Proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, není tedy dovolání z
hlediska ust. § 238a a § 239 o.s.ř. přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku o zrušení rozsudku a vrácení věci
okresnímu soudu by tedy mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným.
Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího
soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání
žalobkyně, pokud směřuje proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu, směřuje
tedy proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti uvedenému výroku podle § 243b
odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně proti zamítavým výrokům rozsudku odvolacího soudu není
opodstatněné.
Podle ustanovení § 544 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto smlouvu poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti
nevznikne škoda.
Smluvní pokuta je jedním z prostředků k zajištění závazku, který má zároveň
sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá
nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou
částku ve sjednané výši, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vůbec
nějakou škodu druhé smluvní straně způsobil. Smluvní pokuta plní i funkci
paušalizované náhrady škody, neboť nárok na zaplacení pokuty vzniká, jsou-li
splněny okolnosti, na něž je povinnost dlužníka vázána, přičemž otázka výše
škody, která porušením povinnosti druhé straně vznikla, není z hlediska
povinnosti zaplatit pokutu významná.
Povinnost žalovaného hradit smluvní pokutu byla v daném případě vázána na
nedodržení lhůty k dodávce stavebních prací; tj. byla stanovena za každý den
prodlení s dokončením dodávky. Právní názor odvolacího soudu, že povinnost
žalovaného platit smluvní pokutu trvala do doby, dokud byl v prodlení se
splněním svého závazku vůči žalované ze smlouvy o dodávce prací, který byl
pokutou zajišťován, je zcela správný. Za situace, že žalovaný v dohodnutém
termínu práce nedokončil a žalobkyni dal najevo, že je dokončit nehodlá, nelze
po 20. 9. 1995, kdy se již žalobkyně nemohla úspěšně domáhat dodatečného
splnění jeho závazku, dovodit prodlení žalovaného s dodávkou stavebních prací,
a tedy ani důvodnost jejího nároku na zaplacení smluvní pokuty sjednané za
nedodržení dodací lhůty.
Podle ustanovení § 545 odst. 2 obč. zák. nevyplývá-li z ujednání účastníků něco
jiného, není věřitel oprávněn požadovat náhradu škody, která mu vznikla
porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, a může se domáhat
náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když je to mezi účastníky
dohodnuto.
Závěr odvolacího soudu, že škoda, jejíž náhradu žalobkyně požadovala ve výši
90.950,- Kč a která představuje rozdíl v cenách stavebních prací mezi obdobím,
kdy práce měly být podle smlouvy provedeny, a obdobím, kdy skutečně byly
provedeny, je kryta smluvní pokutou, je i podle názoru dovolacího soudu
správný. Na porušení závazku včas dokončit stavební práce byl vázán nárok
žalobkyně na smluvní pokutu a právě porušením tohoto závazku vznikla tvrzená
újma v rozdílu cen, neboť při včasném dokončení prací by ke zvýšení jejich ceny
nedošlo; oba tyto nároky tedy vznikly z porušení téže povinnosti.
Částka 37.950,- Kč je pak cenou opravy obvodového pláště krovu domu podle
kalkulace prací provedených stavební firmou S. podle cen roku 1994. Jedná se o
práce, provedené jinou firmou na opravě, respektive na dokončení prací na domě
poté, kdy tak neučinil žalovaný. Tato částka, zaplacená za opravu a dokončení
prací, které měl podle smlouvy provést žalovaný a neprovedl je, představuje
majetkovou újmu žalobkyně způsobenou rovněž tím, že práce objednané u
žalovaného nebyly ve sjednané lhůtě, popřípadě vůbec dodány. Za situace, kdy
mezi účastníky nebylo sjednáno něco jiného ve smyslu ust. § 545 odst. 2 obč.
zák., není žalobkyně oprávněna požadovat na žalovaném náhradu škody způsobené
porušením závazku dokončit stavební práce ve sjednané lhůtě, tedy té
povinnosti, která byla zajištěna smluvní pokutou. Nelze proto odvolacímu soudu
vytýkat nesprávný právní názor.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně proti
zamítavým výrokům ve věci samé zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., neboť žalobkyně ani žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají
na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.
356
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová