25 Cdo 1360/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce PhDr. P. M. proti žalované: Obec m. P., zastoupené advokátem, o náhradu
škody a uložení povinností k odstranění škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 351/94, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003, č. j. 11 Co 417/2002-456, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, č. j. 11 Co 417/2002-456,
se ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
platební povinnosti žalované ve výši 291.250,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 2.
2. 1997 do zaplacení a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou
stupňů, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2002, č. j. 8 C
351/94-409, v části výroku, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 291.250,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 2. 2. 1997 do zaplacení,
a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku
437.000,- Kč s příslušenstvím, kterou vynaložil na stavební úpravy na svém
pozemku, a aby žalované byly uloženy další povinnosti, směřující k odstranění
škody, která mu vznikla na pozemku č. parc. 1843/1 k. ú. P., K., a to činností
žalované, která při výstavbě sídliště na sousedním pozemku nedodržovala
stavební předpisy, čímž došlo k sesuvu půdy na pozemek žalobce, jenž musel
svépomocí učinit stavební úpravy a odstranit tzv. divokou skládku, která
vznikla přičiněním žalované.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 10. 2000, č. j. 8 C 351/94-305,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 291.250,- Kč s
příslušenstvím, ohledně částky 143.750,- Kč a 22.000,- Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl, zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna strpět využití blíže
vymezené části pozemku č. parc. 1857/92 k. ú. K. v P. žalobcem pro skládku
materiálu a příjezd stavební dopravy a strojů ke stavbě žalobce na pozemku č.
1843/1 k. ú. K. v P. po dobu trvání stavby, uložil žalované povinnost vybudovat
ve výroku blíže specifikovaný vyspádovaný okapní chodník podél hranice pozemku
žalobce a vyspádovaný garážový nájezd z vozovky z ulice L. k pozemku žalobce, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud
vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku č. parc. 1843/1, 2 s domem
č. p. 888 v k. ú. P., K., a že žalovaná při výstavbě sídliště na pozemcích
sousedících nedodržela důsledně stavební předpisy a normy, zejména povinnost
pažit u normálně soudržných zemin při převýšení vyšším než 1,50 m, a nedodržela
ani svou povinnost vyplývající z ustanovení § 127 obč. zák., neboť neučinila
při provádění stavby na svém pozemku dostatečná opatření k tomu, aby nedošlo k
ohrožení pozemku žalobce. V důsledku toho a v důsledku skutečnosti, že při
stavbě sídliště na pozemku žalované došlo ke zvýšení terénu o 1,10 m oproti
pozemku žalobce, docházelo k postupnému a trvalému sesuvu zeminy na pozemek
žalobce až do té doby, než žalobce pozemek zajistil postavením opěrné zdi. V
tom soud spatřoval příčinnou souvislost mezi porušením povinností žalované při
výstavbě a vznikem škody na straně žalobce a dovodil tak odpovědnost žalované
za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. Při stanovení výše škody soud
vycházel ze znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně, Ústavu
soudního inženýrství, který ocenil pouze nejnutnější náklady, které žalobci
vznikly provedením stavebních úprav spočívajících ve vystavění opěrné zdi a
dalších s ní souvisejících úprav, které byly nutné, aby došlo k zabránění
vzniku dalších škod na pozemku žalobce. Při uložení povinnosti žalované
vybudovat okapní chodníky soud vycházel rovněž ze znaleckého posudku, další
požadavek ohledně povinnosti strpět využití části pozemku žalované žalobcem
soud zamítl s odůvodněním, že v rámci provádění své stavby má žalobce možnost
uzavřít se žalovanou smlouvu o nájmu veřejného prostranství. Ohledně částky
22.000,- Kč za tvrzené odstranění skládky dospěl soud k závěru, že žalobce
neprokázal svá tvrzení, že by se jednalo o skládku pouze na pozemku žalované, a
že by tuto částku skutečně vynaložil.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2001,
č. j. 11 Co 343/2001-353, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
žaloby na uložení povinnosti žalované strpět využití pozemku a ve výroku o
povinnosti žalované vybudovat vyspádovaný okapní chodník potvrdil, jinak jej
zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti žalobce
postavit opěrnou zeď, neboť v důsledku převýšení terénu sousedícího pozemku
žalované hrozilo nebezpečí neustálého znehodnocování jeho pozemku postupným a
trvalým splachováním zeminy z pozemku žalované při deštích, přičemž znalci
posoudili vybudování opěrné zdi jako nejlepší variantu s tím, že tato zeď je
velmi úsporně řešena. Odvolací soud však shledal nedostatek žalobních tvrzení
týkajících se prokázání příčinné souvislosti mezi úpravami plotu a jeho okolí
na pozemku žalobce v L. ulici a jednáním žalované.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 7. 2002, č. j. 8 C 351/94-409,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 291.250,- Kč s 21% úrokem z
prodlení od 17. 12. 1996 do zaplacení, ohledně částky 143.750,- Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
22.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, uložil
žalované povinnost vybudovat vyspádovaný garážový nájezd z vozovky z ulice L. k
pozemku žalobce parc. č. 1843/1 Praze 12 k. ú. K. a rozhodl o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po doplnění dokazování ohledně
výstavby opěrné zdi do ulice L. vzal za prokázané, že v důsledku výstavby
sídliště došlo ke zvýšení okolního terénu i na hranici pozemku žalobce se
žalovanou v ulici L. S ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu se už
nezabýval základem nároku žalobce, který je dán, ale zabýval se pouze výší
náhrady. Dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila svou povinnost učinit při
provádění stavby na svém pozemku dostatečná opatření k tomu, aby nedošlo k
ohrožení pozemku žalobce. Tím, že žalobce vybudoval opěrnou zeď i do ulice L.,
zabránil dalším škodám, které by spočívaly i v propadnutí chodníku. Ohledně
odklizení tzv. divoké skládky vzal soud za prokázané, že žalobce skutečně na
své náklady vyklidil pozemek žalované. Při stanovení výše náhrady vycházel z
rekapitulace celkových nákladů na provedené stavební úpravy, které byly
součástí znaleckého posudku a jeho dodatku, a přiznal ji tedy žalobci (§ 417, §
419 a § 420 obč. zák.) ve stejné částce jako v předchozím rozhodnutí.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č.
j. 11 Co 417/2002-456, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně částky
291.250,- Kč potvrdil (změnil jej pouze ohledně části příslušenství tak, že
žalobu ohledně 21% úroku z prodlení od 17. 12. 1996 do 1. 7. 1997 zamítl), ve
vyhovujících výrocích ohledně částky 22.000,- Kč s příslušenstvím a povinnosti
žalované vybudovat vyspádovaný garážový nájezd jej změnil tak, že žalobu
zamítl, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi účastníky, zrušil jej ve výroku o náhradě nákladů vůči státu a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shrnul, že žalovaná
ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. neučinila dostatečné opatření na
zpevnění svého pozemku a že žalobce v souladu s ustanovením § 417 odst. 1 obč.
zák. tím, že postavil opěrnou zeď, důvodně odvracel škodu, která mu hrozila na
jeho majetku soustavným splachováním zeminy z pozemku žalované. Dovodil, že
ohledně plotu soud prvního stupně vycházel správně ze znaleckého posouzení, že
bylo nutné předmětné úpravy provést, neboť i v těchto místech hrozilo nebezpečí
sesuvu půdy na pozemek žalobce z pozemku žalované, tedy i v tomto případě
znalci vyčíslili náklady v nejnutnější míře. Podle odvolacího soudu však není
dána příčinná souvislost mezi tvrzenou hrozící škodou v důsledku převýšení
terénu a nutností vybudovat vyspádovaný garážový nájezd z L. ulice. Bylo totiž
prokázáno, že žalobce započal s výstavbou garáže až poté, kdy již byla
definitivně určena výška okolních pozemků. Ohledně skládky pak soud dospěl k
závěru, že žalobce se domáhal jejího odstranění v době stavebních prací na svém
pozemku, aby měl k němu přístup, a poté si zřídil skládku vlastní, za což mu
byla ve správním řízení uložena pokuta. Nelze však učinit závěr, že by mu
vznikala škoda nebo žalované bezdůvodné obohacení.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Namítá, že odvracel-li žalobce škodu, jež mu hrozila soustavným
splachováním zeminy z pozemku žalované (dešťovou vodou), nebyla výstavba opěrné
zdi tak, jak ji nechal zbudovat, zákrokem přiměřeným okolnostem ve smyslu § 417
odst. 1 obč. zák. Opěrnou zeď by bylo třeba vybudovat v případě, že by skutečně
hrozilo bezprostřední nebezpečí sesuvu půdy na pozemek žalobce, avšak takové
nebezpečí v průběhu řízení nebylo prokázáno. I kdyby ale ke splachování zeminy
skutečně docházelo, vybudování opěrné zdi nelze považovat za přiměřený zákrok,
neboť účel opěrné zdi je jiný. Pojem „způsob přiměřený okolnostem“ ve smyslu §
417 odst. 1 obč. zák. je přitom podle dovolatelky třeba chápat i v časové
souvislosti tak, že žalobce měl možnost upozornit na tento proces a na základě
dohody se žalovanou mohly být provedeny úpravy přímo na pozemku žalované (např.
terénní úpravy, aby voda nesplachovala zeminu na pozemek žalobce), mnohem
levnější než budování opěrné zdi. Žalobce však na hrozící škodu nijak
neupozornil, ač k tomu měl dostatek času, a poté na hranici svého pozemku bez
stavebního povolení vybudoval dva objekty spojené třímetrovou ohradní zdí,
zřejmě se záměrem požadovat na žalované část nákladů na vybudování staveb. I
kdyby navzdory těmto argumentům bylo možné ustanovení § 417 odst. 1 obč. zák.
aplikovat, horní hranice možné náhrady nákladů vynaložených na odvrácení
hrozící škody je jednoznačně dána ustanovením § 419 obč. zák., podle nějž nesmí
náhrada převýšit rozsah odpovídající škodě, která byla odvrácena. Odvolací soud
ani soud prvního stupně se však otázkou výše hrozící škody vůbec nezabývaly,
přičemž dovolatelka má za to, že nemohla dosáhnout výše nákladů požadovaných
žalobcem. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
spolu s rozsudkem soudu prvního stupně v rozsahu napadeném dovoláním a vrátil
věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí dle jeho názoru nemá zásadní
právní význam a dovolání žalované proto není přípustné. Žalovaná věděla o
ohrožení žalobcovy nemovitosti úpravami v jejím okolí, ale ani podaná žaloba ji
nepřivedla k dostatečným opatřením, která nakonec musel provést žalobce sám.
Žalovaná odkládala též likvidaci skládky, která byla zdravotně závadná a
bránila realizaci povolené stavby žalobce. Povinnost vybudovat vyspádovaný
nájezd do garáže pak má žalovaná proto, že úpravami změnila výšky a úhly spádu
terénu v okolí pozemku žalobce, čímž ho připravila o původní bezbariérový
vchod a vjezd.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; po předchozím zrušujícím usnesení
odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně shodně, pokud jde o platební
povinnost žalované ve výši 291.250,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 17. 12. 1996
do zaplacení, nejde tedy o případ přípustnosti dovolání předvídaný ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a přípustnost dovolání tak lze posuzovat pouze
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost
dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom,
že v řízení o náhradu nákladů vynaložených žalobcem k odvrácení škody nebylo
přihlédnuto k ustanovení § 419 obč. zák., které výši náhrady limituje výší
hrozící škody, a že rozsahem hrozící škody na pozemku žalobce se soud
nezabýval; namítá dále, že nebylo zohledněno, že žalobcem postavená opěrná zeď
plní i jiný účel, než jen ochranu pozemku před splachováním zeminy.
Podle § 417 odst. 1 obč. zák. komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení
zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení.
Podle § 419 obč. zák. kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v
jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla
odvrácena.
Tato úprava předcházení hrozícím škodám zakládá osobě, jíž hrozí vznik škody,
právo zakročit takovým způsobem, aby hrozba byla odvrácena. Nejde o oprávnění
absolutní, neboť zákon ohrožené osobě dovoluje jednat pouze takovým způsobem,
který je přiměřený okolnostem ohrožení, tj. tak, aby jí zvolené opatření
odpovídalo zejména druhu a intenzitě ohrožení, situaci, která byla ohrožením
vyvolána, případně k možnostem a schopnostem ohroženého. Kriteriem přiměřenosti
se pak posuzuje účelnost nákladů vynaložených na odstranění hrozby, na jejichž
náhradu má ohrožený právo podle ustanovení § 419 obč. zák. (takové náhrady se
také žalobce v souvislosti s provedením stavebních prací, jimiž se snažil
zamezit vzniku škody na svém pozemku, domáhá), to však pouze do výše
odpovídající výši škody, která byla přijetím přiměřeného opatření odvrácena.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění [správnost
skutkových zjištění vzhledem k přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá], že v důsledku převýšení
terénu sousedícího pozemku ve vlastnictví žalované hrozilo nebezpečí neustálého
znehodnocování pozemku žalobce postupným a trvalým splachováním zeminy z
pozemku žalované při deštích; částka 291.250,- Kč, kterou je žalovaná povinna
zaplatit žalobci, představuje náklady účelně vynaložené na vybudování opěrné
zdi na pozemku žalobce, která byla nejlepším řešením vzniklé situace.
Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že žalobce nebyl oprávněn přistoupit ke
stavebním úpravám a že přiměřeným opatřením by bylo nejprve se obrátit s
upozorněním na žalovanou. Jestliže podle ustanovení § 417 odst. 1 obč. zák. je
v případě hrozící škody dotčená osoba dokonce povinna zakročit, přičemž
nesplnění této povinnosti může vést i ke spoluzavinění (§ 441 obč. zák.)
případné škody, pokud by právě v důsledku nesplnění zakročovací povinnosti
vznikla (§ 420 odst. 1 obč. zák.), nelze žalobci vytýkat, že k prevenčnímu
opatření přistoupil na svém pozemku sám; znalecký posudek ostatně označil jím
přijaté opatření za nejlepší variantu.
Na druhé straně nelze přehlédnout, že znaleckým posudkem nebyla vyčíslena výše
hrozící škody (taková otázka nebyla znalcům zadána) a že tedy toto skutkové
zjištění, které je významné z hlediska horní hranice náhrady účelně
vynaložených nákladů podle § 419 obč. zák., nebylo v řízení vůbec učiněno.
Protože žalobci byla přisouzena částka 291.250,- Kč, aniž bylo zvažováno, zda
nepřesahuje výši škody, která mu na pozemku mohla splachováním zeminy vzniknout
a jež byla stavebním opatřením žalobce odvrácena, bylo o výši náhrady nákladů
účelně vynaložených k odvrácení hrozící škody rozhodnuto v rozporu s citovaným
ustanovením. Z pohledu přípustnosti dovolání tak jde o rozhodnutí zásadního
právního významu, řešící uvedenou právní otázku v rozporu s hmotným právem ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu, které je přípustné § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je
zároveň opodstatněné, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Vytýká-li žalovaná v dovolání odvolacímu soudu, že nebylo prokázáno nebezpečí
sesuvu půdy na pozemek žalobce, a nesouhlasí-li dále s jeho závěrem, že opěrná
zeď byla přiměřeným opatřením k tomu, aby bylo zabráněno splachování zeminy na
pozemek, je zřejmé, že v tomto směru dovolatelka ve skutečnosti napadá rozsudek
odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní
posouzení věci. Skutečným obsahem této části dovolání je tak zejména námitka,
že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení
§ 241a odst. 3 o.s.ř.); tento dovolací důvod však u dovolání přípustného podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. uplatnit nelze.
Protože je však naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.,
Nejvyšší soud České republiky soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ve
výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební
povinnosti žalované ve výši 291.250,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 2. 2. 1997
do zaplacení a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu
prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen v části výroku, jíž byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobci částku 291.250,- Kč s 21% úrokem z prodlení
od 2. 2. 1997 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc byla v
tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2004
JUDr. Petr V o j t e
k, v. r.
předseda senátu