu ust.

§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; dovolání proti tomuto rozhodnutí tak

není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1

písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,

věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s

ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a

žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2006

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu