25 Cdo 1393/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra
Vojtka v právní věci žalobkyně obce D. L. proti žalovanému H. – e. s., spol. s
r. o., zastoupenému obecným zmocněncem JUDr. J. P., o zaplacení
938.309,40 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn.
4 C 83/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
23. května 2002, č. j. 12 Co 794/2001-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2002, č. j. 12 Co
794/2001-105, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 28. 12. 2000, č. j.
4 C 83/99-68, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň -
jih k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 938.309,40 Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že dne 26. 9. 1994 uzavřela s firmou R. -
realizace staveb smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování čistírny
odpadních vod a kanalizace - stavby na klíč v obci D. L. Žalovaný, který byl
subdodavatelem uvedené firmy podle smlouvy o dílo ze dne 15. 11. 1995 ohledně
dodání technologického zařízení a nádrží čistící stanice, odmítl žalobkyni při
předávacím řízení předat výrobní a technologickou část díla a příslušnou
dokumentaci z důvodu, že firma R. – realizace staveb jí nezaplatila sjednanou
cenu, a žalobkyni sdělil, že toto zařízení zůstává v jeho vlastnictví. Dne 3.
11. 1997 žalovaný vnikl do uzamčené části čističky odpadních vod (dále jen
„ČOV“) a z tohoto objektu odvezl v žalobě označené strojní zařízení
(technologickou část) v celkové hodnotě 413.500,- Kč a ani přes výzvu žalobkyně
je nevrátil. Ta proto musela smluvně s jiným dodavatelem zajistit opravu
úmyslně znehodnocené čistící stanice a její dokončení, což si vyžádalo náklady
ve výši žalované částky.
Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 28. 12. 2000, č. j. 4 C 83/99 - 68,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že
žalobkyně jako objednatelka uzavřela dne 26. 9. 1994 s firmou R. - realizace
staveb jako dodavatelem smlouvu o dílo č. 32/94 o provedení stavby ČOV a
kanalizace podle obchodního zákoníku, jejímž předmětem bylo dodání této stavby
„na klíč“, včetně nezbytné technologie. Podle smlouvy o dílo uzavřené ve smyslu
ust. § 536 a násl. obch. zák. ze dne 15. 11. 1995 mezi touto firmou jako
objednatelem a žalovaným jako zhotovitelem se žalovaný zavázal uskutečnit
dodávku nádrží a technologie ČOV v obci D. L. včetně projektu s tím, že „do
úplného zaplacení dodávky je dodané technologické zařízení majetkem
dodavatele“. Za zápisu o jednání ohledně předání technologické části stavby ČOV
D. L. uskutečněného dne 13. 6. 1997 za přítomnosti zástupců obou účastníků a
zhotovitele stavby bylo dále zjištěno, že žalovaný upozornil na nedostatky ve
financování s tím, že nepodaří-li se je vyřešit do 20. 6. 1997, „zdemontuje“
zařízení a uplatní právní nároky, když zařízení bylo v podstatě dodáno v plném
rozsahu. Podle zápisu ze dne 20. 8. 1997 došlo mezi žalobkyní a dodavatelem ČOV
firmou R. - realizace staveb k předání a převzetí stavby za přítomnosti
zástupce žalovaného, který k němu připojil písemné vyjádření, v němž mimo jiné
konstatuje, že z důvodu nezaplacení dodávky technologie je zařízení dodané na
stavbu nadále v jeho vlastnictví a že technologickou část předá dodavateli
stavby až po vzájemném narovnání vztahů. Dne 3. 11. 1997 žalovaný z objektu ČOV
odmontoval a odvezl strojní zařízení, jehož seznam je uveden v žalobě. Ze
smlouvy o dílo uzavřené dne 4. 5. 1999 mezi žalobkyní jako objednatelkou a V.
s. s. r. o. Dobřany jako zhotovitelem vyplývá, že předmětem plnění bylo
„dokončení výstavby ČOV D. L. – technologická část stavby“ za dohodnutou cenu
za dílo v částce 938.309,40 Kč. Při právním posouzení věci vycházel soud
prvního stupně z ust. § 126 a § 420 obč. zák. a dovodil, že mezi účastníky
nevznikl smluvní vztah ohledně dodávky technologie čerpací stanice a ČOV a že v
době demontáže byl vlastníkem odmontovaného zařízení žalovaný na základě
smlouvy o dílo uzavřené se zhotovitelem stavby. Dospěl proto k závěru, že
žalobkyni se nepodařilo prokázat, že jí žalovaný způsobil škodu porušením
právní povinnosti, a to ani porušením závazkové povinnosti ani protiprávním
zásahem do jejího vlastnického práva, neboť mezi účastníky k uzavření smlouvy
nedošlo a žalobkyně nebyla vlastníkem věcí žalovaným odvezených. V této
souvislosti vyslovil okresní soud názor, že odvezená zařízení nelze považovat
za součást stavby (§ 120 odst. 1 obč. zák.), když vlastní stavba jako taková
nebyla jeho demontáží poškozena; tímto směrem se ani tvrzení žalobkyně
neubíralo.
K odvolaní žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 5. 2002, č. j.
12 Co 794/2001 - 105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním
dovodil, že žalovaný neporušil žádnou smluvní povinnost, neboť mezi účastníky
nevznikl smluvní vztah, když žalovaný byl pouze subdodavatelem firmy R. –
realizace staveb, která jako zhotovitel prováděla stavbu ČOV na základě smlouvy
o dílo uzavřené s žalobkyní. Právní instituty, jejichž prostřednictvím se měla
žalobkyně domáhat svých práv, jsou upraveny v této smlouvě. Podle názoru
odvolací soudu mohla žalobkyně poté, co žalovaný v zápisu ze dne 13. 6. 1997
upozornil na nedostatky ve financování, „reagovat buď podáním návrhu na
nařízení předběžného opatření nebo přijetím opatření směřujícím k tomu, aby jí
žalovaný odevzdal klíče od čističky apod.“; pokud to žalobkyně neučinila,
porušila prevenční povinnost vyplývající z ust. § 415 obč. zák. Jestliže
smlouva o dílo uzavřená mezi firmou R. P. a žalovaným ze dne 15. 11. 1995
obsahuje ujednání o tom, že vlastnictví žalovaného k dodané technologické části
trvá až do úplného zaplacení dodávky, a nezaplatila-li tato firma za dodávku,
nedopustil se žalovaný tím, že dne 3. 11. 1997 technologickou část odmontoval,
protiprávního jednání, neboť se jednalo o jeho majetek.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v ust. §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v otázkách, „zda občan, který za dodaný výrobek (věc zhotovenou na
zakázku, věc koupenou v obchodě) zaplatil (dodavateli, prodejci) dohodnutou
cenu, musí strpět, aby subdodavatel zhotovitele (prodejce) mohl součást
zhotovené (prodané) věci bez souhlasu vlastníka věci hlavní odmontovat (jinak
oddělit)“, zda v případě, že mezi dodavatelem a subdodavatelem byla dohodnuta
výhrada vlastnictví k věci (která se ovšem zhotovením díla nebo výrobou stala
pouze součástí věci hlavní a přestala být věcí v právním slova smyslu - § 118
odst. 1 obč. zák.), je tato věc až do jejího zaplacení ve vlastnictví
subdodavatele, a dále v tom, že odvolací soud neposoudil jednání žalovaného
jako protiprávní ve smyslu ust. § 420 odst. 1 obč. zák. v souvislosti s ust. §
4, § 126 obč. zák. Namítá, že žalovaný neměl právo vniknout do cizího objektu a
bez vědomí a souhlasu žalobkyně jako jeho vlastníka z něj odmontovat část
zařízení a způsobit škodu i tím, že byly znehodnoceny náklady na montáž tohoto
zařízení (mzdy, doprava apod.). I kdyby se jednalo o vlastnictví žalovaného a
žalobkyně by na jeho úkor získala bezdůvodné obohacení, měl by žalovaný pouze
nárok na poskytnutí peněžité náhrady. Dále dovolatelka nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že smlouva o dílo, kterou uzavřela s firmou R. P., obsahuje
právní instituty k ochraně jejích práv; poukazuje na to, že žalovaný „převzal
technologická zařízení do úschovy“ dne 3. 11. 1997, tedy v době, kdy závazky z
této smlouvy zanikly, když dílo bylo předáno dne 20. 8. 1997 a žalobkyně za ně
řádně zaplatila dohodnutou cenu. Nesprávně rovněž krajský soud dovodil, že
žalobkyně porušila prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. tím, že nepodala
návrh na vydání předběžného opatření či nepřijala opatření, aby žalovaný
odevzdal od čističky klíče, neboť dopis, v němž žalovaný oznámil „vzetí věcí do
úschovy“, byl žalobkyni doručen až poté, co do ČOV neoprávněně vnikl a tyto
věci odmontoval. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry uvedenými
v rozsudcích soudů obou stupňů.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud - v rozporu s bodem 15, Hlavy I., Části
dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. – odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně
vydaného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednal a rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání rovněž projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001,
tj. poté co nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, za nějž jedná osoba
uvedená v § 21b o. s. ř., která má právnické vzdělání, dospěl k závěru, že
dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že
je opodstatněné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které
dovolatelka uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle
nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalovaný se
nedopustil protiprávního jednání, když dne 3. 11. 1997 „odmontoval“ a odvezl
technologické zařízení ČOV specifikované v žalobě, neboť byla-li ve smlouvě o
dílo ze dne 15. 11. 1995, kterou žalovaný uzavřel s firmou R. - realizace
staveb, sjednána výhrada vlastnického práva k tomuto zařízení a nezaplatila-li
tato firma za dodávku, byl v době „odmontování“ zařízení jeho vlastníkem
žalovaný.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je
protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s
právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost
mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady
odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá, avšak za podmínek
ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak
právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím,
jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou
právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně
jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní
povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle § 554 odst. 5 obch. zák. předáním zhotovené věci nabývá k ní objednatel
vlastnické právo, jestliže je do této doby měl zhotovitel, a na objednatele
přechází nebezpečí škody na zhotovené věci, jestliže je do této doby nesl
zhotovitel. Ustanovení § 444 až 446, § 455 až 459 a § 461 platí obdobně. Strany
si však mohou písemně smluvit, že objednatel nabude vlastnické právo ke
zhotovené věci později, než je stanoveno v § 554 odst. 5 obch. zák., přičemž
nevyplývá-li z obsahu této dohody (výhrady vlastnického práva) nic jiného, má
se za to, že objednatel má nabýt vlastnické právo teprve úplným zaplacením ceny
díla (srov. obdobně § 445 obch. zák.).
Podle § 542 odst. 1 obch. zák. zhotovuje-li zhotovitel věc u objednatele, na
jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, nese objednatel
nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem, nestanoví-li smlouva
něco jiného.
V daném případě je nesporné, že objekt ČOV byl postaven na pozemku žalobkyně
(objednatelky) a že žalobkyně se ve smyslu ust. § 542 odst. 1 obch. zák. stala
vlastnicí jeho nemovité části (stavby). Klíčovou pro posouzení uplatněného
nároku na náhradu škody je otázka, zda žalobkyně, a to i za stavu, kdy svému
smluvnímu partnerovi (firmě R. – realizace staveb) zaplatila dohodnutou cenu za
dílo a toto jí bylo předáno včetně technologického zařízení, nabyla - přes
výhradu vlastnického práva subdodavatele (žalovaného) - vlastnictví k tomu
zařízení, jež žalovaný po předání díla „zdemontoval a odvezl“, či zda
vlastníkem tohoto zařízení je žalovaný.
Obdobnou otázkou se Nejvyšší soud ČR zabýval v rozsudku ze dne 21. 3. 2001, sp.
zn. 29 Cdo 1532/99, v němž uvedl, že nebyl-li subdodavatel ve smluvním vztahu k
objednateli, a smlouva o dílo uzavřená mezi zhotovitelem a objednatelem
nevylučovala, aby zhotovitel pověřil provedením díla (jeho části) jinou osobu,
potom na vzájemné vztahy mezi zhotovitelem a objednatelem nemá obsah smlouvy
uzavřené mezi subdodavatelem a zhotovitelem vliv, a pro vznik vlastnického
práva objednatele podle § 542 odst. 1 obchodního zákoníku není rozhodné, zda
zhotovitel k provedení díla použil jinou osobou a zda v tomto vztahu (ve vztahu
mezi subdodavatelem a zhotovitelem) došlo k nabytí vlastnického práva
zhotovitelem.
S těmito právními závěry se neztotožnil velký senát obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003,
publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 148/2003, jenž při řešení
otázky, zda (ne)existence vlastnického práva zhotovitele ke zhotovené věci má
vliv na nabytí vlastnického práva objednatele k této věci podle § 542 odst. 1
obch. zák., dospěl k závěru, že při úvaze o trvání výhrady vlastnického práva
je třeba se zabývat i tím, zda vlastnické právo k věci nezaniklo zpracováním (§
135b obč. zák.).
V souladu se závěry uvedenými v rozsudku NS ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35
Odo 124/2003, jde tedy daném případě o posouzení otázky, zda přes výhradu
vlastnického práva sjednanou ve smlouvě o dílo mezi žalovaným a firmou R. -
realizace staveb nezaniklo vlastnické právo žalovaného k předmětnému
technologickému zařízení v důsledku jeho „zapracování“ do nemovitosti
žalobkyně, jinými slovy řečeno, zda tyto věci (v žalobě specifikované) lze
nadále považovat za samostatné věci v právním smyslu (§ 118 odst. 1 obč. zák.),
popř. alespoň za příslušenství stavby ČOV (§ 121 odst. 1 obč. zák.), nebo zda
se staly její součástí (§ 120 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že se jedná
o posouzení takových skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, bude
nutné vyžádat znalecký posudek z příslušného oboru.
Pokud by v dalším řízení bylo najisto postaveno, že předmětná zařízení jsou i
nadále (rozuměj po jejich „zapracování“ do nemovitosti žalobkyně) samostatnými
věcmi v právním smyslu či příslušenstvím jiné věci (tedy že se nestaly součástí
nemovitosti ČOV), bylo by třeba se zabývat otázkou (ne)existence vlastnického
práva žalobkyně i z pohledu ust. § 446 obchodního zákoníku, který se přiměřeně
použije i na smlouvu o dílo. (Podle tohoto ustanovení kupující nabývá
vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného
zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět
měl mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat
za účelem jeho prodeje). Přitom je třeba respektovat obecnou zásadu, že nesplní-
li objednatel (v daném případě firma R. - realizace staveb podle smlouvy o dílo
ze dne 15. 11. 1995) podmínku pro nabytí vlastnického práva spočívající v
zaplacení ceny díla, nemůže realizovat práva svědčící vlastníku věci (§ 123
obč. zák.), tj. nemůže s předmětem díla (při absenci jiné dohody s vlastníkem
věci) nakládat ani jej použít při plnění svého závazku. Žalobkyně jako smluvní
partner nevlastníka (firmy R. - realizace staveb) by za takové situace mohla
nabýt vlastnického práva k „odmontovanému“ a odvezenému zařízení pouze při
splnění podmínek uvedených v § 446 obchodního zákoníku.
V projednávané věci je uplatněn nárok na náhradu škody spočívající v nákladech
na „dokončení výstavby ČOV D. L. - technologická část stavby“, které žalobkyně
vynaložila podle smlouvy o dílo uzavřené dne 4. 5. 1999 s V. s. s. r. o. D.,
skutkově odůvodněný tvrzením, že žalovaný protiprávně zasáhl do výkonu
vlastnického práva žalobkyně, když odmontoval a odvezl technologické zařízení
ČOV. Již samu skutečnost, že žalovaný vnikl do objektu žalobkyně, k čemuž
použil nevráceného klíče, je třeba považovat za protiprávní jednání žalovaného,
neboť jím došlo k zásahu do práv žalobkyně jako vlastníka stavby, avšak za
vznik tvrzené škody podle § 420 odst. 1 obč. zák. by žalovaný odpovídal jen v
případě, že jeho vlastnické právo k předmětnému technologickému zařízení
zaniklo v důsledku jeho „zapracování“ do nemovitosti žalobkyně (srov. též
rozsudek NS ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98), případně nabyla-li
by žalobkyně vlastnictví k tomuto zařízení podle § 446 obch. zák.
Protože odvolací soud se věcí z výše uvedených hledisek nezabýval, nelze než
jeho právní posouzení věci považovat za neúplné a tudíž nesprávné [§ 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř.]. Z tohoto důvodu dospěl dovolací soud k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o. s. ř.) a že dovolání proti němu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 část věty
za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí
odvolacího zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento
rozsudek zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu Plzeň – jih k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu