25 Cdo 1409/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce S. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P. M., a 2/ Z. M.,
oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení 49.029,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 160/2000, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2002, č. j. 29 Co
386/2002 - 128, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, č. j. 29 Co
386/2002 - 128, vyjma vyhovujícího výroku ohledně částky 457,- Kč s 10 % úrokem
od 8. 6. 2000 do zaplacení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.
6. 2002, č. j. 41 C 160/2000 - 103, vyjma výroku ohledně částky 457,- Kč s
úrokem z prodlení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalovaných odmítá.
Žalobce se žalobou ze dne 28. 1. 2000 domáhal zaplacení částky
25.183,- Kč s 26 % úrokem z částky 24. 726,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení a s
15 % úrokem z částky 457,- Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení s odůvodněním, že
žalovaní nevyklidili byt 1+1, přidělený jim v roce 1987 jako přístřeší,
nacházející se v domě čp. 860 v P., jehož se v roce 1991 stal spoluvlastníkem a
jehož je od 5. 8. 1998 výlučným vlastníkem, ačkoliv jejich bytová situace byla
vyřešena, neboť se stali nájemci jiného bytu; tím žalobci způsobili za období
od ledna 1998 do června 1998 škodu ve formě ušlého zisku, kterého by po
odečtení plateb placených žalovanými mohl dosáhnout, pokud by byt pronajal za
neregulované nájemné. Dále žalobce požadoval dluh za služby spojené s užíváním
bytu za rok 1998 ve výši 457,- Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 28. 12. 2000
žalobce uplatnil další částku 23.845,- Kč s 15 % úrokem z částky 14.304,- od 1.
3. 1999 do zaplacení a s 12 % úrokem z částky 9.536,- od 1. 5. 1999 do
zaplacení jako ušlý zisk za období od července 1998 do dubna 1999.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co usnesením ze dne 26. 1. 2001, č. j. 41 C
160/2000 - 29, připustil rozšíření žaloby o částku 23.845,- Kč s
příslušenstvím, rozsudkem ze dne 6. 6. 2001, č. j. 41 C 160/2000 - 59, žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce se
v roce 1991 stal podílovým spoluvlastníkem a od 5. 8. 1998 je výlučným
vlastníkem domu čp. 860 v P., v němž se ve 2. patře nachází byt III. kategorie
o velikosti 1+1, který byl žalovaným poskytnut jako přístřeší rozhodnutím
bývalého ONV v P. ze dne 23. 3. 1987. Přestože se žalovaní podle smlouvy o
nájmu bytu z 19. 6. 1995 stali nájemci bytu č. 12, I. kategorie o velikosti
2+1, v 5. podlaží domu čp. 1456 v P., bydleli i nadále v bytě, jenž se nachází
v domě - nyní ve vlastnictví žalobce, přičemž mu platili regulované nájemné za
první pololetí roku 1998 v částce 879,- Kč měsíčně a od 1. 7. 1998 do 30. 6.
1999 v částce 1.719,- Kč měsíčně (včetně záloh za služby), jež jim žalobce
analogicky vyměřoval podle vyhl. č. 176/1993 Sb. I když žalované vyzval dopisy
ze dne 8. 7. 1998, 17. 7. 1998, 31. 7. 1998, 10. 8. 1998, 1. 12. 1998, 15. 12.
1998 a 30. 12. 1998, aby byt poskytnutý jim jako přístřeší vyklidili do 31. 8.
1998 (posléze požadoval jejich vyklizení do 31. 12. 1998) nebo aby s ním
uzavřeli nájemní smlouvu na dobu určitou se sjednáním nájemného v neregulované
výši, odstěhovali se až dne 2. 5. 1999. Dále vzal soud za prokázané, že nájemní
smlouvou ze dne 22. 6. 1999 žalobce pronajal předmětný byt po provedené
rekonstrukci, jež si vyžádala náklady v částce 52.513,55 Kč, za smluvní nájemné
ve výši 6.000,-Kč měsíčně bez záloh na služby. Při právním posouzení věci
vycházel obvodní soud z ust. § 420 obč. zák. a na základě zjištěného skutkového
stavu věci dospěl k závěru, že žalovaní žádnou právní povinnost, ať již
vyplývající ze zákona či ze závazku, neporušili; žalobci sice neoznámili, že
jim byl přidělen jiný byt, do něhož se podle jejich tvrzení nenastěhovali
proto, že nevyhovoval jejich rodině se dvěma dětmi, avšak žádný právní předpis
takovouto oznamovací povinnost žalovaným neukládá, pouze v § 53 odst. 2 z. č.
41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění účinném ke dni přidělení
přístřeší, bylo uvedeno, že přístřeší může být poskytnuto do doby, než si
občané opatří řádné ubytování, např. pokoj v hotelu nebo ubytovně. Občanský
zákoník, jímž byl zákon o hospodaření s byty s účinností od 1. 1. 1992 zrušen,
upravuje přístřeší pouze v ust. § 712 odst. 5, věta třetí v souvislosti s
bytovými náhradami. Za neprokázanou považoval soud prvního stupně i výši
tvrzené škody, která měla žalobci vzniknout, neboť předložil jen tabulku
průměrných výsledků výběrových řízení bytové komise OR Prahy 4, a nepředložil
důkazy o tom, že by předmětný byt byl v rozhodném období schopen pronajmout za
částky 5.000,- měsíčně, resp. 6.000,- Kč měsíčně. Za neopodstatněný považoval i
jeho nárok na zaplacení částky 457,- Kč.
K odvolaní žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2001, č. j. 29
Co 462/2001 - 85, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu,
a na rozdíl od něj dovodil, že „žalovaní nepochybně porušili povinnost
zakotvenou v ust. § 415 obč. zák. počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví a majetku, jestliže poté, co v roce 1995 získali byt, nevyklidili byt
užívaný jako přístřeší v nemovitosti žalobce, jemuž znemožnili předmětný byt
pronajmout za neregulované nájemné a kterému proto vznikla v důsledku porušení
uvedené právní povinnosti škoda spočívající v ušlém zisku (§ 442 odst. 1 obč.
zák.)“. Podle městského soudu tak jsou dány předpoklady odpovědnosti žalovaných
za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Soudu prvního stupně proto uložil, aby
se v dalším řízení zabýval výší žalobcem uplatněných nároků.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2002, č. j. 41 C 160/2000 - 103, tak, žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobci částku 49.028,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 24.726,-
Kč od 1. 2. 1999 do zaplacení, s 15 % úrokem z prodlení z částky 14.304,- Kč od
1. 3. 1999 do zaplacení, s 15 % úrokem z prodlení z částky 9.536,- Kč od 1. 5. 1999 do zaplacení, s 15 % úrokem z prodlení z částky 457,- Kč od 1. 12. 2001 do
zaplacení, žalobu ohledně zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 26 % z
částky 24.726,- Kč od 1. 7. 1998 do 31. 1. 1998, úroku z prodlení ve výši 11 %
z částky 24.726,- Kč od 1. 2. 1999 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 %
z částky 457,- Kč od 1. 1. 1999 do 30. 11. 20001 a úroku z prodlení z částky
457,- Kč od 1. 12. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z důkazů provedených v původním řízení a vzhledem
k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu vyslovenému v jeho zrušujícím
usnesení dovodil, že žalovaní porušili povinnost zakotvenou v ust. § 415 obč. zák. tím, že poté, co v roce 1995 získali jiný byt, nevyklidili byt nacházející
se v domě žalobce, a odpovídají proto podle § 420 odst. 1 obč. zák. za škodu,
která žalobci ve formě ušlého zisku vznikla. Pokud jde o výši škody, vzal soud
z tabulky o průměrných výsledcích výběrových řízení komise pro výběrová řízení
ve věcech bytových OR P. ze dne 4. 9. 1998 za prokázané, že nájemné za byt 1+1,
I. kategorie v běžném měsíci představovalo částku 5.085,- Kč při nájmu v prvém
měsíci 350.000,- Kč a v předplacené částce 23.881,- Kč a za byt II. kategorie
nájemné ve výši 5.057,- Kč měsíčně při prvním nájemném v měsíci ve výši
182.500,-Kč a předplacenou částkou 223.910,- Kč. Z písemného potvrzení Ing. V. Č. bylo dále zjištěno, že jmenovaný „si chtěl pronajmout předmětný byt od
žalobce již v roce 1998 a v tomto směru s ním také vedl jednání, která by
ústila v uzavření nájemní smlouvy z 22. 6. 1999“. Obvodní soud dospěl k závěru,
že v prvním pololetí roku 1998 ušel žalobci zisk ve výši 4.121,- Kč měsíčně,
když neregulované nájemné za byt I. kategorie mohlo činit 5.000,- Kč a žalovaní
platili 879,- Kč měsíčně, tedy od 1. 1. 1998 do 30. 6. 1998 ve výši 24.726,-
Kč, a za období od července 1998 do dubna 1999, kdy bylo možné byt pronajmout
za neregulované nájemné ve výši 6.000,- Kč a kdy žalovaní platili měsíční
nájemné 1.231,- Kč, ušel žalobci zisk ve výši 4.768,- Kč měsíčně, tedy za
období od 1. 7. 1998 do 30. 4. 1999 ve výši 23.845,- Kč (celkem 48. 571,- Kč),
a vyhověl i požadavku žalobce na zaplacení částky 457,- Kč jako nedoplatku za
náklady vynaložené na služby spojené s užíváním bytu za rok 1998. Soud
nepřisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanými, neboť dozvěděl-li se
žalobce dne 18. 11. 1998 na policii, že žalovaní nejsou hlášeni v jeho
nemovitosti, a následně na to zjistil, že jsou nájemci jiného bytu, a byla-li
žaloba podána dne 31. 1. 2000, stalo se tak před uplynutím dvouleté subjektivní
i tříleté objektivní promlčecí doby.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2002, č. j.
29 Co 386/2002 - 128, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku tak, žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a
nerozdílně 49.028,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 25.183,- Kč od 8. 6.
2000 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení z částky 23.845,- Kč od 27. 1.
2001 do zaplacení, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a po právní stránce se
ztotožnil s jeho závěrem, že žalovaní odpovídají podle § 420 odst. 1 obč. zák.
za škodu, kterou způsobili porušením právní povinnosti stanovené v § 415 obč.
zák., neboť poté, co se stali nájemci bytu v Praze 4, v Jeřábkově ulici,
nevyklidili byt poskytnutý jim jako přístřeší, a jsou proto povinni nahradit
žalobci ušlý zisk (§ 442 odst. 1 obč. zák). Ohledně vznesené námitky promlčení
dovodil, že žalovaní způsobili žalobci škodu úmyslně, a za situace, kdy žaloba
o zaplacení částky 25.183,- Kč s přísl. (ušlý zisk za prvé pololetí roku 1998 a
dluh z vyúčtování služeb za rok 1998) byla podána u soudu dne 31. 1. 2000 a kdy
podání, jímž žalobce požadoval zaplatit dalších 23.845,- Kč s přísl. jako ušlý
zisk za prosinec 1998 (správně červenec 1998) až duben 1999, bylo soudu
doručeno dne 20. 12. 2000, a kdy se žalobce v lednu či únoru 1999 dozvěděl, že
žalovaní jsou nájemci bytu v P. (jak v odvolacím řízení uvedl), je namístě
závěr, že se jeho právo na náhradu škody nepromlčelo v desetileté objektivní
ani ve dvouleté subjektivní promlčecí době (§ 106 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Skutečnost, že žalobce se stal výlučným vlastníkem nemovitosti až dne 5. 8.
1998, není podle názoru městského soudu pro posouzení věci s ohledem na ust. §
513 obč. zák. významná, a případná není ani námitka žalovaných, že předmětný
byt v domě žalobce není bytem první kategorie, poněvadž výše neregulovaného
nájemného je dána dohodou mezi nájemcem a pronajímatelem.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podávají je u důvodů podle § 241a odst.
2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že
nevyklizením bytu, jenž jim byl poskytnut jako přístřeší, porušili povinnost
zakotvenou v ust. § 415 obč. zák., neboť povinnost vyklidit přístřeší ze
žádného právního předpisu nevyplývá. Poukazují na to, že nájemní byt v Praze 4,
Jeřábkově ul. byl pro ně nevhodný a neřešil jejich bytovou situaci, protože pro
rodinu s malými a nemocnými dětmi by byl přeplněný; měli proto v úmyslu jej
vyměnit za větší, což se jim podařilo až v roce 2000. Přestože žalovaní tyto
okolnosti namítali již v průběhu řízení a předložili i lékařské zprávy o
zdravotním stavu dětí, soudy se jimi nezabývaly, a odvolací soud kromě toho
dovodil, že škodu žalobci způsobili úmyslně, s čímž dovolatelé rovněž
nesouhlasí. Poukazují na ust. § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., podle kterého
soud nepřivolí k výpovědi z nájmu bytu, jestliže na nájemci nelze spravedlivě
požadovat, aby užíval pouze jeden byt, a mají za to, že o obdobnou situaci se
jednalo i v jejich případě, neboť důvodem jejich nepřestěhování se do nájemního
bytu byl zájem o nezl. děti a jejich zdraví a nevhodnost přiděleného bytu. Dále
odvolacímu soudu vytýkají, že skutkové zjištění ohledně počátku běhu
subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. nemá oporu v
provedeném dokazování, neboť z logiky věci vyplývá, že zjistil-li žalobce dne
18. 11. 1998, že žalovaní nejsou v jeho domě hlášeni k trvalému pobytu,
dozvěděl se toho dne současně i o tom, že jsou hlášeni v P. Subjektivní
promlčecí doba k uplatnění nároku žalobce proto počala běžet tímto dnem a
městský soud pochybil, vyšel-li z prohlášení žalobce, že se tak stalo až o
několik měsíců později. Nesprávný je tudíž i jeho závěr, že nedošlo k promlčení
nároku ani zčásti, zejména byl-li uplatněn dne 28. 12. 2000. Navrhli, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil s rozsudkem odvolacího
soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem, je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř. - vyjma výroku ohledně částky 457,- Kč s příslušenstvím,
proti němuž není dovolání vzhledem k ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
přípustné - a opírá se o zákonné dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b),
odst. 3 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. ve
znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání je v rozsahu, v němž
je přípustné, důvodné, jinak je nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Protože potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou
samostatných nárocích žalobce (o nároku na zaplacení ušlého zisku ve výši
částky 48. 571,- Kč s přísl. a o nároku na zaplacení částky 457,- Kč s přísl.
jako nedoplatku za náklady vynaložené na služby spojené s užíváním bytu za rok
1998), je přípustnost dovolání ohledně každého z těchto nároků třeba zkoumat
samostatně, i když o nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto jedním výrokem.
Pokud jde o výrok, jímž byl co do částky 457,- Kč rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a)
o. s. ř., neboť tímto dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných
proti tomuto výroku odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se
zprostí se ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je
protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s
právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost
mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi
tím, jak fyzická (právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula
jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním
předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným
prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi
porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako
následkem těchto příčin.
V dané věci je uplatněn nárok na náhradu škody, přičemž odpovědnost
žalovaných je dovozována z toho, že nevyklidili byt v domě žalobce, který jim
byl poskytnut jako přístřeší rozhodnutím bývalého ONV v P. ze dne 23. 3. 1987,
ačkoliv na základě smlouvy o nájmu bytu se od 19. 6. 1995 stali nájemci bytu č.
12, I. kategorie o velikosti 2+1 v 5. podlaží domu čp. 1456 v P.; tím žalovaní
podle žalobce porušili svoji právní povinnost (§ 420 obč. zák.), a způsobili mu
škodu ve formě ušlého zisku za dobu od 1. 1. 1998 do 30. 4. 1999 ve výši
rozdílu mezi neregulovaným nájemným, za nějž žalobce mohl byt pronajmout, a
částkou, kterou mu žalovaní zaplatili za užívání bytu.
Podle § 868 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 se ustanoveními tohoto
zákona řídí i právní vztahy vzniklé před tímto datem; vznik těchto právních
vztahů, jakož i nároky z nich před uvedeným datem vzniklé, se posuzují podle
dosavadních předpisů.
Podle § 853 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 občanskoprávní vztahy,
pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními
tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Podle § 397 odst. 1 a § 398 věta první obč. zák. ve znění účinném do 31. 12.
1991 bylo možno nemovitost nebo její část přenechat do dočasného užívání
jinému; užívání skončilo uplynutím doby, na kterou bylo dohodnuto. Obsahem
daného právního vztahu mohlo být též přenechání bytu do dočasného užívání.
Rozhodnutí národního výboru o poskytnutí přístřeší vydané podle § 53 odst. 2
tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, (stejně jako
rozhodnutí o přidělení bytu) mělo povahu správního aktu (vydávaného podle zák.
č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů), přičemž soud
nebyl oprávněn správnost rozhodnutí národního výboru přezkoumávat (srov. např.
rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965,
pod pořadovým číslem 42).
Již v rozsudku ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, Nejvyšší soud
vyslovil právní názor, že právní vztah vzniklý na základě rozhodnutí národního
výboru z poskytnutí přístřeší podle § 53 odst. 2 zák. č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty, je třeba posoudit jako právní vztah, na jehož základě byl
předmětný byt přenechán k dočasnému užívání podle § 397 a násl. obč. zák. ve
znění účinném do 31. 12. 1991; vzhledem k tomu, že občanský zákoník ve znění
účinném od 1. 1. 1992 již neupravuje institut odpovídající ust. § 397 obč. zák.
ve znění účinném před tímto datem, posoudí se uvedený právní vztah analogicky
(§ 853 obč. zák.) jako právní vztah nájmu ve smyslu ust. § 663 a násl. obč.
zák., který je obsahem a účelem - za předpokladu, že za přenechání věci jinému
do dočasného užívání byla sjednána úplata - tomuto vztahu nejbližší. Byl-li
nájem sjednán na určitou dobu (stanovenou přesně na dny, měsíce, roky), skončí
jejím uplynutím, nedohodne-li se pronajímatel s nájemcem jinak (§ 676 odst. 1
obč. zák.). Zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu lze, nedojde-li
k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí (§ 677 odst. 1 obč. zák.).
Vzhledem k tomu, že v dané věci nebyla doba, na kterou byl předmětný byt
žalovaným jako přístřeší rozhodnutím ONV v P. ze dne 23. 3. 1987 poskytnut,
stanovena časově přesně, je nájemní vztah z nájmu předmětného bytu (§ 663 a
násl. obč. zák.) třeba posoudit jako nájem na dobu neurčitou, který zanikne
výpovědí pronajímatele podle § 677 odst. 1 obč. zák. (nedojde-li k dohodě
pronajímatele s nájemcem), přičemž pro výpovědní dobu platí ust. § 677 odst. 2,
příp. ust. § 678 obč. zák. Protože v posuzovaném případě nebylo prokázáno (a
ani tvrzeno), že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o ukončení nájmu nebo
že by žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu podle § 677 odst. 1 obč. zák.,
trval nájemní vztah i poté, co se žalovaní stali nájemci bytu v P. Tím, že
předmětný byt nevyklidili, se nedopustili protiprávního jednání.
Dovolací soud se z uvedených důvodů neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že
žalovaní porušili povinnost zakotvenou v ust. § 415 obč. zák. (§ 420 obč.
zák.); nebyl-li v daném případě jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle
§ 420 odst. 1 obč. zák. naplněn, není odpovědnost žalovaných dána.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není, vyjma
vyhovujícího výroku ohledně částky 457,- Kč s příslušenstvím, správné. Dovolací
soud proto rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2,
věta za středníkem o. s. ř.), aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami
uvedenými v dovolání. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl v této části
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
byl i tento rozsudek, vyjma výroku ohledně částky 457,- Kč s příslušenstvím,
zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu