K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 10. 2000, č.
j. 13 Co 338/99-91, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč se 16 % úrokem od 8.
12. 1997 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 1.986.489,40 Kč s
3 % úrokem od 28. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do
zaplacení a ohledně částky 3.510,60 Kč s příslušenstvím, dále 3 % úroku z
prodlení od 28. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úroku od 15. 7. 1994 do 7. 12.
1997 z částky 10.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a připustil
proti rozsudku dovolání k otázce přípustnosti odškodnění jiných než v platné
právní úpravě zakotvených nároků, tj. nemateriální újmy pozůstalých osob při
úmrtí osoby blízké a její budoucí vyživovací povinnosti vůči pozůstalým osobám.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a věc posoudil shodným
způsobem i po právní stránce. Dospěl tedy k závěru, že žalovaný jako správce
vodního díla porušil povinnost (§ 420 obč. zák.) počínat si při údržbě vodního
díla tak, aby nedocházelo k ohrožování bezpečnosti osob, majetku,
vodohospodářských a jiných chráněných zájmů, kterou mu ukládá ustanovení § 41
odst. 1 písm. b) zákona o vodách, ostatně korespondující s ustanovením § 415
obč. zák., stanovícím obecnou prevenční povinnost. V příčinné souvislosti s tím
došlo k utonutí syna žalobce, aniž bylo prokázáno, že by si syn žalobce počínal
zjevně nezodpovědně a aniž bylo možno na jeho straně shledat spoluzavinění.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobci lze přiznat
pouze ty z uplatněných nároků, které mají oporu v platné občanskoprávní úpravě,
a to i kdyby byl soud toho názoru, že takové řešení neodpovídá duchu Listiny
základních práv a svobod a morálnímu cítění. Odvolací soud vytknul soudu
prvního stupně, že přehlédl námitku promlčení ohledně náhrady nákladů spojených
s pohřbem syna žalobce přesahujících částku 10.000,- Kč, kterou vznesl
žalovaný; v odvolacím řízení se otázkou promlčení nezabýval, aby účastníkům
zachoval právo dvojinstančního postupu v řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že současně platná právní úprava náhrady škody
v případě usmrcení sice v ustanovení § 448 a § 449 obč. zák. neumožňuje
poskytnutí jiné náhrady, než peněžitého důchodu na výživu pozůstalým, kterým
zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a na přiměřené náklady
pohřbu; má však za to, že tato právní úprava je v zásadním rozporu s Listinou
základních práv a svobod, zejména s čl. 6 větou první a čl. 30 odst. 1.
Dovolatel se domnívá, že současná úprava náhrady škody v občanském zákoníku v
případě úmrtí je pohrdáním hodnotou lidského života, pochází ještě z dob tvorby
socialistického právního řádu a preferuje především fiskální zájmy státu.
Naprosto nezohledňuje a nepřipouští možnost náhrady nemajetkové újmy způsobené
pozůstalým úmrtím, např. nejbližšího rodinného příslušníka, nárok na náhradu
škody omezuje pouze na osoby, ke kterým měl zemřelý v době smrti vyživovací
povinnost. Podle dovolatele tento nelidský princip naprosto opomíjí skutečnost,
že zemřelému, pokud by zůstal naživu, mohly v budoucnu vzniknout další
vyživovací povinnosti, což je typické právě v případě žalobce, kterému
nedbalostí žalovaného tragicky zahynul mladší syn, jenž by v současné době byl
schopen pomáhat mu v jeho podnikání a v případě nemoci nebo bezmoci mu
poskytnout potřebnou péči a výživu. Dovolatel se proto domnívá, že ustanovení §
448 odst. 1 a § 449 odst. 2 obč. zák. je v rozporu s čl. 6 větou první, čl. 30
odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a mělo by být zrušeno, a to i
v zájmu přizpůsobení právních předpisů normám Evropského společenství, kde je v
občanských zákonících členských zemí pamatováno na budoucí vznik vyživovací
povinnosti zemřelého s možností kapitalizace tohoto nároku. Novelizací
ustanovení § 13 obč. zák. došlo v ČR k vytvoření disproporce mezi nároky osob
žijících, které na základě tohoto ustanovení mají právo na poskytnutí majetkové
náhrady za zásah do svých osobnostních práv, zatímco pozůstalým po osobách
usmrcených z nedbalosti nebo úmyslu jiného nenáleží za jejich citové strádání
žádná náhrada. Podle dovolatele je přitom tato citová újma podstatně
citlivější, než snížení osobní důstojnosti např. uvedením nepravdivé
skutečnosti. Dovolatel je přesvědčen, že v případě, kdy zákonodárce vytvořil
takovou disproporci mezi nároky osob žijících a mezi nároky pozůstalých po
zaviněně usmrcených osobách, a nejsou známy legislativní tendence k nápravě
tohoto stavu, mohou soudy výkladovou praxí takový nedostatek zákona zhojit.
Dovolatel navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v zamítavém výroku zrušen
spolu s rozsudkem soudu prvního stupně.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné
podle § 239 odst. 1 o.s.ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Podle § 448 odst. 1 obč. zák. při usmrcení se hradí peněžitým důchodem náklady
na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen
poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady
nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytnutými z téhož důvodu.
Podle § 449 odst. 2 obč. zák. při usmrcení se hradí též přiměřené náklady
spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle předpisů o
nemocenském pojištění. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení náklady léčení a
náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové
sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Vedle škody na věci či
majetku, která se odškodňuje náhradou skutečné škody či ušlého zisku (§ 442
obč. zák.), upravuje občanský zákoník náhradu některých újem nemateriální
povahy, konkrétně u náhrady škody na zdraví se peněžitou formou kompenzují
vytrpěná bolest a ztížení společenského uplatnění (§ 444 obč. zák.). Pro případ
usmrcení obsahuje zákon speciální úpravu rozsahu náhrady škody, která v tomto
případě náleží pozůstalým, a to v ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3. Kromě
náhrady věcných nákladů spojených s vypravením pohřbu se tak peněžitým důchodem
odškodňují náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo
byl povinen poskytovat. Existence tohoto nároku je však závislá buď na právní
povinnosti k poskytování výživného anebo na tom, že byť zemřelý k tomu nebyl
podle zákona povinen, výživné skutečně poskytoval; výše náhrady je přímo úměrná
výživě, které se pozůstalým dostávalo nebo mělo dostávat od zemřelého za jeho
života, a to v rozsahu ke dni smrti. Pro vznik nároku na náhradu nákladů na
výživu pozůstalých je tedy rozhodující stav, jaký v poměrech pozůstalých a
zemřelého existoval v době jeho úmrtí, bez ohledu na to, zda je náhrada
požadována od tohoto okamžiku nebo případně až od doby pozdější. Vznik nároku
pozůstalých se totiž váže ke dni smrti osoby poskytující výživu či výživou
povinné a závisí na tom, zda a v jakém rozsahu jim zemřelý výživu poskytoval,
popř. ji doplňoval, nebo zda a v jakém rozsahu ji byl povinen poskytovat podle
hledisek zákona o rodině, jimiž se řídí rozhodování o vyživovací povinnosti.
Jestliže se tedy nárok na náhradu odvíjí a je přímo úměrný výživě, které se
pozůstalým dostávalo nebo mělo dostávat od zemřelého za jeho života, nemůže
majetková újma představovaná ztrátou finančních příjmů od zemřelého dítěte
vzniknout až po jeho smrti.
Za situace, kdy k okamžiku své smrti nezletilý syn žalobci výživu neposkytoval
(správnost skutkových závěrů v tomto směru nepodléhá dovolacímu přezkumu ani
není dovolatelem zpochybňována) a kdy ji ani vzhledem ke svému věku 14 let
povinen poskytovat nebyl, je proto správný závěr odvolacího soudu, že ve smyslu
ustanovení § 448 obč. zák. není dán nárok na náhradu škody odůvodněný tím, že
zemřelý v budoucnu výživu, pomoc v zaměstnání a domácnosti či péči o žalobce
mohl poskytovat.
Vedle nároků uvedených v ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 obč. zák. zákon
pozůstalým při usmrcení osoby další nároky nepřiznává. Nárok na náhradu
uplatněné částky nelze dovodit ani z ustanovení Listiny základních práv a
svobod, jichž se žalobce dovolává.
Podle Čl. 4 odst. 1 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení
Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „Listina“), povinnosti
mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování
základních práv a svobod.
Podle Čl. 6 odst. 1 věty první Listiny každý má právo na život.
Podle Čl. 30 odst. 1 Listiny občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení
ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
Podle Čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného
orgánu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby
přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z
pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod podle Listiny. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu,
jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním
postupem. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje
zákon.
Již z dikce uvedených ustanovení Listiny je zřejmé, že přímý nárok na náhradu
škody nezakládají. Ustanovení Čl. 30 odst. 1 Listiny, které garantuje kromě
jiného právo na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele, směřuje do
sféry sociálního zabezpečení poskytovaného státem, nikoliv k založení nároků
pozůstalých vůči škůdci na náhradu škody nad rámec upravený občanským
zákoníkem. Ustanovení Čl. 36 odst. 1 Listiny zajišťuje každému právo na tzv.
spravedlivý proces a je především obecnou normou týkající se procesního práva,
tj. postupu soudů při rozhodování o právech a právem chráněných zájmech občanů.
Nelze z něj však dovodit, jaké hmotněprávní nároky příslušejí poškozenému v
řízení o náhradu škody. Konečně ustanovení Čl. 6 odst. 1 věty první Listiny
zakotvující právo na život působí především preventivně k tomu, aby byl po
všech stránkách chráněn lidský život, který představuje v ústavním systému
České republiky ústřední hodnotu. Jeho cena se nedá vyčíslit a rozsah náhrady
škody poskytované při ztrátě života je ponechán zákonné úpravě, zde konkrétně
občanskému zákoníku.
Z uvedeného je zřejmé, že ustanovení § 448 obč. zák. není s ústavními předpisy
v rozporu a není proto důvodu uvažovat o postupu, který by směřoval k jeho
zrušení. Ostatně ani zrušení tohoto ustanovení by nemohlo znamenat, že
uplatněný nárok se stane důvodným. Podle Čl. 95 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb.,
Ústava České republiky, soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní
smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného
právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Podle
odstavce 2 tohoto ustanovení dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při
řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu
soudu. Z toho vyplývá, že soud není oprávněn nahrazovat vůli zákonodárce, pokud
k řešení určitého problému v zákoně vyjádřena není, a nemůže účastníku soudního
řízení, a to ani osobě v postavení škůdce, ukládat povinnost (např. k náhradě
škody), která ze zákona nevyplývá. Za této situace je dovolací soud stávající
právní úpravou vázán a nemůže svým výkladem zakládat nároky, které zákon
neupravuje.
Nárok na náhradu kompenzující pomoc zemřelého, který by v budoucnu pozůstalému
mohl poskytovat výživu (příp. pomáhat mu v zaměstnání, v domácnosti či v péči o
jeho osobu), nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení §
448 a § 449 odst. 2 a 3 obč. zák s ustanoveními § 11 (fyzická osoba má právo na
ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské
důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy) a 13 obč.
zák. [fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od
neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1) a
pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména
proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její
vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy
v penězích, které zakládají nároky při porušení práva na ochranu osobnosti
(odst. 2)]. Tato ustanovení totiž zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž
smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální
integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj
jednotlivce. Není tedy vyloučeno, že zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem
ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám,
představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování
osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho
důstojnost či vážnost ve společnosti (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.
3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99, publikovaný pod č. 32 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, ročník 2000, a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20.
5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01, publikované v příloze časopisu Soudní rozhledy
„Z aktuálních nálezů Ústavního soudu“, 4/2002, str. 51 a násl.). Jde ovšem o
nárok odlišný od nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 448 a § 449
obč. zák., který byl předmětem řízení v posuzovaném případě.
Jestliže žalobce odůvodnil v žalobě nárok tím, že kdyby jeho syn F. žil, mohl
žalobci poskytovat pomoc v podnikání, ošetření a podporu v případě nemoci nebo
bezmoci, a k výzvě soudu upřesnil důvody žaloby tak, že vedle částky 10.000,-
Kč na nákladech pohřbu požaduje částku 1.990.000,- Kč představující náhradu za
vyživovací povinnost, kterou by vůči němu měl zemřelý syn v budoucnu, posuzoval
odvolací soud nárok žalobce správně podle ustanovení § 448 a § 449 obč. zák. a
tato ustanovení odpovídajícím způsobem vyložil. Nelze mu proto vytýkat, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř.].
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel
nebyl úspěšný a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl
právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu