25 Cdo 140/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci
žalobkyně P., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované F. T., spol. s r. o.,
zastoupené advokátem, o zaplacení 34.995,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 657/2004, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2005, č. j. 31 Co
272/2005-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dohodou o srážkách ze mzdy
uzavřenou dne 17. 11. 2001 byla zajištěna pohledávka, jež vznikla žalobkyni
vůči D. P. ze smlouvy o půjčce. Tato dohoda byla dne 19. 11. 2001 předložena
žalované jako plátci mzdy D. P., ta ji však neakceptovala s dodatkem, že srážky
ze mzdy provádět nebude, a ke srážení mzdy pak skutečně nepřistoupila. Při
právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ustanovení § 37 odst. 1 a
§ 551 obč. zák. a dovodil, že ačkoli plátce mzdy není účastníkem dohody o
srážkách ze mzdy, je povinen je provádět poté, co mu byla platná dohoda
přeložena, aniž by bylo třeba jeho souhlasu. Předmětnou dohodu o srážkách ze
mzdy shledal soud absolutně neplatnou pro neurčitost, neboť v ní není
dostatečně určitým způsobem popsána zajištěná pohledávka včetně jejího
příslušenství, přičemž odkaz na jinou smlouvu, zřejmě obsahující přesnou výši
pohledávky, nelze považovat za dostatečný, protože nejde o nedílnou součást
dohody o srážkách ze mzdy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č. j.
31 Co 272/2005-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni 34.995,- Kč s diferencovaným úrokem z prodlení z
jednotlivých měsíčních částek 2.333,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na
rozdíl od něj však shledal dohodu o srážkách ze mzdy ze dne 17. 11. 2001
platným právním úkonem, obsahujícím všechny náležitosti uvedené v § 551 obč.
zák., přičemž pohledávka, k jejímuž uspokojení měly být prováděny srážky ze
mzdy D. P., je konkretizována přesně; neurčitě vymezené příslušenství
pohledávky pak způsobuje pouze částečnou neplatnost této dohody ve smyslu § 41
obč. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila povinnost
stanovenou v § 551 odst. 1 obč. zák. provádět srážky ze mzdy D. P. od okamžiku,
kdy jí byla dohoda předložena (19. 11. 2001) až do úplného uspokojení
pohledávky. Toto zaviněné porušení právní povinnosti je příčinou vzniku škody
(její výši žalovaná nezpochybnila) na straně žalobkyně; předpoklady
odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. jsou tedy naplněny.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že žádnou povinnost
neporušila, neboť dohodu o srážkách ze mzdy neakceptovala, závazek D. P.
považovala za jeho osobní záležitost, což mu také sdělila. Navíc negativní
vyjádření k dohodě ve smyslu jejího nepřijetí sepsala a podepsala účetní
žalované, jež podobná podpisová práva neměla. Dovolatelka považuje předmětnou
dohodu za neplatnou nejen podle § 37 odst. 1 obč. zák., ale rovněž podle § 39
(správně § 49a) obč. zák., neboť ji D. P. sjednal v omylu, tj. v předpokladu
akceptování téže dohody žalovanou, a žalobkyně o tom musela vědět. Navrhuje
proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1, věty první, o.s.ř. dospěl k závěru,
že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.),
tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak
dovolatel vymezí důvod dovolání.
Předmětem dovolacího přezkumu, jak jej žalovaná v dovolání vymezila, je v dané
věci otázka, zda žalované, která po předložení dohody odmítla srážet část mzdy
ve prospěch žalobkyně jako věřitele, skutečně tato povinnost vznikla a zda ji
porušila. Dovolatelka namítá, že předmětnou dohodu o srážkách ze mzdy
předloženou jí dne 19. 11. 2001 neakceptovala a výslovně deklarovala, že převod
měsíčních srážek ze mzdy z její strany realizován nebude, tj. tuto dohodu
odmítla, z čehož dovozuje, že jí taková povinnost nevznikla.
Podle § 551 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření předmětné
dohody, tj. před novelou č. 264/2006 Sb., účinnou od 1. 1. 2007, uspokojení
pohledávky lze zajistit písemnou dohodou mezi věřitelem a dlužníkem o srážkách
ze mzdy; srážky ze mzdy nesmějí činit více, než by činily srážky při výkonu
rozhodnutí. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení nabývá věřitel proti plátci
mzdy práva na výplatu srážek okamžikem, kdy byla plátci dohoda předložena.
Tento institut slouží jak k zajištění pohledávky, tak k jejímu postupnému
uspokojení, a to na základě dohody o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, která
musí mít písemnou formu, jinak je neplatná. Obsahem dohody je souhlas dlužníka,
aby plátce z jeho mzdy prováděl srážky v předem určené výši a vyplácel je
věřiteli, jemuž vzniká právo, aby po splatnosti pohledávky byly prováděny
srážky ze mzdy dlužníka a byly mu zaměstnavatelem vypláceny. Účinnost dohody
nastává okamžikem, kdy je předložena dlužníkovu plátci mzdy, který sice není
účastníkem této dohody, je však podle zákona povinen na základě dohody provádět
od té doby srážky a vyplácet je věřiteli až do úplného uspokojení pohledávky.
Musí přitom dbát, aby srážky nečinily víc, než připouští zákon, a při případném
poklesu mzdy dlužníka je v odpovídajícím rozsahu snížit. Ustanovení § 551 obč.
zák. tedy zaměstnavateli dlužníka zcela jasně ukládá povinnost provádět srážky
ze mzdy svého zaměstnance a poukazovat je věřitelům poté, co mu byla dohoda
předložena, aniž by bylo třeba tento závazek věřitele a dlužníka jakoukoli
formou akceptovat a aniž by případný nesouhlas plátce mzdy s dohodou, resp.
právní povinností stanovenou mu zákonem, vyvolal jakékoli účinky či změnu v
rozsahu či obsahu zákonných práv a povinností (je tedy zároveň zcela bez
právního významu, kdo jménem žalované takový nesouhlas vyslovil). Jelikož
uvedené ustanovení ukládá plátci mzdy povinnost srážky provádět, a to ve
správné výši, nese odpovědnost za neplnění této zákonné povinnosti i za
provádění srážek v nesprávné výši, navíc veškerou tuto činnost nese na své
náklady s tím spojené. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil povinnost
žalované k plnění srážek ze mzdy jejího zaměstnance ve prospěch žalobkyně v
souladu s ustanovením § 551 obč. zák., tedy v souladu s hmotným právem.
Nelze souhlasit ani s námitkou neplatnosti posuzované dohody o srážkách ze mzdy
pro její neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), neboť výše měsíční srážky
(specifikované v dohodě slovy „2.333,- Kč“) i výše dluhu (charakterizovaného
jako „půjčka ve výši 42.000,- Kč s příslušenstvím“) jsou uvedeny zcela jasně a
určitě. Ustanovení § 41 obč. zák. při posuzování charakteru příslušenství
aplikoval odvolací soud rovněž správně.
Konečně k námitce dovolatelky, že předmětná dohoda byla uzavřena D. P. v omylu
(v předpokladu akceptování této dohody dovolatelkou), o čemž musela žalobkyně
vědět (dovolatelka odtud dovozuje neplatnost dohody podle § 49a obč. zák.),
dovolací soud nemůže s ohledem na tzv. zákaz novot v dovolacím řízení
přihlížet, neboť je dovolatelka nevznesla v průběhu nalézacího řízení a jedná
se tedy o nepřípustně uplatněnou novou skutečnost ve věci samé až v dovolacím
řízení (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Navíc jde o argument lichý, neboť předpoklad D.
P., že dohoda dovolatelku zavazuje, byl správný a o omylu ve smyslu ustanovení
§ 49a obč. zák. tak nelze uvažovat.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod není
naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu výhrad vyslovených v
dovolání správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná neměla v dovolacím
řízení úspěch a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu