25 Cdo 1397/2004

25 Cdo 1397/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci

žalobců A) Ing. D. J., B) H., a. s., C) B. V., D) M. CORP., E) B. N., F) Ing.

T. J., G) P. H., H) M. P., CH) Ing. A. S., I) PharmDr. P. K., a J) Z., a. s.,

všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Komisi pro cenné

papíry, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7, o náhradu škody, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 79/2001, o dovolání všech žalobců

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 13 Co

505/2003-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním

postupem Komise pro cenné papíry (dále též jen „KCP“), spočívajícím v tom, že

KCP zanedbala dozor a kontrolu nad společností P. I., a. s. (dále též jen

„PI“), s níž měli žalobci uzavřené smlouvy o správě portfolia, čímž měla

žalovaná porušit své povinnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 písm. b) a § 83

odst. 1 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry. PI poskytovala v

rozporu se zákonem svým klientům půjčky na nákup cenných papírů, které

získávala od A. B. W. oproti zástavě majetku klientů bez jejich vědomí a

souhlasu. Na majetek PI byl prohlášen konkurs, portfolio nebylo žalobcům

vyúčtováno, nebyly předány nebo převedeny cenné papíry ani nebyla vyplacena

hotovost, čímž žalobcům vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhají a jejíž výši

vyčíslili jako tržní hodnotu nezúčtovaného portfolia cenných papírů a hotovosti

na majetkových účtech jednotlivých žalobců ke dni 18. 5. 2001.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č. j. 16 C 79/2001-50,

zamítl žalobu žalobce A) o zaplacení 3.185.939,- Kč, žalobkyně B) o zaplacení

15.520.063,- Kč, žalobkyně C) o zaplacení 592.619,- Kč, žalobce D) o zaplacení

1.438.868,- Kč, žalobce E) o zaplacení 2.617.065,- Kč, žalobce F) o zaplacení

666.350,- Kč, žalobce G) o zaplacení 2.527.509,- Kč, žalobce H ) o zaplacení

481.696,- Kč, žalobce CH) o zaplacení 3.385.066,- Kč, žalobce I) o zaplacení

770.774,- Kč a žalobkyně J) o zaplacení 20.852.104,- Kč, a rozhodl o náhradě

nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci, každý jednotlivě, uzavřeli se

společností P. I., a. s., smlouvy o správě portfolia, jimiž se tato společnost

zavázala spravovat cenné papíry klientů; usnesením Městského soudu v Praze ze

dne 1. 6. 2001, č. j. 91 K 12/2001-27, byl na majetek společnosti prohlášen

konkurs s účinky ke dni 1. 6. 2001. Žalobci své jednotlivé pohledávky uplatnili

v konkursním řízení za úpadcem PI, tyto pohledávky byly před přezkumným řízením

správkyní konkursní podstaty uznány v plné výši. Rozsudkem ze dne 15. 11. 2002,

č. j. 58 Cm 28/2002-41, konkursní soud zamítl návrh jiného klienta PI, který se

dožadoval proti správkyni konkursní podstaty úpadce PI vyloučení akcií a

peněžních prostředků, které jsou podle výpisu na jeho účtu, ze soupisu

konkursní podstaty úpadce; své rozhodnutí odůvodnil tak, že z účetnictví úpadce

a ze sdělení auditora vyplynula skutečnost, že úpadce řádně nespravoval ani

nevedl oddělené finanční prostředky svých klientů a nelze určit ve prospěch

kterého klienta byla obchody realizovány. Správkyně konkursní podstaty PI

vymáhá v náhradovém řízení před soudem v USA na americkém makléři A. B. W.

náhradu škody ve výši 30 milionů Kč. Dne 10. 5. 2001 zahájila Komise pro cenné

papíry s PI správní řízení dle § 47 písm. c) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných

papírech. Až k datu 27. 1. 2003 bylo teprve určeno přezkumné jednání

přihlášených pohledávek. Konkursní řízení v době vyhlášení rozsudku stále

trvalo. Soud dospěl k závěru, že žalobci v řízení neprokázali vznik škody ve

smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. Žalobci jsou konkursními věřiteli

úpadce PI, ve smyslu § 20 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnili vůči úpadci

svůj nárok, jejich pohledávka nebyla popřena, konkursní řízení vedené na

majetek PI dosud neskončilo a není znám jeho výsledek, a není tedy známo, zda

pohledávka žalobců vůči úpadci bude uspokojena, v jaké výši, popř. zda jim bude

poskytnuta náhrada z Garančního fondu obchodníků s cennými papíry. Ke dni

vyhlášení rozsudku žalobcům podle soudu škoda nevznikla, přičemž okolnost, že

žalobce nemůže svými pohledávkami vůči PI disponovat, neznamená vznik škody.

Protože nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu a možnost

domáhat se její náhrady (actio nata), soud prvního stupně žalobu pro

předčasnost zamítl, aniž se zabýval tím, zda se KCP dopustila nesprávného

úředního postupu.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2004,

č. j. 13 Co 505/2003-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem

prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Námitky žalobců, že

řízení je zatíženo vadami, neboť žalobci nebyli řádně vyzváni k doplnění

tvrzení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. a řízení mělo být s ohledem na

probíhající konkursní řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušeno,

odvolací soud neshledal důvodnými. Výzva soudu podle ustanovení § 118a odst. 2

o.s.ř. nebyla na místě, neboť užita má být pouze tehdy, když soud věc právně

kvalifikuje jinak než žalobce v žalobě, a z tohoto důvodu vznikne potřeba

doplnit vylíčení rozhodných skutečností, což však nebyl tento případ; a za

situace, kdy není splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, nejsou

podmínky pro přerušení řízení. Okolnost, zda někdy v budoucnu k naplnění

takového předpokladu dojde, přitom není předběžnou otázkou podle § 135 odst. 2

o.s.ř. V trestním řízení vedeném proti vedoucím představitelům PI byla

vyčíslena škoda, pouze však předběžně pro účely kvalifikace trestného činu,

navíc s ohledem na zásadu presumpce neviny do pravomocného skončení trestního

řízení nemohl odvolací soud z údajů o výši škody, vyčíslených v rámci trestního

řízení, vycházet. Dlužníkem žalobců z právních vztahů založených smlouvami o

správě portfolia je jejich smluvní partner PI, která se s nimi musí v rámci

smluvních podmínek v prvé řadě vypořádat. Právě k tomuto vypořádání s věřiteli

směřuje konkursní řízení, v němž také žalobci uplatnili své pohledávky vůči

úpadci. Do skončení konkursního řízení podle odvolacího soudu nelze předjímat,

zda nároky žalobců budou uspokojeny a v jaké výši, popřípadě k uspokojení

pohledávek žalobců může dojít plněním ze zákonného pojištění prostřednictvím

Garančního fondu obchodníků s cennými papíry. Dokud tedy nebudou vypořádány

nároky ze závazkového vztahu mezi žalobci a PI, vyplývající ze smluv o správě

portfolia, je předčasná úvaha o vzniku škody na straně žalobců v souvislosti s

úpadkem jejich dlužníka i o tom, zda a kdo za ni odpovídá.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňují podle ustanovení §

241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřují

v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení

vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele

požadovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Namítají dále, že

přihlášení pohledávky má vliv pouze na běh promlčecí lhůty a žádný další účinek

podle zákona o konkursu a vyrovnání ani podle jiného zákona nemá. Pokud by

přihláška pohledávky v konkursním řízení vylučovala podání žaloby o náhradu

škody pro absenci vzniku škody, znamenalo by to, že občanskoprávní odpovědnost,

odpovědnost státu či trestněprávní odpovědnost je subsidiární vůči odpovědnosti

úpadce dle zákona o konkursu a vyrovnání a mělo by to za následek nemožnost

zahájit trestní stíhání pro trestné činy, jejichž znakem je způsobení škody. Žalobci poukazují na to, že prokuristovi PI bylo v roce 2001 sděleno obvinění

pro trestný čin zpronevěry s tím, že v důsledku jeho jednání vznikla na majetku

klientů škoda cca 932 mil. Kč, a že v tomtéž roce vyčíslila KCP pro potřeby

trestního řízení proti manažerům PI škodu vzniklou zákazníkům PI ve výši

1.012.564.435,- Kč. Jestliže trestní stíhání je vedeno proto, že není sporu o

tom, že klientům PI vznikla škoda, může být spor o výši škody a nikoli o její

existenci, jinak by muselo být trestní stíhání zastaveno pro absenci škody jako

základního znaku skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Žalobci namítají,

že PI měla jejich peněžní prostředky a z nich zakoupené cenné papíry spravovat

v souladu s jednotlivě uzavřenými smlouvami o správě portfolia, a protože se

jednalo o jejich zákaznický majetek ve smyslu § 81b zákona č. 591/1992 Sb., o

cenných papírech, který není součástí majetku obchodníka s cennými papíry a

podle § 81e odst. 1 tohoto zákona není ani součástí konkursní podstaty, je

správce konkursní podstaty povinen jej vydat. Právní názor, že škoda dosud

nevznikla, když žalobci přihlásili pohledávku do konkursu, aniž je postaveno

najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty, je

proto podle dovolatelů předčasný. Vzhledem k tomu, že konkursní řízení a řízení

o vyloučení majetku z konkursní podstaty může mít vliv na výši případné škody,

měl soud řízení v této věci podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušit do

skončení konkursního řízení nebo do rozhodnutí o vylučovací žalobě. Názor

odvolacího soudu, že „závěr soudu prvního stupně o tom, že nebyl prokázán vznik

škody, není závěrem právním, nýbrž skutkovým“, považují dovolatelé za

nesprávný. Protože soud žalobu zamítl z důvodu, že žalobcům žádná škoda

nevznikla, změnil tím právní kvalifikaci žalobci tvrzených skutkových

okolností, a protože je nepoučil a nevyzval k doplnění skutkových tvrzení dle

ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., znemožnil jim tím argumentaci k odlišnému

právnímu názoru soudu a zatížil řízení vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.

K dovolání podala žalovaná vyjádření, v němž zastává názor, že dovolání žalobců

není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3

o.s.ř. po právní stránce zásadní význam. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu

ČR ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, kde byla řešena obdobná právní

otázka, přičemž argumentace dovolacího soudu svědčí o tom, že dovoláním

napadené rozhodnutí je v souladu s hmotným právem. Žalovaná navrhla, aby

dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno

oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240

odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti

němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž

bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3

o.s.ř.).

Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo

soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo

zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost

dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní

normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní

normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu

škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem KCP při kontrole činnosti

společnosti PI (obchodníka s cennými papíry) je předčasná, neboť v době

rozhodování soudu nevznikla ještě žalobcům škoda, spočívající v hodnotě jejich

majetku smluvně svěřenému do správy společnosti PI (cenných papírů a hotovosti

na jednotlivých účtech), jejíž náhrady se na státu domáhají.

Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení

otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až

do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu

škody podle zákona č. 82/1998 Sb., a to i za situace, že zatím není postaveno

najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty. Tato

otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to rozsudkem

Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 2004, č. j. 25 Cdo 2625/2003-119.

I v této věci vycházel odvolací soud ze správného názoru, že povinnost správce

portfolia vypořádat prostředky mu svěřené vzniká z jeho závazku v jednotlivých

smlouvách uzavřených se žalobci, tedy z jejich vzájemného vztahu založeného

smluvním ujednáním, a že v prvé řadě v tomto vztahu musí žalobci v rámci svých

oprávnění vůči obchodníkovi s cennými papíry vypořádat své nároky vyplývající z

jednotlivých smluv o správě portfolia. Ve vztahu k jiným subjektům lze jejich

mimozávazkovou odpovědnost za vznik majetkové újmy, spočívající ve ztrátě

hodnoty majetku svěřeného do správy společnosti PI, uplatňovat až poté, co tato

újma z právního vztahu mezi obchodníkem s cennými papíry a jeho zákazníky

vznikla, tedy jakmile právo žalobců na plnění nebylo a již nemůže být

uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze

úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu

dříve, než vůbec majetková újma věřitelům vznikla, tedy před vypořádáním

pohledávek zákazníků vůči obchodníkovi s cennými papíry.

To platí i v případě, že náhrada škody je požadována po státu z titulu jeho

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním

postupem jeho orgánů vůči dlužníkovi. Zásadně je totiž třeba vycházet z toho,

že pouze tehdy, měl-li nedostatek v činnosti orgánu, za nějž nese stát

odpovědnost, dopad do majetkové sféry účastníka, vzniká mu škoda jakožto

předpoklad pro uplatnění práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992

Sb., o notářích a jejich činnosti.

Na závěru odvolacího soudu, že škoda, jejíž náhrady se žalobci v tomto řízení

proti státu domáhají, zatím nevznikla, nemění nic ani námitka, že zatím není

postaveno najisto, zda cenné papíry a hotovost na účtech žalobců, spravovaných

společností PI, patří do konkursní podstaty úpadce či nikoliv. Tím, že na

majetek této společnosti byl prohlášen konkurs (jehož účinky v době rozhodování

soudu trvaly), pohledávky žalobců vůči této společnosti nezanikly. Škoda,

spočívající v neuspokojení pohledávek vůči úpadci, může konkursnímu věřiteli

vzniknout, až když pominou účinky prohlášeného konkursu. Pokud majetek žalobců

do konkursní podstaty nepatří, jak je namítáno v dovolání, a žalobci by tak

nebyli v postavení konkursních věřitelů, svědčí jim právo na vydání jejich

majetku (tzv. zákaznického majetku), popř. na uspokojení jejich pohledávek mimo

konkursní řízení. Teprve jestliže jejich pohledávky vyplývající z právního

vztahu ze smluv o správě portfolia nelze jako jejich přímé nároky uspokojit,

vzniká jim majetková újma, spočívající ve ztrátě jejich majetku, smluvně

svěřeného do správy společnosti PI. Sama okolnost, že smluvní partner žalobců,

byť je v konkursu, neplní své závazky vůči němu, neznamená vznik škody

žalobcům, jejíž náhrady se domáhají, a škoda také nevzniká již v okamžiku, kdy

správce portfolia či orgán státního dozoru nad činností obchodníka s cennými

papíry poruší své povinnosti. Tento závěr je ostatně v souladu s obecným

pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může

být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně

dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit

(srov. obdobně rozsudek NS SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr

1985). V případě probíhajícího konkursu na majetek správce portfolia (stav k

okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) to znamená, že žalobcům může

škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve

nebude-li jejich nárok vůči jejich dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu

(popř. likvidace), vzniká jim majetková újma.

Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném

nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne

tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů

odpovědnosti za škodu a případně její výší. Vychází-li rozhodnutí odvolacího

soudu z názoru, že žalobcům nemohla ještě vzniknout škoda, spočívající v

neuspokojení jejich pohledávek vůči společnosti PI, je zřejmé, že jde o závěr,

který je v souladu s uvedenou judikaturou stejně jeho závěr, že z tohoto důvodu

nebyl v době vydání napadeného rozhodnutí splněn základní předpoklad pro

založení odpovědnosti jiných subjektů za škodu, a žaloba je předčasná.

Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá tedy po právní stránce zásadní

význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), neboť právní otázku řeší v souladu s hmotným

právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolateli tvrzené vady řízení spočívající v okolnosti, že odvolací soud

postupoval v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o.s.ř. a že nepřerušil

řízení, jsou svojí povahou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, a současně dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.

2 písm. a) o.s.ř., který lze uplatnit, jen jestliže je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. má-li předseda senátu za to, že věc je

možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru,

vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných

skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Tím, že v daném případě

soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že nebyl prokázán vznik škody

jakožto předpoklad pro uplatnění práva na její náhradu, nezměnil právní

kvalifikaci žalobci tvrzených skutkových okolností a věc neposoudil jinak, než

podle názoru žalobců v žalobě. Jestliže podle § 118a odst. 2 o.s.ř. soud

postupuje v případě, že uplatněný nárok lze po právní stránce jinak

kvalifikovat a k tomu je potřebné doplnit právně významnou skutečnost, která

nebyla tvrzena, nelze spatřovat zásadní význam dovoláním napadeného rozhodnutí

v tom, že soud nevyzval žalobce k doplnění jejich tvrzení tak, aby na základě

změny tvrzeného skutkového stavu bylo možné uplatněný nárok posoudit podle jiné

právní normy. Zásadní právní význam rozhodnutí nemůže spočívat ani v tom, že

řízení v této věci nebylo přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Otázka

výše škody není důvodem k přerušení řízení, jestliže soud rozhoduje o

uplatněném nároku na náhradu škody za situace, že škoda zatím nevznikla. Výši

škody totiž soud zjišťuje, jestliže jsou splněny všechny předpoklady pro základ

nároku, a vznik škody, který je jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu,

nelze ztotožňovat s otázkou její výše.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího

soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší

soud ČR proto jejich dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §

218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci

nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jejich nákladů právo

a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2005

JUDr. Petr Vojtek,v.r.

předseda

senátu