K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 7. 2002, č. j. 18
Co 191/2002-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh, aby byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 480.000,- Kč, se zamítá, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s
jeho právním posouzením. Již z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, jak je vymezen v § 1, jednoznačně vyplývá, že se tento zákon
vztahuje na případ žalobce, a žalobce má nárok na odškodnění, což je v souladu
s čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Podmínky a výši odškodnění stanoví zákon č. 119/1990
Sb., který je zároveň „zákonem příslušného státu“ ve smyslu čl. 3 Protokolu č.
7 k Úmluvě, podle nějž má být poškozený odškodněn podle zákona nebo praxe
platných v příslušném státu. Podmínky a postup při uplatnění nároku se pak řídí
zákonem č. 58/1969 Sb. S poukazem na právní názor vyslovený v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR z 23. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1659/98, odvolací soud
dovodil, že soudu není dána možnost konstituovat nějaké další, v zákoně
neuvedené nároky. Vzhledem k tomu, že zákon č. 119/1990 Sb. je ve vztahu k
zákonu č. 58/1969 Sb. a k občanskému zákoníku předpisem speciálním, který má
přednost a vylučuje užití obecné úpravy, nelze žalobci přiznat nárok na
odškodnění morální a citové újmy. Poukaz žalobce na to, že v Řecku bylo obětem
nezákonného uvěznění přiznáno vyšší odškodnění, než zákon přiznává jemu
(rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlise a Koulumpase
proti Řecku), je irelevantní. I když výše odškodnění podle zákona č. 119/1990
Sb. není způsobilá plně nahradit útrapy způsobené nezákonným odsouzením, nelze
na základě volné úvahy přiznat jednotlivci nad rámec zákona odškodnění
několikanásobně vyšší než jiným poškozeným se stejným nárokem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž především
namítá, že zrušení odsuzujícího rozsudku a zproštění obžaloby nedosáhl
přezkumným řízením podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž rozsudkem Nejvyššího
soudu ČR, který postupoval podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1
trestního řádu. Zpochybňuje, že by v jeho případě se mělo odškodnění řídit
zákonem č. 119/1990 Sb., neboť podle tohoto zákona nebyl rehabilitován, nicméně
má za to, že i aplikace tohoto zákona by mohla vést k poskytnutí přiměřeného a
spravedlivého odškodnění v položkách, které nejsou výslovně uvedeny v
demonstrativním výčtu § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Ustanovení § 24 zák.
č. 119/1990 Sb. odkazuje totiž na zákon č. 58/1969 Sb., jehož § 20 odkazuje na
občanský zákoník, který v § 13 přiznává náhradu za nemateriální újmu, a proto
nelze použití občanského zákoníku vyloučit. Dále poukazuje na výši náhrad za
zásah do práva na ochranu osobnosti a na to, že jeho případ je v základních
rysech shodný s případem, řešeným Evropským soudem pro lidská práva v r. 1997
ve věci Tsirlise a Koulumpase proti Řecku. Dovolatel navrhuje - pokud by
dovolací soud nepředložil Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení § 23 odst. 1
písm. a) a c) a § 23 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb. pro rozpor těchto
ustanovení s čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aby
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
není opodstatněné.
Především je třeba uvést, že z hlediska vzniku a právního režimu nároku na
odškodnění není rozhodující, že ke zrušení odsuzujícího rozsudku nedošlo v
přezkumném řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., jak namítá dovolatel. Z
výrokové části rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 7 Tz
17/99, a ostatně i z jeho odůvodnění vyplývá, že rozsudkem bývalého Nižšího
vojenského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 1953, sp. zn. T 45/53, byl porušen
zákon v neprospěch obviněného, a to i z důvodů uvedených v § 1 odst. 1 zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Žalobce je tak osobou rehabilitovanou
podle zákona o soudní rehabilitaci, jak ostatně dovozuje i judikatura Ústavního
soudu vztahující se k těmto případům (srov. např. II. ÚS 285/97).
Jeho nárok na odškodnění, vyplývající ze zrušeného výroku o trestu odnětí
svobody a o zproštění obžaloby, je proto třeba posoudit podle zákona č.
119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn. Podle jeho
ust. § 23 odst. 1 nárok na odškodnění zahrnuje zejména: a) náhradu za ztrátu na
výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500
Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta
náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle
obecných předpisů, b) náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s
vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší
podle jiných předpisů, c) náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200 Kčs,
výkonu vazby ve výši 600 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí
svobody ve výši 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá,
aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených
nákladů, d) náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení, e)
náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za
práci při výkonu trestu nápravného opatření.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. je
ustanovením s demonstrativním výčtem. Slovo „zejména“ zde však nevyjadřuje
odkaz na ustanovení jiného zákona a neznamená, že by odškodnění podle tohoto
zákona zahrnovalo i jiné nároky, které vznikají na základě jiných skutkových
okolností a jsou upraveny v jiných právních normách. Nárok žalobce na
odškodnění, uplatněný v tomto řízení, jak je charakterizován rozhodnými
skutkovými okolnostmi, jimiž je odůvodněn, není nárokem na zadostiučinění a na
náhradu nemajetkové újmy podle § 13 obč. zák.; tím, jak po právní stránce
žalobce uplatněný nárok kvalifikuje, není soud vázán. S názorem dovolatele, že
v rámci odškodnění za vazbu a trest podle zákona č. 119/1990 Sb. mu náleží i
náhrada nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti ve
smyslu § 11 a násl. obč. zák., nelze proto souhlasit.
Zásada „zvláštní zákon má přednost před obecným zákonem“ znamená, že jsou-li
naplněny podmínky pro použití zvláštní právní úpravy, aplikuje se tato úprava a
nelze použít úpravu obecnou. Naopak nejsou-li naplněny podmínky aplikace
zvláštní úpravy, nelze ji použít a musí se postupovat podle úpravy obecné. Toto
pravidlo nepřipouští výjimky, které by vycházely z úvahy výhodnosti (srov.
nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 331/98, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu pod číslem 1/1999 Usu.).
Vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému
zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má
tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami.
Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými
žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi
nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je
pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy
nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které
tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito
zvláštními předpisy. To ostatně vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.
zn. 25 Cdo 1659/98, (publikovaného v časopise Soudní judikatura pod č. 85, roč.
2000), citovaného dovolatelem i odvolacím soudem.
Zcela správně odvolací soud nepřisvědčil názoru dovolatele, že nárok na náhradu
za morální a citovou újmu je dán odkazem § 24 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. na
zákon č. 58/1969 Sb., jehož § 20 odkazuje na občanský zákoník, který v § 13
upravuje náhradu za nemateriální újmu.
Podle § 20 zákona č. 58/1969 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní
vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
Podle § 24 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. se při uplatňování nároků podle § 23,
26 a 27 postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Toto ustanovení neznamená, že by se hmotněprávní nárok na odškodnění osoby
rehabilitované řídil zákonem č. 58/1969 Sb. (tím méně pak občanským zákoníkem),
nýbrž zákonem č. 58/1969 Sb. se řídí postup při uplatnění nároku oprávněné
osoby, je-li nárok založen podle § 23, 26 a 27 zákona č. 119/1990 Sb. Nárok
osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. na odškodnění za morální a
citovou újmu způsobenou vězněním nemá v zákoně č. 119/1990 Sb. oporu a vznik
nároku nelze dovozovat z občanského zákoníku, protože ten – stejně jako zákon
č. 58/1969 Sb. - je ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb. předpisem obecným.
Uplatní se tedy mezi nimi pravidlo lex specialis derrogat legi generali.
Podpůrné použití ustanovení občanského zákoníku podle § 20 zákona č. 58/1969
Sb. pak dopadá na právní vztahy tímto zákonem upravené, a to pouze za
předpokladu, že zákon č. 58/1969 Sb. neobsahuje jejich vlastní právní úpravu.
Jen pro úplnost je třeba uvést, že je mylná úvaha dovolatele, že by případné
zrušení části ustanovení § 23 odst. 1 písm. a) a c) a ustanovení § 23 odst. 4
zákona č. 119/1990 Sb., podle nichž byl žalobce odškodněn, mohlo vést ke vzniku
nároku, který byl v tomto řízení uplatněn.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů [§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.] správný, a proto
dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a
žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu