25 Cdo 1399/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. S., proti
žalovanému J. P., advokátu, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 18 C 154/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 12. listopadu 2001, č. j. 17 Co 105/2000-83, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
úrokem od 23. 12. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 11. 2001, č. j. 17
Co 105/2000-83, poté, co připustil změnu žaloby – její rozšíření o částku
741.895,- Kč s 8,5 % úrokem od 5. 11. 2001, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku ve věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba s návrhem, aby byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 741.895,- Kč s 26 % úrokem
od 23. 5. 1997 do 14. 8. 1998, s 23 % úrokem od 14. 8. 1998 do 27. 9. 1998, s
20 % úrokem od 27. 9. 1998 do 23. 12. 1998, a s 15 % úrokem od 23. 12. 1998 do
zaplacení, a další částku 741.895,- Kč s 8,5 % úrokem od 5. 11. 2001 do
zaplacení, potvrdil jej i ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému
závěru, že uplatněný nárok na náhradu škody není v základu dán, neboť nebyly
prokázány základní předpoklady odpovědnosti za škodu, a to především vznik
škody.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Namítá nesprávné právní
posouzení věci, pokud soudy učinily závěr, že nebyl prokázán vznik škody v
důsledku protiprávního jednání žalovaného. Přípustnost dovolání vyvozuje ze
zásadního významu napadeného rozhodnutí, které řeší právní otázku v rozporu s
hmotným právem, neboť právní otázka, zda škoda vznikla či nikoliv, má pro
rozhodnutí o věci určující význam. Dále namítá, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která spočívá v
nesprávné formulaci výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i v části, o níž byla žaloba rozšířena
až v odvolacím řízení, a soud prvního stupně o ní tudíž nikdy nerozhodl. Navrhl
zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou
stupňů, a uvedl, že podle jeho názoru není dovolání přípustné, neboť žalobce
ani jeho právní zástupce nepodali v průběhu řízení před odvolacím soudem návrh
na vyslovení přípustnosti dovolání. Proto navrhl odmítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání
bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a po
přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru,
že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm.
a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm.
b) o. s. ř.].
Podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že
dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před
vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání
podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu s argumentem o zásadním
významu rozhodnutí po právní stránce, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání
ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž žalobce vůbec návrh na vyslovení
přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil ( § 239 odst. 2
o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně
rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 238 odst. 1
písm. b) o. s. ř.], a přípustnost dovolání není založena ani podle § 238 odst.
1 písm. a) o. s. ř., neboť nejde o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé změněn.
V řízení před soudem prvního stupně žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve
výši 741.895,- Kč s příslušenstvím a po zamítnutí žaloby rozšířil v odvolacím
řízení žalobu o další částku 741.895,- Kč s příslušenstvím. Po připuštění
tohoto rozšíření žaloby (§ 95 odst. 1 o. s. ř. ) rozhodl odvolací soud tak, že
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil ve znění, že celou takto
změněnou žalobu zamítl. Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že
skutkově a právně posoudily nárok žalobce na náhradu škody zcela shodně a
dospěly ke stejnému závěru o nedůvodnosti základu tohoto nároku. Rozsudek
odvolacího soudu nemá tedy povahu měnícího rozsudku ani v té části, v níž
odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby také pro částku, o kterou byla žaloba
v odvolacím řízení rozšířena a která nebyla předmětem řízení před soudem
prvního stupně. Proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 238
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné (srov. rozhodnutí NS ČR z 12. 2.1998 sp.zn.
2 Cdon 417/97, publikované v časopise Soudní judikatura pod č.140, roč. 1998).
Z hlediska ust. § 238 a § 239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla
být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.
s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže
v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad
uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelem tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.), pak přípustnost dovolání
nezakládá, neboť k jiným (tj. v ust. § 237 o.s.ř. neuvedeným vadám) dovolací
soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné, tedy jestliže dovolací soud je
oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu na základě přípustného dovolání
(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 4 věty první, a
§ 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek
uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovanému
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu