25 Cdo 1400/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně A. K., zastoupené advokátkou, proti žalované Nemocnici s poliklinikou
v M., zastoupené advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Mělníku pod sp. zn. 6 C 140/90, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 7. prosince 1999 č.j. 25 Co 186/97-154, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení, v němž soud
prvního stupně vyslechl řadu svědků, vyžádal znalecký posudek MUDr. Š., znalce
z oboru zdravotnictví - odvětví gynekologie a revizní znalecký posudek
Gynekologicko-porodnické kliniky M. U. v B. a provedl řadu listinných důkazů
včetně vyšetřovacího spisu, dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobkyně na
náhradu škody na zdraví není důvodný. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění,
že žalobkyně měla rizikové těhotenství, od 12. 5. 1988 byla hospitalizována na
gynekologicko-porodnickém oddělení žalované nemocnice (resp. jejího právního
předchůdce), dne 22. 5. 1988 okolo 2,00 hod. začaly u ní děložní kontrakce a
okolo 3,00 hod. byla přeložena na porodní sál. Byla jí zavedena infuze s lékem,
který tlumí děložní kontrakce, v 7,15 hod. MUDr. H. provedl dirupci vaku blan a
po odtoku plodové vody sálová sestra zkontrolovala infuzi a ozvy plodu a
odnesla potřísněné prostěradlo ze sálu. V této době, když byla na porodním sále
sama, žalobkyně vstala z porodního lůžka, odstranila síť v okně proti hmyzu a z
tohoto okna, které se nacházelo ve třetím podlaží budovy, vyskočila. V 7,45
hod. byla nalezena MUDr. V. venku pod oknem a po převozu na chirurgickou
ambulanci došlo v 8,15 k porodu mrtvého dítěte. Pádem z okna žalobkyně utrpěla
vážná poranění nohou a má trvalé následky. Žalobkyně netrpěla duševní chorobou,
k jejímu skoku z okna došlo při tzv. kvalitativní poruše vědomí, při které
člověk není schopen své jednání motivovat, může jednat proti svému zájmu a na
období této poruchy má následně ztrátu paměti, přičemž příčinou této poruchy u
žalobkyně bylo zřejmě tělesné vyčerpání spojené s porodem s možnou účastí
psychického stresu z komplikované rodinné situace. Tvrzení žalobkyně, že s
ohledem na svou rodinnou situaci (manžel se s ní rozváděl a o dítě nejevil
zájem) se nacházela ve velmi špatném psychickém stavu, považoval soud prvního
stupně za věrohodné, avšak vzhledem k tomu, že tento svůj stav nedala žádným
způsobem najevo, personál nemocnice na ní žádné známky nějakého výrazného
rozrušení nepozoroval a kvalitativní porucha vědomí nastala u ní náhle, soud
prvního stupně dovodil, že z tohoto hlediska nebyla nutná zvýšená péče o
žalobkyni v tom smyslu, že by od počátku porodu u ní musel neustále někdo být,
a takové opatření nebylo nutné ani z hlediska průběhu porodu. Žalobkyně si sice
stěžovala na silné bolesti, byl jí však podáván lék tlumící děložní činnost, a
jak vyplývá z provedeného dokazování, je málo pravděpodobný výskyt tak
mimořádně silných bolestí, že by musely vyvolat pozornost ošetřujícího
personálu. Žádný právní předpis neupravuje zabezpečení oken ani přítomnost
sestry na porodním sále a porodní sál také není jednotkou intenzivní péče, kde
je nepřetržitá přítomnost zdravotního personálu povinná.
Nebylo zjištěno, že by
se v době skoku žalobkyně nacházela ve druhé době porodní, kdy by již byla
nezbytná nepřetržitá přítomnost ošetřujícího personálu u rodičky, naopak, jak
bylo prokázáno zejména znaleckým dokazováním z oboru gynekologie a porodnictví,
druhá doba porodní nastala u žalobkyně až na chirurgické ambulanci, kam byla
převezena po pádu z okna, a to v 8,10 hod., kdy se objevila tzv. zašlá branka,
a vlastní porod nastal v 8,15 hod. Podle závěru znaleckých posudků lékaři
postupovali podle současných poznatků lékařské vědy a přítomnost lékařů a
sálové sestry na porodním sále odpovídala potřebám tohoto porodu. Soud prvního
stupně v souladu s ust. § 868 obč. zák. aplikoval na daný případ ustanovení §
421 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 a dospěl k závěru, že
nedošlo k porušení povinností na straně žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 1999, č.j. 25
Co 186/97-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Proti svému rozhodnutí připustil dovolání k otázce,
zda došlo k pochybení ošetřujícího personálu žalované ve smyslu ustanovení §
421 odst. 1 a § 415 obč. zák. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, nevyhověl návrhu žalobkyně na doplnění
dokazování vyžádáním posudku od Ústřední znalecké komise Ministerstva
zdravotnictví ČR, neboť s ohledem na důkazy v řízení provedené, nemůže mít
tento posudek větší důkazní sílu než znalecký posudek potvrzený revizním
znaleckým posudkem ústavu, a navržené dokazování ke zjištění příčiny smrti
dítěte se nevztahuje k okolnosti podstatné pro rozhodnutí, tj. ke zjištění, v
jaké době porodní se žalobkyně nacházela v době skoku z okna. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěrů znaleckého dokazování, z
nichž vyplývá, že v době pádu z okna se žalobkyně nacházela v první době
porodní, a shodně s ním dovodil, že nedošlo k porušení povinností ze strany
žalované, když po odchodu sálové sestry, což bylo nejdříve v 7,30 hod., zůstala
žalobkyně maximálně 15 minut na porodním sále sama. V 7,45 hod. pak již byla
nalezena pod oknem. Tvrzení žalobkyně, že se v době pádu nacházela ve druhé
době porodní, kdy je nezbytná trvalá přítomnost lékaře a sestry, nebylo v
řízení prokázáno, a pokud je takový údaj zaznamenán v chorobopisu vyhotoveném
na anesteziologickém oddělení poté, kdy tam byla žalobkyně dne 22. 5. 1998 v
11,30 hod., tedy více než za tři hodiny po vlastním porodu přijata, nelze z
tohoto záznamu vycházet jako z prokázané skutečnosti. Odvolací soud neshledal
důvodnou námitku žalobkyně, že jí měla být věnována zvýšená péče z důvodu velmi
silných bolestí, neboť jí byl aplikován v infuzi lék, který tlumí bolesti, její
chování při porodu nebylo nijak mimořádné, a pokud vzhledem k neharmonické a
již déletrvající rodinné situaci pociťovala napětí, na jejím chování se známky
nějakého mimořádného rozrušení neprojevovaly. Porod probíhal bez komplikací a v
jeho průběhu byla žalobkyni poskytnuta péče odpovídající odborným požadavkům.
Nebyl tedy dán důvod pro nějaká mimořádná opatření při porodu žalobkyně a
jestliže si v kvalitativní poruše vědomí (kterou nebylo možné předpokládat)
způsobila újmu na zdraví, nelze dospět k závěru, že žalovaná za vzniklou škodu
odpovídá, když nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ze strany žalované.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, ve kterém namítá, že soudy
obou stupňů se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s jejím tvrzením, zda ze
strany nemocnice nedošlo k pochybení, spočívajícím v porušení povinnosti
předcházet vzniku škody. Popisuje svůj pobyt v nemocnici a dovozuje, že celé
gynekologické oddělení vědělo o jejím špatném psychickém stavu, uvádí, že v
době porodu měla velmi silné bolesti, její stav nebylo možné považovat za
normální, sestře na sále se zmiňovala, že při prvním porodu měla několik minut
amnézii, a i to mělo být varovným signálem o možných komplikacích při porodu.
Poukazuje na obsah výpovědí některých svědků a na propouštěcí zprávu z ARO,
které jsou v souladu s jejím tvrzením o tom, že porodní sál je jednotkou
intenzivní péče, kde musí být dvě sestry, a že k jejímu úrazu došlo v druhé
době porodní. Namítá, že nebyly vyslechnuty dvě sálové sestry, které s ní
přišly do styku během noční a ranní služby dne 22. 5. 1988. Soudům obou stupňů
vytýká, že nesprávně a bez vzájemné souvislosti hodnotily výpovědi svědků a
provedené důkazy a že se účelově zaměřily pouze na tvrzení v její neprospěch.
Nevypořádaly se se znaleckými posudky, které neobsahují odpovědi na stěžejní
otázky, znalci neměli k dispozici její kompletní zdravotnickou dokumentaci,
nemocnice nenařídila provedení soudní pitvy dítěte a předložila nevěrohodnou
dokumentaci s evidentně neautentickou porodní křivkou. Podle dovolatelky jsou
výpovědi některých svědků účelově zaměřené a autentičnost údajů z
gynekologicko-porodnického oddělení a z chirurgické ambulance je pochybná. Je
přesvědčena, že žalovaná v jejím případě neučinila vše, aby škodě bylo
zabráněno, neboť jinak by k jejímu pádu z okna nemohlo dojít. V této
souvislosti poukazuje na instrukci ministerstva zdravotnictví č. 12/79, podle
níž při provozu oddělení musí být důsledně zachováno a prováděno opatření pro
bezpečnost těch nemocných, u nichž lze důvodně předpokládat, že by pro svůj
zdravotní stav mohly ohrozit bezpečnost vlastní či okolí. Porušení povinnosti
podle ust. § 421 odst. 1 obč. zák. může vyplývat i z porušení ustanovení § 415
obč. zák. a stačí tedy prokázat, že si zdravotnické zařízení nepočínalo podle
konkrétních podmínek natolik bedlivě, aby nebyla způsobena škoda na zdraví.
Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř.,
není opodstatněné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §
239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, jestliže odvolací soud svým výrokem vyslovil
přípustnost dovolání, a to s argumentem o zásadním významu právní stránky
rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením
dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.
s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Účelem
dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je umožnit posouzení právních
otázek obecného významu (nikoli však jedinečných skutkových okolností vlastních
individuálnímu případu) v případech shodného právního posouzení soudy obou
stupňů, ve kterých by jinak dovolání přípustné nebylo (srov. § 238 odst. 1
o.s.ř.).
V dané věci je přípustnost dovolání založena toliko výrokem odvolacího soudu,
neboť nejde o žádný z případů přípustnosti podle ustanovení § 238 o. s. ř.
Dovolání je proto - kromě okolností uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. ( § 241
odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), příp. § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., přípustné pouze
z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., a to v rozsahu té právní otázky,
pro jejíž řešení bylo připuštěno.
Nesprávné právní posouzení věci, které lze uplatnit jako důvod dovolání (§ 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil
podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně
aplikoval.
V posuzovaném případě z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá,
že žalobkyně nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že tvrzené
porušení povinnosti žalované nebylo prokázáno, a nesouhlasí se skutkovými
zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek
je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový
stav. Pokud odůvodňuje své dovolání tím, že je nesprávný závěr soudu, že její
tvrzení nebyla v řízení prokázána, a v této souvislosti poukazuje na provedené
důkazy (některé části výpovědí svědků a listinné důkazy) a namítá, že odvolací
soud provedené důkazy nesprávně hodnotil, je jednoznačné, že nejde o námitku
nesprávného řešení otázky právní, pro níž bylo dovolání připuštěno, nýbrž o
námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní
posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z
hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu
přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ustanovení § 239 odst. 1 o.
s. ř. přípustné, což se týká nejen jejích námitek proti způsobu hodnocení
důkazů provedeného soudy obou stupňů ale i jejího návrhu na provedení dalšího
dokazování.
Po právní stránce soudy obou stupňů správně posuzovaly uplatněný nárok podle
občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 - dále jen obč. zák. (ust.
§ 868, věta za středníkem zákona č. 509/1991 Sb.). Pokud jde o otázku výkladu a
aplikace ust. § 415 obč. zák. na daný skutkový stav, je třeba dovolatelce
přisvědčit v tom, že i porušení tzv. prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení
§ 415 obč. zák. je porušením právní povinnosti podle ust. § 421 odst. 1 obč.
zák. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je - kromě protiprávního úkonu -
existence škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem
škody. Zavinění se předpokládá, za podmínek ust. § 421 odst. 3 obč. zák. se lze
odpovědnosti zprostit. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda
následkem protiprávního úkonu. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost,
odpovědnost za škodu nenastává.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak
fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak
jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a
smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) v ustanovení
§ 415 obč. zák., ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám
na zdraví a na majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor
společnosti nebo jednotlivce.
Za stavu, kdy bylo prokázáno, že v průběhu porodu, který probíhal bez
komplikací, byla žalobkyně v předepsaných intervalech sledována na porodním
lůžku, byla jí řádně poskytnuta péče a postup ošetřujících lékařů a sester byl
po celou dobu lege artis, a za situace, že nepřetržitá přítomnost ošetřujícího
personálu u rodičky již od samého počátku porodu není žádným právním předpisem
stanovena, bylo by možno usuzovat na porušení povinnosti vyplývající z § 415
obč. zákoníku, pokud zde existovaly konkrétní okolnosti, které v daném případě
vyžadovaly provedení určitých opatření k zamezení či snížení možnosti způsobení
újmy na zdraví rodičky či dítěte. Jestliže se obvykle u rodičky (která navíc
není prvorodičkou), ležící na porodním lůžku se zavedenou infuzí běžně
nepředpokládá, že by bez pokynu lékaře lůžko před porodem opustila, a
nepředpokládá se ani její volný pohyb po porodním sálu, pak namítanou
nepřítomnost ošetřujícího personálu po dobu 15 minut mezi jednotlivými
kontrolami plodu v první době porodní nelze považovat za zanedbání prevenční
povinnosti, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně pádem z okna. Existence
tvrzených dalších důvodů, které právě v konkrétním případě měly vést ošetřující
personál na porodním sále k nepřetržitému dohledu nad žalobkyní či k jiným
zvláštním opatřením, způsobilým zabránit jí v přístupu k oknu a ve skoku z něj,
popř. zabránit jí provést jiný nepředvídatelný čin, se ze skutkových zjištění
soudů obou stupňů nepodávají. Žalobkyně jednala náhle v tzv. kvalitativní
poruše vědomí, ač jinak byla zcela duševně zdráva. Ať už šlo o její stížnosti
na silné porodní bolesti, které však byly infuzí tlumeny, či o její špatný
psychický stav v důsledku neurovnaných rodinných poměrů, z výsledků řízení
nevyplývá nějaké mimořádné chování žalobkyně při porodu, pro nějž by bylo možno
objektivně očekávat od personálu na porodním sále, že předem rozpozná možnost
vzniku takové poruchy u žalobkyně a z toho plynoucí nebezpečí způsobení si újmy
na zdraví. Odvolacímu soudu nelze proto vytýkat nesprávné právní posouzení věci
podle § 415 a 421 obč. zák. či nesprávný výklad těchto ustanovení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. správný, a proto dovolací soud
dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu