25 Cdo 1416/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v
Praze 6, V Sedlci 15, proti žalovaným 1) V. Š., a 2) T. Š., za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalovaných: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna
Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem v Praze 1, Templová 747, o náhradu
škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C
228/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. září 2007, č.j. 68 Co 330/2007-160, 68 Co 171/2007, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. ledna 2007, č.j. 23 C
228/2004-134, ve spojení s doplňujícím usnesení téhož soudu ze dne 11. února
2007, č.j. 23 C 228/2004-138, a ze dne 26. června 2007, č.j. 23 C 228/2004-151,
zastavil řízení ohledně částek 29.040,- Kč na bolestném, 162.000,- Kč na
náhradě za ztížení společenského uplatnění, 11.000,- Kč za odtah motorového
vozidla, 4.000,- Kč za znalečné, 4.700,- Kč za léky, 5.197,- Kč za rotoped a
10.080,- Kč za výpomoc v domácnosti, žalovaným uložil zaplatit žalobkyni
společně a nerozdílně 270.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského
uplatnění, 10.436,- Kč na nákladech výživy, 5.500,- Kč na věcné škodě, 22.667,-
Kč na náhradě za ztrátu na výdělku a 35.000,- Kč na ušlém výdělku a úroky z
prodlení. Žalobu zamítl ohledně částek 1.188.000,- Kč na náhradě za ztížení
společenského uplatnění, 3.564,- Kč na nákladech výživy, 13.500,- Kč na věcné
škodě a 22.418,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za poškození zdraví
při dopravní nehodě zaviněné žalovanou dne 7. 2. 2003 při řízení automobilu ve
vlastnictví prvního žalovaného. Žalobkyně při nehodě utrpěla těžké zranění
pravé dolní končetiny s následným středně těžkým omezením hybnosti pravého
kolena, lehkým omezením hybnosti páteře a koloidními jizvami. V důsledku úrazu
je výrazně omezena při pohybu, snížila se její možnost zapojení do kulturního
a společenského života, po úrazu byla nucena obstarat si rehabilitační pomůcky
a zvýšit náklady na svou výživu za účelem urychlení pooperační rekonvalescence,
vznikla jí též věcná škoda v souvislosti s odtahem vozidla po nehodě a zničením
oblečení, jež měla na sobě, a došlo u ní ke ztrátě na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti, jakož i proto, že nemohla začít vykonávat sjednanou lépe placenou
práci. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. V důsledku
nehody je žalobkyně poměrně rozsáhle omezena v každodenním životě a běžných
činnostech, nikoliv však takovou měrou, že by byla vyřazena z běžného života.
Náhradu za ztížení společenského uplatnění shledal soud opodstatněnou ve výši
čtyřnásobku bodového ohodnocení (§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) a s
ohledem na již vyplacený 1,5 násobek náhrady jí přiznal 270.000,- Kč. Na
náhradě za ztrátu na výdělku soud přiznal žalobkyni 22.667,- Kč, neboť v řízení
bylo prokázáno, že žalobkyně byla od 7. 2. 2003 do 31. 12. 2003 v pracovní
neschopnosti, a podle platně sjednané změny pracovní smlouvy na dobu neurčitou
měl žalobkyni náležet hrubý plat ve výši 10.000,- Kč měsíčně, proto za období
březen 2003 až prosinec 2003 činí náhrada ušlého zisku 35.000,- Kč.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2007, č.j.
68 Co 330/2007-160, 68 Co 171/2007, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
zamítavém výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů
řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že v daném případě jsou předpoklady pro mimořádné zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění, a to zejména s ohledem na věk
žalobkyně 30 let v době úrazu a na rozsah jejích omezení v každodenním životě.
Na druhé straně vzal v úvahu, že žalobkyně je zásadně schopna běžného života,
nesnížila se její pracovní schopnost ani nenastala invalidita. Odpovídajícím
odškodněním za ztížení společenského uplatnění odvolací soud shledal zvýšení
odškodnění provedené soudem prvního stupně a přisvědčil jeho závěrům ohledně
výše náhrady věcné škody, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti, příspěvku na výživu a náhrady ušlého zisku.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že otázka výše náhrady je
řešena soudy rozdílně, subjektivně a náhodně. Namítá, že čtyřnásobek náhrady za
ztížení společenského uplatnění neodpovídá provedeným důkazům ani závažným
následkům poškození zdraví, jež utrpěla v mladém věku. Před dopravní nehodou
vedla aktivní život odpovídající jejímu věku, zatímco nyní a do budoucna je
značně omezena i v běžných činnostech a svou práci je schopna vykonávat jen se
zvýšeným vypětím. Dovozuje, že na danou věc je třeba nahlížet i z toho pohledu,
že za žalované bude náhradu hradit pojišťovna, jejíž majetek je ve srovnání s
požadovanou náhradou závratný. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu v potvrzujícím výroku, jakož i ve výroku o nákladech řízení, a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli
zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené
rozhodnutí bylo vydáno dne 24. září 2007, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání
podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání v části, jež směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byla
zamítnuta žaloba ohledně příspěvku na výživu 3.564,- Kč a náhrady věcné škody
13.500,- Kč, není přípustné. Přípustnost je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Odvolací soud sice potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu
prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval však o více samostatných nárocích s
odlišným skutkovým základem. Byť se jednotlivé dílčí nároky odvíjejí od téže
škodné události, mají odlišnou povahu; jde o samostatné nároky, u nichž se
přípustnost dovolání posuzuje ve vztahu ke každému z nich zvlášť (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96,
publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č.
55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Nejvyšší soud proto dovolání
žalobkyně v uvedeném rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a
současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu, jež má význam jak
pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí o výši náhrady
za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku neodpovídá
provedeným důkazům, uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Je-li zvažována přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
nemůže být námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu otázkou zásadního
významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., jež by zakládala
přípustnost dovolání.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v
problematice mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění, tedy v otázce aplikace ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Její výhrady směřují k tomu, že odvolacím soudem přiznané odškodnění je
nepřiměřeně nízké s ohledem na trvalé následky úrazu pro další život
dovolatelky a vzhledem k majetku, jímž disponuje pojišťovna, z jejíchž
prostředků bude náhrada vyplácena.
Úvaha soudu o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění zásadně
vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví
se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození. Skutková zjištění o tom,
nakolik jsou v důsledku trvalého poškození zdraví omezeny či zcela ztraceny
předchozí možnosti poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti, jsou
podkladem pro stanovení dalšího zvýšení odškodnění nad základní výměru.
Odvolací soud po právní stránce posuzoval uplatněný nárok z uvedených hledisek
a jeho úvaha o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění respektuje i
zásadu přiměřenosti. Odvolací soud přihlížel k okolnostem významným pro
stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně, jež
souvisejí s následky úrazu utrpěného při nehodě, a při stanovení rozsahu
zvýšení uvážil, jak následky zranění žalobkyně konkrétně zasáhly do jejího
života vzhledem k jejímu věku a nakolik jsou její možnosti pro uplatnění v
životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem
a kvalitou jejího společenského, sportovního, profesního i jiného uplatnění.
Řídil se tedy zákonnými hledisky a dovolatelce nelze přisvědčit, že by odvolací
soud měl do rámce svých úvah zahrnout porovnání výše odškodnění s majetkem,
jímž disponuje pojišťovna, z jejíchž prostředků se náhrada vyplácí. Výše nároku
na náhradu za ztížení společenského uplatnění se neodvíjí od výše majetku toho,
kdo náhradu vyplácí, nýbrž rozhodující je porovnání úrovně kulturních,
sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho
možnostmi v době po zranění.
Právní názor, z něhož odvolací soud vycházel při úvaze o zvýšení základního
odškodnění, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, nejedná se o
nesprávný právní názor a tím méně se pak jedná o otázku zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání
žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.
s. ř.), přípustnost dovolání proti němu lze proto zvažovat výlučně z hlediska
ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání nevyplývá z § 237 o. s.
ř., neboť usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé (k
pojmu „věc sama“ srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1998, pod č. 61) a není založena ani ustanoveními § 238, §
238a či § 239 o.s.ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti
dovolání (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně i v tomto rozsahu odmítl podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se jím mohl věcně zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem
na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo, avšak vyjádření
žalovaných k dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu nelze považovat za účelně
vynaložené náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr.
Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu