25 Cdo 1417/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) JUDr. L. Č., a b) JUDr. M. Č., zastoupeni advokátem, proti
žalovanému Ing. O. S., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 364/2000, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2006,
č. j. 12 Co 507/2004-149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2006, č. j. 12 Co
507/2004-149, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem mezitímním rozsudkem ze dne 14. 6. 2004, č. j. 13
C 364/2000-134, rozhodl, že nárok žalobců na náhradu škody vůči žalovanému je
dán. Rozhodl tak o nároku žalobců na náhradu škody způsobené žalovaným, který
jako znalec nesprávně zpracoval statický posudek na střešní konstrukci jejich
nemovitosti. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci zakoupili střešní krytinu na
svůj domek a obrátili se na Z. V., podnikajícího v oboru dodávek střešních
systémů, který u žalovaného zajistil vyhotovení statického posudku na vhodnost
zakoupené střešní krytiny na nemovitost žalobců. Statický posudek, který
žalovaný vyhotovil, byl zcela chybný. Na základě jeho závěru, že zakoupená
střešní krytina je nevhodná na nemovitost žalobců, neboť krov neunese takové
zatížení, žalobci zakoupenou střešní krytinu vrátili ovšem se ztrátou, která
spolu s dalšími náklady představuje žalovanou částku ve výši 79.565,- Kč.
Statický posudek žalovaného vycházel ze špatných technických podkladů (měření
střechy) dodaných Z. V. a byl nesprávný proto, že střešní krytina byla naopak
mimořádně vhodná pro nemovitost žalobců. Soud prvního stupně dovodil, že mezi
účastníky nevznikl žádný smluvní vztah, neboť statický posudek žalobci
objednali u podnikatele Z. V. a se žalovaným ani osobně nejednali. Žalovaný
porušil své povinnosti, neboť nesprávně zpracoval statické posouzení na
nemovitost žalobců, jako zhotovitel objekt sám nezaměřoval, na místě nebyl,
rozměry krovu mu „po telefonu“ nadiktoval Z. V. V důsledku chybného statického
posouzení krovu domu vznikla žalobcům škoda nejméně tím, že zakoupenou
betonovou střešní krytinu vrátili, avšak se ztrátou. Mezi chybným statickým
posouzením a vzniklou škodou na straně žalobců je příčinná souvislost.
Odpovědnost žalovaného je proto dána dle ust. § 420 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze
dne 27. 1. 2006, č. j. 12 Co 507/2004-149, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
žalobci nebyli ve smluvním vztahu se žalovaným, pokud jde o objednávku
statického posouzení střešní konstrukce, nýbrž byli ve smluvním vztahu k Z. V.
Žalovaný tak není věcně pasivně legitimován k případným nárokům na náhradu
škody, které žalobci mohli uplatnit vůči své smluvní straně. Bylo prokázáno, že
statické posouzení střešní konstrukce provedené žalovaným vychází z nesprávného
technického zadání (měření) střešní konstrukce nemovitosti žalobců, jež provedl
právě Z. V. Nelze proto dovozovat porušení právní povinnosti ze strany
žalovaného při zpracování statického posouzení, a nejsou tak splněny
předpoklady odpovědnosti žalovaného za případnou škodu. Odvolací soud závěrem
podotkl, že pokud žalobcům vznikla určitá majetková újma, byla způsobena
především jejich nesprávným rozhodnutím v situaci, kdy nejprve zakoupili
střešní krytinu a teprve následně řešili otázku její vhodnosti na svou
nemovitost. V případě jejich opačného postupu by tomuto soudnímu sporu předešli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř) a
současně namítají vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Žalobci namítají nepřezkoumatelnost
rozhodnutí odvolacího soudu, jenž neuvedl, jakými právními úvahami se řídil a o
jaká ustanovení hmotného práva své rozhodnutí opírá. Již v řízení před soudem
prvního stupně poukazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo
379/2001, a dovozovali, že ke vzniku odpovědnosti za škodu postačí, dojde-li k
porušení smluvního vztahu, přičemž poškozeným z tohoto porušení nemusí být
účastník tohoto smluvního vztahu. Poukazují na to, že mimosmluvní deliktní
odpovědnost platí vůči každému. Poškozený se může dovolávat porušení smluvní
povinnosti nejen v případě, že je škůdcovým spolukontrahentem, postačuje, že je
prokázáno, že škůdce porušil povinnost ze smlouvy, kterou sice uzavřel s jinou
osobou než s poškozeným, avšak závazek, k jehož porušení došlo, měl dopad do
právní sféry poškozeného. Dovozují proto, že odpovědnost zpracovatele
statického posudku za škodu na straně žalobců je dána. Za skutečnosti, které
nemají oporu v provedeném dokazování, označují úvahu odvolacího soudu, že za
škodu si mohou žalobci sami tím, že nevěnovali dostatečnou péči výběru střešní
krytiny. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považují za nedostatečné,
obsahující pouze obecné úvahy bez opory v konkrétních hmotněprávních
ustanoveních. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, aby věc byla přikázána jinému
odvolacímu senátu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal
napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaný není pasivně věcně
legitimován, neboť mezi ním a žalobci neexistoval smluvní vztah, a žalovaný při
zpracování statického posudku neporušil své právní povinnosti. S těmito závěry
se dovolací soud neztotožňuje.
Především je třeba v této souvislosti zdůraznit, že vadné provedení zadané
práce – v daném případě statického posudku - je předpokladem jak odpovědnosti
za vady, tak odpovědnosti za škodu. Zatímco nároky z odpovědnosti za vady mohou
být uplatňovány jen ve vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem, neboť jde o
práva, která mají základ v závazkovém právním vztahu, jenž vznikl z jejich
smluvního ujednání, předpokladem vzniku nároku na náhradu škody podle § 420
obč. zák. není závazkový právní vztah mezi poškozeným a tím, kdo mu škodu
způsobil. Jde o mimozávazkovou odpovědnost za porušení právní povinnosti,
založenou na principu presumovaného zavinění. Z hlediska aplikace tohoto
ustanovení je nerozhodné, zda vzniklá škoda je následkem porušení povinnosti
vyplývající z právního předpisu či ze smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1479/2005). Občanský zákoník při
aplikaci § 420 obč. zák. totiž nerozlišuje, zda jde o porušení právní
povinnosti vyplývající z právního předpisu anebo o porušení právní povinnosti
vyplývající ze smlouvy.
Vzhledem k tomu, že v daném případě zcela jednoznačně nejde o
nároky z odpovědnosti za vady díla (tj. za vady plnění
zhotovitele vůči objednateli), nýbrž o nárok na náhradu majetkové újmy, k níž
došlo v důsledku chybně provedeného statického posouzení, není předpokladem
úspěšnosti nároku na náhradu škody smluvní vztah mezi škůdcem a poškozeným.
Ostatně již dříve soudní praxe dovodila, že porušení smluvní povinnosti je
protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 56/2004).
Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve sporu není
tedy správný.
Předpokladem občanskoprávní odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. je
protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s právem (s právním řádem),
existence škody (majetkové újmy), příčinná souvislost mezi protiprávním
jednáním (opomenutím) škůdce a vznikem škody a dále zavinění, které se
předpokládá. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru.
Okolnost, že podklady, podle nichž vypracoval odborný posudek, převzal žalovaný
od jiného (od Z. V.), neznamená, že podáním nesprávného posudku neporušil své
povinnosti jako znalec. Protiprávnost je kategorie objektivní. Porušení
povinnosti žalovaného spočívá v tom, že závěr jeho znaleckého posudku (tj.
vlastní odborné posouzení) byl zcela chybný. Jestliže tato skutečnost vyvolala
vznik zbytečných výdajů na straně žalobců, tedy jejich majetkovou újmu, je dána
příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na
straně žalobců. Vztah příčinné souvislosti je pak třeba posoudit vzhledem ke
každému konkrétnímu výdaji, jehož náhrada je požadovaná. Avšak z hlediska
protiprávnosti jednání žalovaného a příčinné souvislosti s újmou žalobců není
rozhodující, co bylo důvodem či příčinou protiprávního jednání znalce, jež
vyvolalo škodu, jejíž náhrada je požadována.
Úvaha odvolacího soudu, že škoda byla způsobena především chybným rozhodnutím
žalobců, kteří teprve po zakoupení střešní krytiny řešili otázku její
vhodnosti, se pak netýká příčinné souvislosti mezi chybným statickým posouzením
a majetkovou újmou žalobců, ani ji nevylučuje. Závěry statického posudku byly
nesprávné bez ohledu na to, kdy byl zpracován a kdy v jeho důsledku vznikla
žalobcům majetková újma.
Je tedy zřejmé, že dovolateli uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věty za
středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
druhá, o. s. ř.).
Podmínky pro přikázání věci jinému senátu odvolacího soudu nebyly
shledány (§ 243b odst. 5 a § 221 odst. 2 o. s. ř.), neboť nejde o
případ, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2
věta druhá a § 243d odst. 1 o. s. ř.) nebo že v řízení došlo k závažným vadám.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu