Podle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a
za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková
výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho
poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za
bolest nesmí přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění
podle § 3 odst. 2 (srov. § 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech
hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené
nejvyšší výměry odškodnění (srov. § 7 odst. 3 vyhlášky).
Náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená na základě počtu
bodů stanoveného lékařem představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé
důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a
společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Nelze přehlížet,
že již samo základní bodové ohodnocení (§ 6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje
okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých
možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů
osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či
v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle ustanovení §
6 odst. 2 vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících
závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá
na případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu
před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke
kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného
nebo pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.
Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle ustanovení
§ 7 odst. 3 vyhlášky pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného
zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny
ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či
jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 31.10.1988 sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací
praxe již v minulosti dospěla a které jsou přijímány i v současné době,
odvolací soud důsledně vycházel a ani dovolací soud nemá důvod k jejich změně.
Dovolatelce lze přisvědčit jen potud, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení
posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v
konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Z uvedeného však vyplývá, že úvaha soudu
není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady
pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik
nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet
a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře
„přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele usměrňována.
Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci zjištěno, že následky operace
provedené žalobkyni v roce 1984 (odumření pravé ledviny a pravého močovodu)
byly zjištěny v jejích padesáti letech v roce 1993, a to v důsledku
přetrvávající hypertenze. Podle závěru znaleckého posudku se žalobkyně afunkcí
jedné ledviny nedostala do situace, kdy její vnitřní prostředí je významně
poškozeno, přiřadila se však asi ke 2 % populace, která se s jednou ledvinou
rodí, a k pacientům, kterým byla jedna ledvina odňata z různých důvodů. Její
zdravotní stav vyžaduje větší opatrnost a pravidelné nefrologické kontroly
zbylé ledviny. Protože žalobkyně musí dodržovat pitný režim a denně vypít
alespoň 3 litry tekutin, nezúčastňuje se, tak jako v minulosti, žádných
společenských akcí jako návštěv divadel, kin, výstav, hudebních vystoupení či
posezení s přáteli. Ze stejného důvodu nemůže žalobkyně nastoupit do zaměstnání
(kromě práce, jíž by vykonávala doma), které by byla schopna za zcela
mimořádných pracovních podmínek na zkrácený pracovní úvazek vykonávat i při své
invaliditě. Od roku 1985 je v invalidním důchodu, je občanem těžce zdravotně
postiženým pro těžkou vadu pohybového ústrojí.
Za tohoto skutkového stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat
nesprávnost závěru, že zvýšení základního odškodnění o 100 % základu podle § 6
odst. 2 vyhlášky (t.j. celkem na dvojnásobek částky odpovídající základnímu
počtu bodů) plně vystihuje rozsah, v jakém je žalobkyně pro trvalé následky
operace omezena v dalším životě a ve svém uplatnění ve společnosti s
přihlédnutím k jejímu věku a k postižení pohybového ústrojí. Pro úplnost je
třeba uvést, že újma spočívající ve ztrátě příjmů ze zaměstnání po přiznání
invalidního důchodu, se zohledňuje především v rámci náhrady za ztrátu na
výdělku.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah okolnost,
že „vyhláška 32/65 Sb. je zcela zastaralá“, potom pomíjí, že soudu nepřísluší
oprávnění zvýšením odškodnění za ztížení společenského uplatnění, za „využití“
hledisek stanovených dosavadním právním předpisem, předjímat - důsledně vzato -
potřebnost i obsah eventuální nové právní úpravy a tak nahrazovat činnost
normotvůrce. Nárok žalobkyně na zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění podle § 7 odst. 3 cit vyhlášky nelze konstruovat ani srovnáním úpravy
s ustanoveními § 11 a 13 obč. zák., jež zakládají nároky při porušení práva na
ochranu osobnosti.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve
věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo
zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v
této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., nebo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalobkyně proti tomuto výroku rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř.
zamítl.
Žalobkyně - jak vyplývá z obsahu dovolání - napadá rozsudek odvolacího
soudu rovněž ve výroku, jímž byl rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení §
167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu
formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je
přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.
Přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z
hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání
proti usnesení odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou
rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo
že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení
o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení,
o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození
od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníků nebo jeho odvolání, o
nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a
jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští nebo tak, že se
zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení
zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno,
popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo
řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu
ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže
odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože
jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.),
nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti
dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není
přípustné z hlediska ustanovení § 238a o.s.ř. [srov. ustanovení § 238a odst. 1
písm. a) o.s.ř.] ani z hlediska ustanovení § 239 o.s.ř. (nejde o usnesení ve
věci samé). Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by
rozhodnutí odvolacího soudu bylo v této části postiženo vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že zde dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti výroku o nákladech
řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4
věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a prvnímu žalovanému v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2003
JUDr. Olga Puškinová, v.
r.
předsedkyně
senátu